Dějiny pobaltských zemí

22.12.2022

Rozhodně jsem si v těchto třech národech udělala alespoň trochu jasno a už je snad nebudu házet do jednoho pytle, jak k tomu má asi většina z nás tendenci. Na rozdíl od Mouraska v komentech pode mnou, mě naprosto vyhovovalo, že tři státy nebyly odděleny, a byl krásně vidět vývoj celé oblasti, protože o nějakých státech se dá mluvit až v posledních, řekněme dvou stoletích.
No, neměli to klucí lehký, žijou holt na blbym místě vedle blbejch sousedů. A asi to ani lehký mít ješte nebudou. Snad ale jen maluju čerta na zeď.

Zaujalo mě spousta momentů, ale jeden hlavně pro jeho absurditu. Jedná se o období čistek z roku 1941:
"Červnový úder zasáhl téměř všechny vrstvy obyvatelstva od buržoazních "třídních" nepřátel, přes inteligenci až po dělnictvo. O logice deportací svědčí i to, že na seznamy podezřelých elementů se dostali i lidé udržující jakékoli kontakty se zahraničím jako např. filatelisté."
A to jsem si myslela, že bezpečnější koníček už neexistuje.

01.07.2020

Byla to první kniha z edice, která se mi dostala do ruky. A dosud jediný komplexní přehled dějin těchto tři zemí s nepříliš veselým osudem, což se mnohem víc týká Estonců a Lotyšů. Kniha je napsaná skvěle, přehledně a navíc je zde dokonal ukázáno, co tyto země a kdy spojovalo a v čem se liší. Osud Litvy je poněkud jiný, jak se uvádí, Litevci na jednu stranu představovali na prahu nezávislosti ekonomicky i vzděláním zemi nejzaostalejší, na druhou stranu se mohli opřít o „berličku slavné minulosti“ a státnosti od středověku až po dělení Polska. Málokdo v Česku si uvědomuje, že oni Jagellonci, které povolal prozíravě na český trůn Jiří z Poděbrad, byli Litevci s rodokmenem k prvnímu a jedinému litevskému králi Mindaugasovi a že ono slavné vítezství Poláků nad křižáky u Grunwaldu bylo vítězstvím polsko-litevským. Litevci na rozdíl od Estonců a Lotyšů (a dalších pobaltských kmenů, které se podařilo německým křižákům v rámci oné civilizační mise vyvraždit) dokázali až do 15. století pokřesťanštění odolávat a vzdali se své pohanské víry až tehdy, kdy to pro ně bylo ve vazbě na mnohasetletý konflikt s Řádem nejvýhodnější. Estonci a Lotyši byli nakonec zcela ovládnuti a zotročeni německými pány, kteří později velmi oddaně sloužili i ruským carům. Jen když si udrželi nad svými nevolníky absolutní moc. Při téhle příležitosti mě napadlo srovnání se současným humbukem ohledně oněch potomků Afroameričanů v USA a faktem, že oni lotyšští a estonští sedláci – nevolníci byli v naprosto stejném postavení, jako otroci na (nejen) americkém Jihu. Přitom konec nevolnictví a konec otrokářství v USA se prakticky časově shodují. I o tom je historie, i tohle je hodné povšimnutí a porovnání, stejně jako fakt, jak rychle se dokázaly tyhle dva národy postavit na vlastní nohy a získat vyspělost, která jim umožnila ono meziválečné svobodné intermezzo. Jinou zajímavou paralelu k dějinám ostatních zemí, s Českem ne v poslední řadě vidím v tom, že po první světové válce si Polsko neoprávněně přivlastnilo historické hlavní město Litvy Vilnius pod záminkou, že je to město polské, protože jeho obyvatelé jsou Poláci. Pravda je taková, že v tehdejším Vilnu byla velmi silná židovská komunita, která se polskému etniku vyrovnala. A ten problém při zpětném pohledu do litevské historie je v tom, kolik oněch Poláků ve Vilnu byli ve skutečnosti původem Litevci. Adam Mickiewicz v tom sám neměl zcela jasno. A z toho mě napadá, kolik asi těch přesvědčených Němců v našem pohraničí byli ve skutečnosti poněmčení Češi a kolik těch hrdých Čechů byli zase počeštělí Němci. Období mezi válkami v tomto teritoriu by bylo možné označit jako učebnici politologie ve vazbě na malé a menší státy. Způsob, jak i na úkor těchto zemí své problémy řešili mocnější sousedé je přímo vzorový. Po první světové válce nechtěli západní spojenci uznat přes všechny ty okázalé proklamace o právu národů na sebeurčení nezávislost těchto zemí, protože ruští „demokraté“ na západě trvali na jednotě carské Říše. A tak pobaltské státy jako první „na věčné“ časy uznali bolševici na čele s Leninem.
