Dějiny ošklivosti
Umberto Eco
Tato kniha Umberta Eca je jakýmsi protějškem jeho Dějin krásy. Co je vlastně opakem krásy? Na tuto otázku hledá autor odpověď na stránkách výpravné ilustrované publikace, kde na příkladech děl literárních i výtvarných ukazuje, že opak krásy se neomezuje jen na ohyzdnost satyrů či Harpyjí. Protějškem krásy jsou také groteskní tvary, odpudivé, dekadentní ovzduší opiových doupat, kam vstupuje Dorian Gray, svět vampírů i podivných bytostí vylovených z moře, neovladatelných pudů i děsu, prorockých vizí i apokalypsy, banálního zla i napohled směšných příhod. To vše není krásné, je to však podmanivé. Při četbě knihy nemůžeme nedat za pravdu moudrému Římanovi, když říká, že v přírodě není ošklivosti.... celý text
Literatura naučná Umění
Vydáno: 2015 , ArgoOriginální název:
Storia della Bruttezza, 2007
více info...
Přidat komentář
Této knize uděluji tři hvězdičky vlastně jen kvůli sobě, neboť mě moc nenadchly příliš stručné a strohé popisy druhů a etap ošklivosti, jimiž se lemují kapitoly téhle knihy. Čekal jsem, že se zde Eco hlouběji zaryje do tématu, jak to např. učinil v Umění a krása ve středověké estetice. Úryvky z proslulé literatury oněch dob doprovázející bohatou iluminaci jsem si zprvu sice užíval, ale po asi stu stránek mě začaly unavovat, až jsem je párkát i přeskočil.
Váže vady i klady této knihy, nakonec bych ji doporučil. Dávam tři dobré a ladné hvězdy (kdybych byl mohl, bylo by to 3.5).
Krásně řemeslně zpracovaná kniha. Jako u Dějin krásy Eco definuje a kategorizuje ošklivost. Na stovkách příkladů dokládá, jak se měnilo vnímání ošklivosti. Kniha je ale temná a těžká, při čtení na mě občas padala tísnivá a melancholická deka.
Jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Mistrně zpracovaná kniha doplněná bohatou ilustrací. Eco předkládá čtenáři vnímání šerednosti po tři tisíciletí. Kniha doplňuje předchozí dílo Dějiny krásy.
Stejně jako Dějiny krásy, tak i tato kniha je výborná a čtivá, pokud teda nečekáte, že vše hned zapadne na své místo. Dobrý dárek pro "náročné" přátele.
Anotace na knihu Dějiny ošklivosti významně zjednodušily Ecovo pojímání ošklivosti v historii lidského světa - a to ohyzdnosti té, jejímž svědkem se stalo výtvarné umění a literatura. Ošklivost - tak, jak ji chápe Umberto Eco, zdaleka není apriorním opakem krásy - logické opozitum v lingvistice ani v nejmenším nenaplňuje složitost dějin lidského chápání estetiky. Prokletí básníci v čele s Verlainem, Rimbaudem a Baudelairem oslavují mršiny prolezlé červy, vnitřnosti roztékající se na slunci a shnilé zuby. Dekadentní nazírání pomíjivosti lidského věku a celých epoch se vysmívá přehnanému antropocentrismu a měšťáckému životu, když hledá krásu v ošklivosti. Ohyzdnost a pitvornost se stávají vrcholnou estetikou, nádhera hnusem. Pojmy se prolínají, stejně tak jako zraje vkus soudobého člověka. To, co zavrhla historie, současnost rehabilituje. To, co člověk odsuzuje jako obscénní a lascivní, po tom popravdě touží. Nechutné, sadomasichistické a kruté výjevy si jej podmaňují a po celé věky nepouští. Vyvrcholením knihy je analýza vkusu současného světa - popis kýče a stádnosti, ke které se lidé uchylují, aby nezůstali sami. Aby nevyčnívali. Výjimečnost a extravagantnost jako normalita jednadvacátého století.
Reprodukce obrazů Lautreca, Goyi nebo Dalího jsou doplňovány básněmi proklatců, Wildovými popisy nešťastníka Graye, Vergilliovými příšerami z moře, jeho Peklem nebo strašnými pasážemi ze Sadových 120 dnů Sodomy. V tom všem se objevují odkazy na další díla Umberta Eca, jednoho z nejvýznamnější teoretiků médií, který komplexností Dějin definuje jak progres výtvarného umění, tak historii mánií, obsesí, předsudků, naivity, omylů a epidemií nezastřeného zla celého lidstva.
Umberto Eco má hodně co nabídnout i jako autor odborné literatury. Velmi zajímavá kniha.
Štítky knihy
umění výtvarné umění násilí dějiny umění estetika
Autorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
U jednotlivych kapitol jde autor malo do hloubky, nekdy se trochu vzdaluje tematu, cetne ukazky casto rozbiji prirozeny tok textu. Volba ukazek a ilustraci ale vetsinou odpovida doprovodnemu textu. Cim pozdejsi kapitoly, tim zajimavejsi