Dějiny dobytí Peru
William Hickling Prescott
Dějiny dobytí Peru patří spolu s vylíčením Dějin dobytí Mexika ke klasickým dějepiseckým pracím devatenáctého století. Autor těchto knih, William Hickling Prescott (1796-1859), se v tomto díle projevuje jako vynikající vypravěč, spisovatel schopný vytvořit monumentální dílo, cenné jak materiálově, tak literárním zpracováním. Americký historik se narodil ve městě Salem v Massachusetts, kde také začal působit jako právník v kanceláři svého otce. Vážné zranění oka jej však donutilo právo opustit a cesta do Evropy, zamýšlená jako součást léčby, jej přivedla ke studiu historie. Jeho první významná historická práce, Dějiny vlády Ferdinanda a Isabelly (1837), se dočkala takřka okamžitého úspěchu. Dějiny conquisty v Mexiku a Peru již psal prakticky nevidomý, steně jako v případě dvojdílné Historie Filipa II. (1855-1858). Prescott je považován za jednoho z největších amerických historiků. Přestože od napsání jeho knih uplynulo již mnoho času a nové poznatky do určité míry upravují jeho názory, tam, kde jeho knihy již nejsou aktuální vědecky, žijí jako krásná literatura. Dějiny dobytí Peru Vznikly na základě dlouholetého studia všech dosažitelných pramenů. W. H. Prescott v nich v neobyčejně živě a barvitě shrnul dějiny období od příchodu Španělů do říše Inků až do definitivního zakotvení španělské moci v Peru.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Historie
Vydáno: 2005 , Levné knihyOriginální název:
History of the Conquest of Peru, 1847
více info...
Přidat komentář
pripájam sa k ostatným komentátrom.
radosť čítať. a keby som si najpr neprečítal, že kniha bola napísaná pred 173 rokmi, myslel by som si, že ju autor napísal v súčasnosti.
Překvapilo mě stáří knihy. Přitom se to čte stejně dobře jako nejmodernější literatura faktu, kterou píší současní autoři. Nicméně, jak se zmiňuje o kus níž Denny45, dějiny předkolumbovské Ameriky postoupily hlavně díky archeologii dál a tak ne všechno, jak je to zde v knize popsáno, je možná brát za bernou minci. Problém je totiž v tom, že pokud si někdo přečte třeba Dějiny Peru a Bolívie z nakladatelství LN, zjistí, jak to bylo ve skutečnosti s onou mírumilovnou a skvěle spravovanou říší Inků. Ani Cortes ani Pizzaro by s pár set lidmi, byť s poněkud technologicky pro válku lépe vybavenými a možná i fyzicky zdatnějšími nikdy nemohli dosáhnout conquisty, kdyby je ve skutečnosti nepodpořili desetitisíce Indiánů, kteří byli krátce předtím buď ovládnuti Inky stejně brutálním způsobem, jako to předvedli Španělé a nebo s nimi bojovali. Incká říše byla stejně agresivní, jako říše aztécká. Obraz, který předkládá Prescott na začátku je tedy zcela falešný, ale nevyčítal bych mu to. Celá kniha rozhodně není vědeckou prací, nicméně je třeba si všimnout toho, jak jsou oni spolubojovníci a pomocníci z řad místních, chovajících se podle zásady, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel znovu a znovu (a nejen tady) marginalizováni. Španělé, kteří byli prvními tvůrci legend o své nepřemožitelnosti a vítězství hrstky "správných" křesťanů nemohli přece připustit, že by svého cíle nikdy nedosáhli bez tak masivní podpory domácích pohanů. Popis občanských válek mezi conquistadory by byl skvělým námětem na něco a la Hra o trůny a scénárista by si nemusel ani moc vymýšlet. Nicméně, až se někdo bude zase rozplývat nad truchlivým osudem Indiánů v (nejen) jižní části amerického kontinentu, měl by si uvědomit, že stejně brutálně v kombinaci s fanatismem se chovali španělští vojáci Filipa II. ve vzbouřením Nizozemí (např. 4. listopadu 1576 během jediného dne vyvraždili v Antverpách 7 tisíc lidí, vyrabovali a vypálili celý střed města) a byli to ti samí vojáci jako Pizzaro, Almagro a další výraznější nebo jenom zmiňovaní hrdinové Prescottovy knihy. Fanatická katolická víra, kterou Prescott několikrát zmiňuje poskytovala jenom zástěrku pro bezohledné loupení, mučení a vraždění. V Cuzcu stejně jako v Antverpách. A později za třicetileté války. Bylo snad oněch vyvražděných 30 tisíc obyvatel Magdeburku po dobytí 20. května 1631 vojskem katolické ligy méně lidmi než Indiáni, které pobíjeli Španělé v Novém světě? Braunerová zmiňuje nejen v Evropě ono dnešní sebemrskačství, ale tohle bychom taky měli vidět v souvislosti s dějinami brutálního ovládnutí říše Inků.