Konec jejich nezávislosti byl už zcela v režii Němců a Sovětů a způsobem, jakým Sověti znovuzískali tyhle země, navazuje svojí temnou stránkou na středověk. Liberální levicoví intelektuálové veleochotně společně s nečetnými místními bolševiky požádali o přijetí do svazku národů SSSR. Ani jeden ze států se nezmohl byť jen na formální odpor, ale poukazovat v této souvislosti na Finsko je samozřejmě nesmysl. A nadávat jejich vedení do zbabělců, jak se to odehrává u nás, je taky zcela mimo. Snad jenom člověk pocítí jisté drobné zadostiučinění, že v době, kdy se tyto státy stávaly opět nesvobodným územím tentokrát v rámci SSSR, pod Vítězným obloukem mašírovali Němci po kapitulaci Francie, která chtěla organizovat Evropu a vládnout jí. Bohužel, pro tyhle malé národy ona okupace trvala půl století. A podobně jako za sv. Vojtěcha, který přijel pozvednout pohanské Prusy pokřtěním, což vedlo k vyvraždění tohoto pobaltského národa, takže po něm zůstalo pouze jméno, tak všechny tři pobaltské národy byly vystaveny genocidě. Jinak to nelze nazvat. Ještě předtím si ovšem Adolf Hitler stáhnul pobaltské Němce do čerstvě dobytého Polska, aby zde germanizovali Vartskou župu, což bylo zase spojeno s brutálním vyháněním polského obyvatelstva na území Generálního gouvernementu.
Genocida v Estonsku a Lotyšsku vedla k tomu, že jsou to snad jediné dva národy, které dneska v Evropě mají méně příslušníků, než měli ve svých státech mezi válkami. Estonsko mělo po první válce 1,1 milionu obyvatel a devět desetin obyvatel byli Estonci. Dneska má 1,3 milionu obyvatel a Estonci tvoří 68,5 %, z čehož logicky vyplývá, že jich v Estonsku dneska žije o cca 100 tisíc Estonců méně, než tehdy. Totéž platí i o Lotyších, pouze Litevci zaznamenali populační nárůst ze dvou na tři miliony obyvatel dnes. Jenom pro srovnání, Finů bylo ve stejné době 3,6 milionu, dneska je jich 5,5 a česká populace po druhé světové válce stoupla o nejméně třetinu. Příslušníci pobaltských národů byli masově vyvražďováni a odváženi na Sibiř, další část obyvatelstva měla štěstí trochu větší – podařilo se jim utéct na Západ. Spojeným státům slouží ke cti, že obsazení pobaltských zemí nikdy neuznali, na rozdíl od evropských „velmocí“ na čele s Anglií a Francií. V knize je fotografie posledního litevského partyzána z roku 1961, tak dlouho bojovali odpůrci tentokrát ruské okupace s komunistickým a ruským režimem. A nejenom na Litvě. Takže, jsem rád, že jsem se dočkal toho, že jsou tahle státy zase nezávislé. A Pobaltí mně připadá atraktivnější a zajímavější než třeba celý Benelux. A takhle kniha k seznámení s nelehkými a vlastně dost smutnými dějinami posloužila skvěle. Její konec je pozitivní. Na jak dlouhou?

13.05.2019

Kniha mi přišla místy příliš zdlouhavá a nezáživná, ale pro milovníky dějiny států naprosto ideální. Vytknul bych pouze zdlouhavé kapitoly dějin Litvy, Lotyšska a Estonska ve 20. století.

05.12.2018

Skvěle napsané dějiny Pobaltí. Vůbec bych se nezlobil, kdyby byly ještě podrobnější, ale i tak jsem se dověděl mnoho nového.