Dějiny Paraguaye
Bohumír Roedl (starší)
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/171434/bmid_dejiny-paraguaye-FkW-171434.JPG
5
8
8
Kniha českého iberoamerikanisty o historii státu, který má za sebou velmi dramatickou a pestrou minulost. Většina naší dnešní populace má o latinskoamerickém státu velmi nejasnou představu. Nanejvýš, že zde dlouho vládl diktátor Adolfo Stroessner a že odtud, zejména v poslední době, pocházejí výborní fotbalisté. Tato exotická zem má za sebou velmi dramatickou a pestrou minulost. V koloniálním období (Paraguay se osvobodila ze španělské nadvlády roku 1811) to byla síť misií jezuitů, kteří ve snaze civilizovat indiánské obyvatelstvo získali v zemi velkou moc, takže se hovořilo o „jezuitském státu“. Toto působení jezuitů bylo úspěšná, což se projevilo i v tom, že v 19. století patřila Paraguay k nejvyspělejším jihoamerickým státům. Přezdívalo se mu dokonce „jihoamerické Prusko“, ale jeho mocenské ambice ukončila krvavá šestiletá válka (1864-1870) s téměř všemi sousedy, Uruguayí, Argentinou a Brazílií. Země tehdy ztratilo většinu obyvatelstva, zejména mužského, třetinu území a vzpamatovávala se až do konce století. Podruhé se na Paraguay upnula pozornost světa ve třicátých letech 20. století a opět kvůli krvavé válce se sousední Bolívií o pustou východní část země Chaco. Tentokrát Paraguayci zvítězili, což nepochybně pozvedlo sebevědomí národa skládajícího se dnes většinou z mesticů, tj. míšenců vzešlých ze spojení bělochů s indiánskými ženami, které prý byly pověstné krásou a milostným temperamentem. Čistokrevných indiánů je dnes už jen necelých 100 000.... celý text
Přidat komentář
S dějinami Paraguaye se rozhodně stojí za to seznámit. Mají dvakrát delší historii republiky než ČR, a čím si země prošla je zajimavé i z dnešního pohledu. Zejména otázka legitimity svrhávání nedostatečně demokratických režimů. Tedy zda lze snahou o boj za demokracii oprávnit přepadení jiného státu. Je škoda, že se ve školách roky učí pravěk a středověk, a to hlavně formou tupých dat a událostí, což studentům nic nepřinese, a neučí se opravdu zajimavé dějiny zemí po světě. Průměrný absolvent českého školství si myslí, že zná světové dějiny, a přitom zná jen ty české a to jen selektivně a bez pochopení souvislostí. Ve vztahu k českým dějinám mě zaujalo, že zrušení Jezuitského řádu bylo důsledkem konfliktu v Paraguay a očerňovací akce Portugalska v Evropě, kdy se evropsští panovníci báli o moc a lákaly je jezuitské majetky. Všem knihu doporučuji k rozšíření obzorů.
Hvězdička dolů je za horší zpracování knihy. Je v ní otřesné množství překlepů, kdy místy je i těžší dovodit, co tím autor chtěl říci. I styl sepsání knihy se mi jeví trochu "amatérský", kdy je spíše vyprávěním o utrpení Paraguaye, než věděckou prací, která by se snažila o nezaujatý pohled a vysvětlení motivace ostatních.
Dobře napsaná kniha, čtete se dobře a svižně. Zajímavé je období tzv. Jezuitského státu v 17. a 18. století. Smutná je zničující válka se sousedními státy i válka v oblasti Chaco s Bolívií. Škoda, že nebylo více věnováno osobě prezidenta Alfredo Stroessnera a stavbě gigantické vodní přehrady Itaipú na řece Paraná, na hranicích Brazílie a Paraguaye.
Klasická kvalita autora, čtivě napsáno s množstvím neznámých a zajímavých faktů, objektivní a bez manipulace o možná nejméně známé zemi Latinské Ameriky u nás.
