Dějiny Řecka
Pavel Oliva , Pavel Hradečný , Růžena Dostálová , Vladimír Vavřínek , Konstantinos Tsivos
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/286671/bmid_dejiny-recka-u7F-286671.jpg
5
20
20
Antický svět dalekosáhle ovlivnil kulturní a společenský vývoj celé západní civilizace. Jakým směrem se však ubíral Peloponéský poloostrov po rozpadu tohoto světa? O vzniku a vývoji moderního řeckého státu od Byzance až do současnosti pojednává kniha renomovaných českých historiků. Píše se sklonek roku 2015. Od posledního 2. vydání uplynulo šest let. Evropu tehdy škrtila ekonomické krize, která je sice za námi, dokonce je nastartována nová epocha konjunktury a hospodářského rozmachu, ale starý kontinent, jehož je Řecko nejen jeho nedílnou součástí, ale do jisté míry i jakousi velmi citlivou „Achillovou patou“, se znovu propadá do nejistot a zmatků. Kdeže jsou doby, kdy si na počátku devadesátých let minulého století americký filosof a politolog Fukuyama stýskal nad „koncem dějin“ po pádu sovětského impéria, že z nedostatku událostí zmizí dějiny jako takové, neboť nebude, co by bylo hodno zaznamenání. Dnes je jich naopak přespříliš. Kontinent je kromě stupňujícího se fundamentalistického teroru, jenž hrozí vyústit ve střet civilizací, nejnověji zmítán nebývale silnou uprchlickou vlnou ze zemí Blízkého i Středního východu, arabské i subsaharské Afriky a dokonce i Dálného východu, jež hrozí smést dosud pevné a zavedené pořádky i stabilizované instituty a instituce. Řecko se jako hlavní přestupní stanice migrantů dostalo na první stránky světového i domácího tisku. V uplynulém šestiletí to ale není poprvé, předtím to bylo jeho nevyřešená a neskončená, nyní jen utlumená dluhová krize a věčně se opakující volby či referenda. To i skutečnost, že předešlé vydání je beznadějně rozebrané, vedlo Nakladatelství Lidové noviny k vydání dalšího aktualizovaného vydání. O ně se znovu zasloužil a touto cestou mu redakce převelice děkuje, dr. Konstantin Tsivos (roč. 1963), rodilý Řek, ale již dlouho žijící v Česku, navíc vysokoškolský pedagog (na pražské Filosofické fakultě UK přednáší řečtinu a řecké moderní a kulturní dějiny), jemuž se s obdivuhodnou nestranností podařilo načrtnout čtivý obraz řeckých dějin posledního dvacetiletí. Stal se tak fakticky šestým spoluautorem knihy. Vydání třetí.... celý text
Přidat komentář
Autoři v této knize s láskou přistoupili k řeckým dějinám a velice detailně je nám v této knize podali.
Každý z nás byl vychováván ať už ve škole nebo i doma v duchu řeckých tradic, jako základu naší kultury. Pod vlivem informací i zábavy jsme se stali obdivovateli nezpochybnitelných řeckých děl a vzorů. Stejný háv hrdinskosti zahalil onen národně osvobozenecký boj proti Turkům a v dějinách plných mýtů a legend i ono slavné Ochi (Ne!) Mussolinimu. Už vůbec nic obecně nevíme o dějinách byzantské říše.
Bohužel, autoři Dějin Řecka se snažili se propsat dějinami Řeků od starověku až do novověku. Přitom je zřejmé, že mezi starověkým Řeckem včetně helénské éry, byzantskou říší a současným Řeckem, které vzalo svůj počátek v období rozpadu byzantské říše, vrcholící dobytím Cařihradu roku 1453 je souvislost v malé míře územní, ale to je asi tak vše.