Nesmrteľné dielo.
Napriek tomu, že v tých časoch už vychádzali tie najpodrobnejšie diela o kultúrnych dejinách, Peru bolo veľkou záhadou. Tisíce listín sa povaľovali po archívoch a pomaličky sa rozpadávali, berúc tak so sebou časť našej histórie. Autorita cirkvi sa kúsok po kúsku rozpadávala ale ľudia si stále mysleli, že dobytie ríše Inkov bolo potrebné a hájili sa ním záujmy Boha. A v tejto dobe žil pán Prescott - milovník histórie, moderne zmýšľajúci a hlavne kultúrny človek. Cítil potrebu napísať diela o najstaršom období kresťanskej Ameriky ako pomôcku pre obyvateľa mladých Spojených štátov, do ktorých po troch storočiach reconquisty a krvavých vojen vkladal svoju nádej na svetlejšie zajtrajšky. Či odôvodnene, to neviem...
Ale späť ku knihe. Prvá časť s názvom kultúra Inkov je zastaraná. Nie je to chyba autora, veď archeológia bola ešte lev v plienkach a zakladateľ "inkológie" to mal naozaj ťažké. A akonáhle sa na scéne objavuje dvojica Almagro a Pizzaro, začína sa pravá a nefalšovaná tragédia zinscenovaná krvilačnými Španielmi. Ocitáte sa v zapadnutej krčme plnej moskytov v panamskej džungli, kde sa pár dobrodruhov rozhodne dobyť... hmm... V tom je ten háčik - oni vlastne ani nevedeli, čo idú dobyť.
Aká irónia .Po nevinnom plachtení a vypaľovaní slamených dedín v Kolumbii sa rozpúta pravé španielske rodeo - a jeho obeťou sa stanú nevinní Inkovia. O pár chvíľ sa ocitáte v kresťanskej provincii, ktorý zachvátili plamene občianskej vojny a na konci knihy, pár rokov po nevinnom začiatku, z radov hlavných protagonistov už nežije nikto. Tomu hovorím jazda.
Po celý čas vás sprevádza autorov komentár, podaný tak presvedčivo a nenútene, že skladám pred pánom Prescottom pomyslený klobúk. Tak pútavo predniesť životy toľkých zaujímavých osobností a opísať každú dramatickú chvíľu dokáže len pár ľudí.
Před Prescottem hluboce smekám. Na to, že byl takřka slepý, a byl odkázán na sekretáře, napsal vynikající knihu. Vůbec poprvé jsem narazil na podrobný popis uspořádání peruánské společnosti, připomínající vrcholnou fázi komunismu (která naštěstí nikdy nenastala) - neexistence peněz a soukromého vlastnictví, život naplánovaný státem od narození až do smrti, jehož jediným smyslem je práce pro Slunečního boha. Kniha vyšla v roce 1847 a tak je čtenář ušetřen dnes v Evropě tak populárního sebemrskačství. Na smutný osud Atahualpy jsem musel ještě dlouho myslet.
"Mohlo by se předpokládat, že je to zástup mučedníků připravujících se položit život za obranu víry, a ne otrlá banda dobrodruhů, kteří se chystají provést jeden z nejproradnějších skutků v dějinách. Ale třebaže kastilský voják měl mnoho nectností, pokrytectví mezi ně nepatřilo. Opravdu cítil, že bojuje za svatý kříž a v těchto vypjatých chvílích byl slepý k jiným, méně vznešeným pohnutkám"
V knize najdete i filosofické úvahy autora a plno zajímavostí, třeba že negramotný dobrodruh Pizarro považoval dobu strávenou budováním města Lima za nejšťastnější ve svém životě.
Autorovy další knížky
1980 | Dějiny dobytí Peru |
1964 | Dějiny dobytí Mexika |
1867 | Dějiny panování Filipa II., krále španělského |
Trochu "romantický" pohled na dějiny - tím míním situace, kdy se "Francisco Pizarro s hněvem v očích otočí a řekne...". Ale jinak velmi zajímavá kniha.