Kniha přináší v rámci novodobých dějin několik zajímavých momentů. Tím prvním je období diktatury Jose Gaspara Francii v první polovině XIX. století. Jeho "panování" bylo totiž obdobím na jedné straně uzavření země vůči vlivům ze zahraničí, na druhé straně obdobím, kdy v zemi vládla asi největší stabilita, jakou jakákoliv ze zemi Latinské Ameriky (a to včetně Chile) v té době nepoznala. V zemi díky diktatuře nepanovala na rozdíl od sousední Argentiny, Brazílie i Uruguaye ani bída, ani zločin, stát byl silný hospodářsky, ale Francia se na rozdíl od jiných diktátorů nepouštěl do "světovládných" akcí, jako jiní diktátoři. Autarkie v té době byla celkem ještě možná a je pozoruhodné, že v následujícím období, za Lopeze staršího patřila technicky Paraguay k nejvyspělejším zemím na kontinentu.
Bohužel, to vše vzalo za své v devastující válce za Lopeze mladšího, jejíž konec až nápadně připomíná něco mezi antickou tragédií a koncem Třetí říše. Přes všechno negativní bránil Lopez územní celistvost a nezávislost své země proti zejména Brazílii, jejíž velitel hrabě d´Eu se na jedné straně prohlašoval ve své zemi za liberála a bral se za zrušení otroctví a na druhé straně se neštítil dát rozkaz k vraždění dětí, zajatců a dokonce i zapálení nemocnice s raněnými. Jeho počínání bylo moc i na jeho argentinského spojence a generál Mitre odmítl vztyčit argentinskou vlajku nad dobytým Asunciónem s odůvodněním, že jejím vztyčením nechce schvalovat neslýchané skandály a hanebnosti, páchané vojáky hraběte d´Eu. Bohužel, brazilský liberál měl na argentinské straně zdatného souputníka, rovněž humanistického liberála, který se radoval, že válka skončila, protože byli zabiti všichni Paraguayci starší deseti let. Kromě toho tento člověk charakterizoval Paraguayce jako ignorantské psy a v duchu liberálního humanismu konstatoval, že bylo nezbytné "očistit zemi od tohoto lidského nádoru, zkažené rasy, osvobodit se od nákazy." Ano, takovouto genocidou skončil jeden z nejkrvavějších konfliktů Latinské Ameriky.
Paraguayi trvalo padesát let, aby se postavila na vlastní nohy, jako zaostalý a vnitrozemský stát nebyla zdaleka tak atraktivní pro přistěhovalce z Evropy jako ostatní země Cono Sur (Chile, Argentina, Uruguay) a když se jí to jakž takž povedlo, čekal jí v první třetině XX. století další dlouhý a krvavý válečný konflikt, tentokrát se sousední Bolívií, tzv. válka o Chaco. V tomto konfliktu najdeme zřetelné "české" stopy, bohužel ne příliš pozitivní. Ona slavná meziválečná Společnost národů za předsednictví Edvarda Beneše nejdříve uvalila zbrojní embargo na obě strany, ale protože Paraguay měla vojensky navrch, přišla SN s klasickým návrhem na arbitráž. Paraguay ji ovšem logicky odmítla (byla v právu) a tak bylo zbrojí embargo uvaleno jenom na ni, Bolívie mohla zbraně dál nakupovat - mimo jiné prostřednictvím mise Zbrojovky Brno, kterou tvořili "penzionovaní" důstojníci československé armády a která zde byla mnohem úspěšnější, než v Paraguayi. Kupodivu, Paraguay zvítězila, svoje pozice v Chacu uhájila, ale stejně to tuto zemi nikam neposunulo, protože její vývoj a politika se nesl ve stejném duchu jako u všech jejích sousedů snad s výjimkou Chile a částečně i Uruguaye.
U nás je Paraguay známá jako údajně země s největší koncentrací nacistických válečných zločinců, ale měli bychom objektivně vidět, že mnohem víc jich našlo svoje nové domovy ve všech okolních státech, Eichmanem v Argentině počínaje a Klausem Barbiem v Bolívii konče. Spousta z nich skončila v Brazílii a abychom byli spravedliví, zejména těch méně viditelných a významných - v Kanadě.
Prostě, kniha je mnohem zajímavější z hlediska vlastních dějin než Peru a Bolívie a v osobách Francii a obou Lopezů i podnětnější k přemýšlení.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Araukánské války 1546-1881: Španělské Flandry v Chile |
| 2012 | Dějiny Paraguaye |
| 2003 | Peru |
| 1998 | Ve jménu inky Túpaka Amarua |
| 2018 | Dějiny Peru a Bolívie |
Z edice patří k těm čtivěji napsaným knihám, sice jsem se při převratech ztrácela v tom, kdo, kde, s kým, ale pro základní představu to je výborná knížka.