Těžištěm nesjednocených řeckých území ve starověku, ani v období byzantské říše nebyla ani Atika, ani dnešní řecké území. Nejvyspělejší část starověkého Řecka byla spíš Malá Asie a onen proslavený boj Řeků za svobodu během perských válek byl bojem Atén a Sparty s pár spojenci proti zbytku tehdejšího světa včetně Řeků v Malé Asii. Přesto z pojetí a prvenství ve všem Řekové vyvozují neuroticky svoji zásluhu na existenci evropské civilizace, jejíž základy údajně položili. Pravda je poněkud někde jinde, nicméně dodnes je to takto znovu a znovu podáváno. Paradoxem je i fakt, že řecké oblasti (tedy pouze ta východní států na západě se to netýkalo) sjednotil Alexandr Makedonský, který byl Řekem asi stejně jako Napoleon Francouzem, Hitler Němcem a Stalin Rusem.
Byzantská říše je kapitola sama pro sebe, za úvahu stojí, jak dalece ovlivnila skutečně byzantská kultura Evropu a tady je třeba vidět, že zatímco v Boloni vznikla univerzita a v italských státech "zuřila" od pomalu 13. století renesance, v byzantské říši se řešilo, jestli jsou ikony obrazy Boha a svatých, anebo jsou přímo ztělesněním Boha a svatých a ti jsou v obrazech "přítomni" přímo. Chtěl-li někdo z řeckých učenců skutečně rozvíjet antickou vzdělanost, nezbylo mu než utéct - do Itálie.
Onen novodobý boj Řeků za svobodu je skvěle popsán ve všech paradoxech a s vyvrácením mýtů v knize Krvavá odysea od M. Šedivého. Ale už z období před osvobozením přináší řecké dějiny řadu pozoruhodných situací, které vyvolávají otázky až k dnešku a ukazují nám užitečnost podobných studií dějin jednotlivých států a společenství. Řekové dokázali využít období turecké nadvlády k zajištění svého bohatství a vlivu a jejich obětmi byli především jejich slovanští a rumunští souvěrci. Cařihradští Řekové patřili k politické i obchodní elitě osmanské říše a někteří z nich dokonce snili o návratu Řeků do Cařihradu v tom smyslu, že vytvoří s Turky společnou velmoc. Na druhou stranu - nejpočetnějšími poturčenci byli Řekové.
Řecko své často maximalistické územní požadavky ve 19. a 20. století nebylo schopné prosadit, zato šikovně dokázalo využít úsilí druhých. Kuriózní byla řecká účast v první světové válce, kdy germanofilní král, ovládající původní území (Atiku) stranil neutrálně Trojspolku, zatímco liberální premiér Venizelos společně s Dohodou vedl boje na soluňské frontě proti Trojspolku. Po skončení války se vrhli se Řekové jako vítězové na rozvrácené Turecko a najednou bojechtivému králi a jeho konzervativní klice bylo málo to maloasijské pobřeží s Smyrnou a útokem proti kemalistům do hloubi Turecka přivodili katastrofu, která znamenala konec maloasijské řecké civilizace.
Meziválečné období bylo v Řecku sledem nekončících převratů, vyhlášení republiky a obnovení monarchie a onen hrdinský odpor proti Itálii vedl jeden z nejvýraznějších řeckých diktátorů Metaxas. Střetnutí mezi řeckými komunisty a nacionalisty po skončení 2. světové války vedlo k dalšímu autoritativnímu režimu (a vzniku ne bezvýznamné řecké komunity u nás), po určitému uvolnění a demokratizaci následoval další převrat.
Přesto Řekové chtěli své balkánské sousedy po pádu komunismu učit demokracii. Nejpozoruhodnějším politikem konce 20. století byl Andreas Papandreu ml. (za něhož by se nemusela stydět Syriza), který se vnutil do EHS hlavně kvůli dotacím a na druhé straně podporoval arabské režimy včetně jejich protiizraelských postojů.
