Dějiny sexuality. I, Vůle k vědění

19.04.2024

Diskurz: "Při soustavném studiu starých textů si francouzský filosof Michel Foucault všiml, jak se liší jejich jazyk a jak se tento jazykový rozdíl projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně co se o věcech dá a nedá říci. Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora." (wikipedie) Během vaření, umývání nádobí, vytírání podlahy, jsem poslouchal první volume Foucaltových 'Dějin sexuality' a říkal jsem si mnoho věcí, třeba jak dnes všichni mají vše nastavené a jasné, jak "víme" protože "známe", ať už z "historie/zkušenosti/literatury/zdrojů/ať už je to bába povídala/kámoš mi říkal u piva/kamarádka mi říkala/z mého přesvědčení (které pochází odkud?)". Ne. My myslíme, že "víme", protože "nám to řekli". Nejednáme na tom, co sami cítíme, s čím se naše srdce a mysl ztotožňuje, nebo v co snad věříme, jako individuální jedinci (o tohle už bylo dávno postaráno). Jednáme na základě dnešní doktríny, která je jinde, než byla a bude jinde, než je teď (a to ani nezmiňuju, kde záleží, se nacházíte). Ale reálně, v pravém slova smyslu, nevíme, většina lidí se opravdu moc nezamýšlí nad stukturou a pojetím moci v souvislosti se sexualitou, protože proč, když se můžeme hádat o šlupky na výplatu, aby jednou za rok bylo na dovolenou dle výběru (dovolená je podle mě taky téma samo o sobě). Myslet je velmi náročné a většina lidí je dnes tak odstřižená od toho, mít k tomu prostor, žít ve velikých městech, setkávat se s lidmi, nemáte čas víc, než na svoje potěšení a povinnosti, přesvědčení, na svoje malichernosti, někoho zaneprázdňuje angažovanost v jeho politickém boji, někoho zase boj na toaletě potom, co zprasil vlašák, tortillu s olejem a na to si dal pivko a rýži na sladko, která byla slaná (true story, not mine). Ale faktem je, že jste zkrátka a dobře produktem svojí doby a je opravdu obtížné se od téhle struktury osvobodit, podívejte se, co se dříve dělo, co se dnes děje a jak se to děje. Lidi nezkoumají, že média vás manipulují, lidi zkoumají, co média říkají, jako pravdu, už od školky jste produkt, každý trochu jiný, ale kdybychom opravdu žili svoji realitu, nebo jednali v souladu s vlastním srdcem, život by byl asi dost jinde, že? Foucault tu píchá do hodně velikého vosího hnízda hlavně v jedné oblasti, což nebudu konkrétněji rozebírat, až mě překvapuje, že ho jisté mocenské skupiny neprotlačují víc, jenže to by asi zároveň nesměl tolik rozebírat svoje pojetí moci. Ale jsem rád, že jsem se konečně k něčemu od něj dokopal, protože mě jeho myšlení celkem bere, celkem se mi líbí. Text je obtížnější ke čtení, ani ne tak stylem, jako spíš hutností toho, jak se téma sice opakuje, ale snaží obhajovat myšlenku z jiných úhlů, vrstvu po vrstvě. Foucaulta poslední dobou dost studuju (zdá se, že konečně nastal, po těch letech, jeho čas). U 'Dějin sexuality' dostanete asi to, co byste tak mohli čekat od někoho, jako je Foucault. Mimochodem, kdyby mi někdo chtěl první díl, stejně tak jako 'Dohlížet a trestat', v dobrém stavu a za přiměřené peníze prodat, ozvěte se. Jordan Peterson Foucaulta vnímá jako ultimátního záporáka, kvůli jeho údajně amorálnímu myšlení, že de facto "užívá svoji inteligenci, aby protlačoval svoje amorální koncepty a postoje", zjednodušeně řečeno. Překvapilo mě, když jsem pak četl reakce lidí, kolik řeklo, že Peterson vlastně často ani neví, o čem mluví, že na to jak je inteligentní, tak spoustě věcí vůbec nerozumí (postmodernismu speciálně), nebo působí, jakoby je snad ani nečetl. U Foucaulta mě baví si ho tak nějak pořád pouštět, video a video, pomalu a postupně, ho vstřebávat, s konceptem podobného tématu, lidi interpretující jeho práci, člověk pokaždé pochytí něco, drobného, malého, jiného.

