Dějiny Ruska 20. století - 2. díl

Tak jsem to dočetl! Byla dlouhá cesta, ale na konci mohu snad říct, že jsem, alespoň trochu pochopil, co to Rusko je a kam směřuje.
1) Vývoj Ruska není lineární, ale cyklický, v principu se tam děje to samé pořád dokola. Tady se skvěle hodí citace z filmu Arvéd: Časy se mění, lidé se mění, ale zápletka zůstává." Touto zápletkou, je oligarchie.
Oligarchie je pro Rusko věčným fenoménem: Ivan Hrozný a jeho bojaři, Kateřina Veliká a její milenci : Orlov, Potěmkin.. bolševici anebo Putin a jeho oligarchové.
2) Většině Rusů je zkrátka jedno, co se v jejich zemi děje, Čím je to způsobeno? Upřímně netuším, přijde mi, že Rusové tak trochu cítí jako " nechtěně dítě", který si hledá vlastní identitu na pomezí Eurasie, nechtěně z toho důvodu že jeho "sourozenec" Evropa se na něj kouká z patra, jak na ně vyspělou zemi plnou primitivní násilnických hord, což je do velké míry bohužel pravda , zároveň však tento pohled inherentně zhoršuje, Rusko je zkrátka naše rodina- patří do rodiny Evropy . Je to náš sourozenec, který si vybíjí vztek na ostatních, protože nemůže najít svou cestu a já doufám, že ji jednoho dne najde.

30.11.2023

Velmi zajímavé čtení

31.03.2023

I ve druhém dílu se dozvídáme o množství událostí a jevů, které dodnes ale v Rusku lživě manipuluje státní moc. Člověk nestačí vstřebat brutální vyvražďováním vlastních lidí a přichází druhá světová válka. Autoři knihy se shodli, že pro tuto další katastrofu nebudou používat výraz Velká vlastenecká válka, ale válka nacistů s bolševiky. Už to vyžaduje obrovskou odvahu, ale vyplývá to z nepopiratelného faktu, že Stalin s Hitlerem závodili, kdo občanům SSSR víc pustí žilou. Nikdo až dosud s takovou otevřeností nepopsal, jak trpěli lidé, urychleně přesunutí za Ural, kde pod hrozbou smrti v nepředstavitelných podmínkách vyráběli ony "vítězné" zbraně. Dozvíme se pravdu o partyzánském hnutí a jeho zveličovaném vojenském přínosu. A také o tom, jak tím trpělo nešťastné obyvatelstvo na Němci obsazených územích. Je toho ještě mnohem víc a je pozoruhodné, jak si autoři často všímají osudu "malých" lidí místo oblíbené adorace vojáků a politiků. Na konci části, týkající se války nacistů s bolševiky se člověku neodbytně vtírá do hlavy, že těch 22-33 milionu obětí, kterými Stalin operoval jako svým podílem na vítězství měl tak z poloviny na svědomí on sám a jeho "lidé". Jsou zde ale uvedeny i jiné skutečnosti, které leckoho mohou překvapit. Velká Británie se ještě na jaře 1939 pokoušela handlovat s Němci na úkor Poláků a jedním z mnoha vrcholů politiky hrdého Albionu bylo na konci války ochotné předání nejen všech sovětských občanů, kteří se po Hitlerově invazi ocitli na Západě (často i proti jejich vůli), ale i osob, které se zachránily útěkem z Ruska na konci občanské války. Britové to dělali brutální důkladností a přitom tajně jako zloději. Veřejnost v Británii včetně onoho přeslavného parlamentu o tom neměla ani páru. Přitom britští vládní činitelé velice dobře věděli, co tyto lidi v Rusku čeká.

Kniha mě zbavila naivní představy, že Chruščov byl lidštější a rozumnější než kterýkoliv jiný sovětský představitel. A naopak mě pobavilo, jak byl onen ďábel Brežněv ve skutečnosti loutkou v rukou KGB, vojensko-průmyslového komplexu a aparátu strany. V šedesátých letech autoři popisují každodenní život běžných lidí, jejich bídu (přes určitá zlepšení) a nejvíc mi vyrazil dech fakt, že až v této době dostali obyvatelé vesnic občanský průkaz a mohli opustit svoji vesnici. Tedy znovuzrušení nevolnictví po sto letech.