Neustálé spory Řeků se všemi sousedy a drzost, s jakou požadovali tu po Američanech zbraně, tu po Evropě další a další peníze vedla po přečtení knihy k tomu, že mně nějak ten obdiv k Řecku přešel. Díky četbě téhle knihy jsem pochopil onen zvrat, kdy do EU měly být k onomu 2004 přijaty léta grilované Polsko, Maďarsko a my a náhle bylo přijato zemí deset za měkčích podmínek. Řecká výhružka vetem a zablokováním přístupu měla za cíl přijetí Kypru. Evropské unii najednou ani nevadilo, že tento řecký stát neovládá 40% území, které deklaruje jako svoje, stejně jako jí nevadilo přijetí eura Řeckem, ačkoliv prokazatelně nesplnilo ekonomické podmínky, a ještě navíc korumpovalo EUSTAT.
Kniha je zajímavá, nesourodá (ty tři části jsou prostě každá příliš o něčem jiném) a díky objektivnosti autorů se můj názor na tento balkánský stát a jeho obyvatele otočil od mládí o 180 stupňů. A díky ní jsem pochopil i podstatu poslední řecké krize. Inu, nic nového pod blankytným řeckým sluncem. Takové bylo Řecko od oné protiturecké revoluce 1821, takové bylo celé 19. a 20. století a takové je i dnes
Co jsem věděl o Řecku? Úžasná mytologie, Sparta, Trója, Athény, demokracie, Alexandr Veliký, velké námořní výpravy, otrokářství. V současnosti velké dluhy. Že i mezi tím byly řecké dějiny zajímavé, to jsem rychle pochopil při pročítání tohoto skoro osmisetstránkového díla, k čemuž mě dovedly De Bernièresovy romány. Zaujalo mně, jak hrdý a bojovný národ byli a asi stále ještě jsou Řekové, a to i přes mnoho století trvající život pod Turky.
100 % (9 hodnotících s 96 %)
Několik příkladů z novodobých dějin (spoilery):
… Po osvobození Řecka za pomoci Anglie, Francie a Ruska začátkem devatenáctého století byl k vnitřní stabilizaci království povolán bavorský král Ota I. Přísná hospodářská politika jeho německých úředníků vedla po deseti letech k jeho svržení.
… Po skončení první světové války Řekové zaútočili na Turecko, dostali se na dosah Ankary, ale další neuvážené velikášské útoky vedly k jejich oslabení, odražení a kruté porážce, což se projevilo pogromy na milióny Řeků a Arménů, kteří žili na pobřeží Turecka.
… V roce 1940 bylo Řecko přepadeno Itálií. Řekové tuto ofenzívu zastavili a zahnali Italy až do Albánie, kterou také částečně obsadili. Jenže pak přišli Němci a to byl tvrdší oříšek…
… Rok 1944, konec války v Řecku, k moci se dostávají komunisté. Churchill proti nim posílá britskou armádu, válka v Řecku se prodlužuje, v bitvě o Athény jsou komunisté poraženi a prchají do spřátelených zemí, mimo jiné i do Československa…
Pro pochopení situace v současném Řecku je potřeba znát historii zhruba tak od roku 1830 (tedy tohoto státu). Pěkně zpracováno. Tedy především moderní dějiny.
Zatím jsem četla jen část věnující se Řecku od vzniku jeho státnosti (1828) do současnosti (resp. roku vydání: 1998), což je ale suverénní většina tohoto tlustospisu. Antika a Byzanc, k nimž i v češtině existuje řada monografií, totiž dostaly nepoměrně méně prostoru než moderna. A jelikož si starší dějiny hodlám nechat na jindy, dovolím si napsat komentář k přečtené části dřív, než svoje dojmy zapomenu.
Nejprve objektivně. Na to, jak třaskavé moderní dějiny jsou, se Pavlu Hradečnému podařil celkem vyvážený výklad. I tak sice mezi řádky prosvítají jeho preference, například hodnocení "demokracie dobře, monarchie špatně". Nicméně nevynechává ani informace problematické, málo líbivé a kontroverzní. Třeba o teroru demokraticko-humanistických venizelistů proti royalistům, který se rozpoutal za první světové války po emigraci krále, nebo naopak o poměrně prosperujícím hospodářství za junty plukovníků.