27.02.2024

Nečte se to dobře ani rychle, ale podstata je naprosto přesná a pravdivá. Dějiny, které se zas tak moc nemění.

Musím říct, že moje čtenářské zkušenosti v textech tohoto typu nejsou příliš rozsáhlé. A tudíž některé pasáže knihy pro mne byly poněkud obtížné.
Nicméně se jedná o velmi zajímavé dílo představující působení moci - vytváření diskurzů/pravd/vědění/... na něco tak obyčejného jako je lidská sexualita.

07.01.2020

Zajímavé myšlenky, dost možná i pravdivé, ale psané (pro mě) obtížně srozumitelným, zbytečně vědeckým jazykem - měl jsem s tím dost co dělat...

26.10.2019

Dlouho jsem se styděla za nepřečtení klasiky, teď mohu odškrtnout přečtení a samozřejmě ukládám k dalšímu použití, protože je to jedna z knih, kterou člověk může použít jako pramen k mnoha oborům.

09.11.2016

Hlavní téma? ... fenomén moci ...
Foulcault ukazuje na podmíněnost všech činností, které člověk vykonává. Pravda (v rámci určitého diskursu) se vytváří prostřednictvím různých forem přinucení, každá společnost si vytváří určitou všeobecnou „politiku pravdy“, ... jinak řečeno, mechanismy, které pomáhají rozlišit pravdu, prostředky na její potvrzení a instituce, které jsou oprávněné říci, co je a není pravdou.
Podle Foulcaultových slov jde především o to: „zkoumat případ společnosti, která se už více než století hlasitě pranýřuje za své pokrytectví, mluví dokola o svém mlčení, zálibně vypočítává vše, co neříká, odsuzuje moc, kterou vykonává, a slibuje, že se osvobodí od zákonů, které zajišťují její funkci“.
Foulcault ukazuje, že se vůle k vědění, resp. systém moci, který určuje pravidla, nezastaví ani před společenským tabu, jakým je sex. „Pravda“ o sexu se historicky prezentovala v podstatě dvěma rozšířenými přístupy, první, praktikovaný v Asii, především v Číně, byl založený na „umění erotiky“, zaměřený na slast, zkušenost a sexuální praxi, oproti tomu druhý (náš) Západní, praktikuje „vědu o sexu“: „… na Západě se člověk stal živočichem, který se doznává“ ... Sexualita se stala záležitostí pravdy, „doznání“ pak našim způsobem, jak vytvořit pravdivý diskurz o sexu.
Foulcault za jeden z nejdůležitějších úkolů dneška považuje ukazování a odhalování ne těch zřejmých, ale všech těch skrytých vztahů moci. Moc je dneska vykonávána (kromě těch zřejmých institucí, jako je administrativa, státní aparát, policie, atp.), také prostřednictvím mnoha institucí, které vypadají jako by s mocí neměly nic společného, jako např. vzdělávací systémy, které pouze zdánlivě šíří vědění, jsou vytvořeny k tomu, aby udržely u moci určitou společenskou třídu. Je podle něj dost zjevné, že i instituce jako lékařství, vědění, aj. pomáhají udržovat moc, proto říká, že je možná velkým úkolem kritizovat fungování takových institucí, které se zdají být neutrální a nezávislé a demaskovat jejich způsoby zapojení.

... jak aktuální :-) ... rozhodně se jedná o zajímavé čtení ...

10.01.2014

Foucault, který se spletl. Ač myšlenkově brilantní, toto dílo je příliš ovlivněné Foucaultovou životní zkušeností, zahleděné samo do sebe, zacyklené, v mnoha místech nesrozumitelné, v rámci daného diskurzu neobhajitelné.