A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co kniha směrem k dnešku ukazuje. Počátek současného tupého stádního nacionalismu, který dneska vede tři čtvrtiny populace k podpoře Putina a jeho agrese proti Ukrajině. Velkoruský šovinismus a útlak i velmi blízkých národů Rusy pochází už z carských dob. Ale plíživě se začal rozvíjet s požehnáním a podporou nejvyšších míst už v oněch šedesátých letech, kdy extenzivní rozvoj společnosti vyčerpal všechny svoje možnosti. Obyčejným lidem, žijícím v každodenním nedostatku a problémech bylo potřeba něco předhodit. A tak začali být sovětší lidé, a hlavně ti ruští přesvědčováni, že jsou hrdými občany nejmocnější země světa, příslušníky nejlepšího národa a především - všichni ostatní se jich bojí. Spoustě z nich se líbila i ona dodnes živá propaganda o úpadkovém a degenerovaném Západě. Vystačí si s ni dodnes. Urážlivá nadřazenost vůči Ukrajincům (Chocholům) není taky žádná novinka. Ale našla své místo i v novém, postkomunistickém Rusku. Djilas ve své Nové třídě napsal, že až se vyčerpá ideologie komunismu, sáhnou vládci těchto zemí zpět po tupému nacionalismu. V Jugoslávii se to v devadesátkách přesně takhle stalo, a to na všech všech stranách. V Rusku se to ale vyvíjelo už z mnohem dřívější doby (v tomhle světle jsem začal vnímat Chruščovův kosmický program) a v "novém" Rusku po komunistech to pokračovalo v případě čečenských válek, Gruzie, Krymu, až k dnešní válce na Ukrajině. Dalším zásadním momentem, který vysvětluje leccos k dnešku je popis přechodu Ruska od komunismu k demokracii (kniha končí rokem 2007) a války v Čečně. Je zde zmiňována nejen pasivita lidí, ale i zásadní systémové chyby a vady, které se projevují v dnešní krizové situaci víc než jasně. A pro nás je zajímavá část týkající se konce SSSR.

Pohled na "sametovou revoluci" a konec "komunismu" u nás bude jiný, když se zde dočteme, jak a hlavně kdy začal rozpad Sovětského Svazu (vlastně už před nástupem Gorbačova). Rusko se stalo obětí vlastní velmocenské politiky, kterou už nemohlo ekonomicky ustát. Boje mezi Armény a Azery začaly už v roce 1988. A naši soudruzi to na rozdíl od běžné populace věděli velmi dobře. A ti z nich, kteří se neklepali strachy třeba kvůli zvacímu dopisu hledali dávno před oním listopadem cestu, jak systém změnit, aniž by je to jakkoliv postihlo. Stačilo najít správné partnery a vyslat (skoro na poslední chvíli) poručíka StB Zifčáka, aby pod falešnou identitou přivedl ony studenty na Národní třídu a ještě stačil sehrát úlohu zabitého studenta Šmída.

I tohle vám dojde, když si pozorně přečtete dějiny Ruska a budete schopni si dát věci do souvislostí. Dějiny se opakují, v jiných kulisách, s jinými lidmi, s odlišnou ideologií i frázemi, ale vlastně pořád stejně. A to se Ruska týká víc, než kterékoliv jiné země.

28.08.2022

Nedávno jsem si uvědomil, že si v knihovně ponechám pouze knihy, ke kterým se budu opakovaně vracet a zbytek pošlu zpátky do světa. Po tomto zjištění si člověk zároveň uvědomí, které knihy mu chybí - mě chyběla tahle. Tahle buclatá, historicko-politická kniha východního světa je odpovědí na otázku, kdo jsme, odkud pocházíme, proč se tak chováme, co nás formovalo a co k nám v minulém století vstoupilo za zemi. Řeknu zcela upřímně, že je konec léta a já bych měl brouzdat spoustou jiných učebnic, předepsaných školou, ale zkrátka cítím, že ke správnému pochopení rozdílů mezi námi a východem je potřeba pročítat knihy právě Zubova, nebo si poslechnout moudra pana Dvořáka, kteří se nesnižují k náhlým a zbrklým tvrzením, jenž slýchám dost často i kupodivu ze západních médií, kde se donedávna zkrátka nikdo o nějaký historický vývoj postsovětských stran nezajímal. Jedna z mála dobrých věcí na 24.2.22 je fakt, že se svět začal zajímat. Skvělá kniha.

Pro netrpělivého čtenáře kniha příliš rozvláčná. Pro citlivé čtenáře psána často až naturalisticky (především tedy část s 2. světovou válkou). Ale pro pochopení tragédie Ruského národa nezbytná. Z počátku jsem nevnímal latentní smysl této knihy, ale zhruba ve třetině či polovině jsem pochopil. Nemá to být jen jakýsi souhrn historických informací, má to být i návod pro současnou generaci, jak se vyvarovat starých chyb. Autorům jde i o to, zabojovat o ruskou duši, nebo alespoň o to, co z ní ještě zbylo... A ten epilog od prof. Zubova Českému národu je asi nejlepší doslov, co jsem kdy četl.

15.04.2016

Okrem samotných historických udalostí obsahuje aj časti o kultúre a bežnom živote sovietskeho človeka.

Spolu s prvým dielom veľmi hodnotné spracovanie ruských dejín 20. storočia.