Mně osobně přišlo škoda, že čím starší dějiny, tím zběžněji jsou podány. O válce za nezávislost či o bavorokracii se čtenáři dostane jen základních informací, kdežto každé volby z 90. let jsou rozebrány do takových detailů, jako je procentuální úspěch nejokrajovějších straniček. Po dočtení posledních kapitol mám intenzívní pocit, že osobně znám Karamanlise, Papandrea a Mitzotakise. Ale já bych radši znala prvního prezidenta Kapodistriase, smutného a asketického osvícence, jehož vláda nad Řeckem byla absolutní sebeobětí. Novodobá politika - likvidace národní suverenity, skandály a věčné volební tahanice mezi Nea Dimokratia a PASOKem - jaksi postrádá romantičnost.
A teď subjektivně. V Řecku si připadám doma a považuji Řeky za svůj adoptivní národ; proto mi každá kapitola něco připomněla... nebo dovysvětlila. Pochopila jsem, proč rodný dům Kemala Atatürka v Soluni hlídá děsivá vysokánská zeď s ostnatým drátem a kamerami (Turci si v něm v 70. letech zinscenovali výbuch jako záminku k pogromu na Řeky v Cařihradě). Došlo mi, že nadživotní portrét Kolokotronise není na budově muzea v Korinthu jenom proto, že tento rek patří k hrdinům osvobozovací války; kousek odtud se totiž odehrála slavná bitva v soutěsce Dervenakia, kde na hlavu porazil Turky. O něco lépe teď rozumím i tomu, proč řečtí studenti tak rádi mávají vlajkami se srpem a kladivem a čmárají rudé hvězdy (doteď se mi to různí lidé pokoušeli vyložit, ale odpověď ve stylu komunisté prohráli v občanské válce je trochu matoucí).
A konečně jsem si prostudovala peripetie boje o verginské slunce mezi Řeckem a, ehm, tím státem, kterému se v Řecku neříká Makedonie. Coby někdejšího obyvatele Soluně, který první den zíral na obří nápis μακεδονια ειναι ελληνικη (Makedonie je řecká) jako tele, mě totiž tahle věc strašně zajímá. Nu, a také jsem měla strašnou radost z každé zmínky o Soluni, neřku-li z fotky této špinavé škaredé metropole, v níž proběhla většina atentátů, protože jééé, to je u nás!.
Značnou část toho, co jsem věděla o řeckých dějinách, mi vyprávěli samotní Řekové. Kniha tomu dodala rámec a souvislosti. Od jistého Kerkýřana jsem slyšela o pogromu proti cařihradským Řekům, při němž byl zaživa upálen otec jeho přítele; konečně znám kontext. Také už chápu třeba to, proč měl můj kamarád v očích slzy, když mluvil o maloasijské katastrofě. Tehdy jsem myslela, že vím, oč jde (prohra Řecka ve válce s Tureckem, ztráta odvěkého území a povinná výměna obyvatelstva), ale můj dřívější turecký zdroj elegantně pomlčel o masakru ve Smyrně, takže mi tak prudké emoce zůstaly záhadou.
Ale hlavně mi všechny kapitoly o moderní historii připomněly jeden soumrak v Athénách. Šli jsme s mým dobrým přítelem, sefardským Židem z Rhodu, z hory Lykabéttu, odkud jsme pozorovali západ slunce, na náměstí Omonia. Za tu cestu mi stihl vyložit novější řecké dějiny, počínaje historkou, jak Kapodistrias lstí naučil Řeky jíst brambory, a konče tragickou a bizarní smrtí krále Alexandra. A znovu se musím obdivovat jeho znalostem.
Stýská se mi po Řecku (existuje pro to slovo νόστος, odtud nostagie) a Dějinám jsem vděčná, že mě alespoň nutí vzpomínat.