• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Dějiny sexuality. IV, Doznání těla - Michel Foucault

Čtvrtý svazek Foucaultových Dějin sexuality, Doznání těla, byl publikován roku 2018. Ve Francii i ve světě se vydání tohoto čtvrtého dílu stalo skutečnou událos... detail knihy

Nové komentáře u knih Michel Foucault

Slová a veci

„Michel Foucault a jeho Slová a veci sú názorným príkladom toho ako dokáže opisný aparát skomplikovať a sťažiť, čítanie natoľko, že absorbovanie textu dokáže čitateľa mentálne unaviť už po niekoľkých vetách. Obsah tejto knihy považujem za náročný text - je jeden z najnáročnejších s ktorými som sa zatiaľ stretol. Snažil som sa tu dešifrovať ideje, myšlienky a výsledky skúmania autora v dlhých a abstraktných súvetiach, ktoré ani po druhom a treťom prečítaní neprenikli bariérou poznania mojej mysle. Preto predpokladám, že som neobjavil všetky tieto pomyselné drahokamy vedenia, respektíve predpokladám, že mi unikli, no ak nič viac, tak časť toho, čo som pravdepodobne správne odhalil stojí za pripomenutie. Podstata, obsah, - dokonca povedal by som, že až význam - samotného diela by sa v krátkosti dal zhrnúť ako popis štrukturálnej teórie, ktorá sa snaží predstaviť nám sled historických udalostí, vývoj myslenia a diskurzu spoločnosti, v ktorom autor používa sofistikované nástroje. Vývoj Foucault považuje za priamo úmerný tomu, čo už bolo v rámci histórie odhalené. Vedomosti a empirické skúsenosti sa viažu na seba a postupne sa vyvíjajú a teda nie je možné niečo vymyslieť alebo sa posunúť a zároveň preskočiť medzistupne v procese pokroku. Tento súhrn toho, čo je, čo už je a čo ešte nie je možné v danom období nazval autor epistéma. Zohľadňuje to, z čoho sa v danom historickom momente vychádza a čo je za daných okolností možné. Epistéma sa časom mení - niečo sa doplní niečo vypadne. Foucault opisuje históriu ako obdobie kontinuity a diskontinuity (žiadny exponenciálny pokrok ani cyklické teórie) a svoju prácu opisuje ako archeologickú činnosť. Autor sa venuje hlavne storočiam 16, 17 a 18, v ktorých, ako píše, prechádzala epistéma závažnými zmenami. Ich dopad pocítila spoločnosť hlavne v 19 storočí. Zmena sa týkala troch okruhov: Prvý moment nastal keď sa prírodná história - teda opis prírody, ktorý bol daný a dal sa obdivovať spätne pod taktovkou domnelého tvorcu - zmenila na biológiu (Darwin). Analýza bohatstiev - v ktorom bol obeh peňazí prirovnávaný ku krvnému obehu v tele, a zistili, že čím väčší objem peňazí sa v obehu nachádza, tým sú ceny drahšie - sa zmenila na ekonomickú disciplínu (Smith) až politickú ekonómiu (Marx). A za tretie: reflexia jazyka sa zmenila na filológiu, kde sa skúma spätne jazyk a jeho vývoj, ktorý sa snaží rozložiť prapôvodnú podstatu jazyka pomocou tých najzákladnejších zvukov, ktoré imitujú zvuky prírody. Teda ide o tézu, že jazyk vznikol z napodobňovania predmetov. Budem sa síce opakovať ale musím zdôrazniť, že text je tak náročný, plný cudzích výrazov a tak kvetnatý v opisoch náročných javov, že je v celku možné, že predošlé myšlienky, ktoré som opísal nemusia byť úplne zhodné s tým, čo autor chcel sprostredkovať, respektíve nemusel som ich pochopiť v celom znení. Stačí si prečítať prvých 10 strán v ktorých autor iba opisuje jeden obraz, tak náročným jazykom, že čitateľ si aj tak musí obraz pozrieť aby text vnímal (obraz sa nazýva: Las Meninas,1656). Slová a veci sú náročným dielom na ktorom si vyláme zuby nejeden čitateľ, a hoci obsahuje celkom slušné kvantum informácií, netrúfam si odporučiť túto knihu nikomu. Je to ako pátranie, ako archeologický výskum, netrúfam si odhadnúť koľko toho kto objaví.“... celý text
— JohnMiller

---

Diskurs, autor, genealogie

„Přečtená pouze prostřední část o tom, kdo nebo co je to autor. Velmi poučné. Doporučuji. Nicméně trochu těžké čtivo.“
— JustSony

---

Zrození biopolitiky

„No, nevím, nevím. Chápu koncept přepisu přednášek, ale buď je toto strojový překlad do češtiny, nebo pan Foucault nebyl zrovna rétor... Je to škoda, protože téma bylo zajímavé. Sice se nedostal k plánovanému jádru přednášek - biopolitice, ale zato rozebral genezi neoliberalismu a vytvoření podmínek pro jeho rozmach. Neoliberalismem chápe v době přednášek (1978), tj. před politickou praxí Reagana a Thatcher, zejména německý ordoliberalismus a americkou chicagskou školu. Historický exkurz je sice rozvláčný, ale má i silné a zajímavé momenty (např. plíživou neoliberální normalizaci německé poválečné sociální demokracie). Dalšími význačnými místy jsou přednáška o člověku ekonomickém, který se v neoliberalismu chápe coby podnik, dále zavedení ekonomických termínu do sociologických kategorií jako rodina a domácnost (investice do dětí, zvyšování kapitálu k zajištění ekonomicky úspěšného života, domácnost jako ekonomická jednotka...). A v neposlední řadě popis "neviditelné ruky trhu" a jejího uctívání neoliberály. Bohužel tyto momenty jsou v přednáškách dost utopeny.“... celý text
— memphisz

---

---

Dějiny sexuality. I, Vůle k vědění

„Diskurz: "Při soustavném studiu starých textů si francouzský filosof Michel Foucault všiml, jak se liší jejich jazyk a jak se tento jazykový rozdíl projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně co se o věcech dá a nedá říci. Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora." (wikipedie) Během vaření, umývání nádobí, vytírání podlahy, jsem poslouchal první volume Foucaltových 'Dějin sexuality' a říkal jsem si mnoho věcí, třeba jak dnes všichni mají vše nastavené a jasné, jak "víme" protože "známe", ať už z "historie/zkušenosti/literatury/zdrojů/ať už je to bába povídala/kámoš mi říkal u piva/kamarádka mi říkala/z mého přesvědčení (které pochází odkud?)". Ne. My myslíme, že "víme", protože "nám to řekli". Nejednáme na tom, co sami cítíme, s čím se naše srdce a mysl ztotožňuje, nebo v co snad věříme, jako individuální jedinci (o tohle už bylo dávno postaráno). Jednáme na základě dnešní doktríny, která je jinde, než byla a bude jinde, než je teď (a to ani nezmiňuju, kde záleží, se nacházíte). Ale reálně, v pravém slova smyslu, nevíme, většina lidí se opravdu moc nezamýšlí nad stukturou a pojetím moci v souvislosti se sexualitou, protože proč, když se můžeme hádat o šlupky na výplatu, aby jednou za rok bylo na dovolenou dle výběru (dovolená je podle mě taky téma samo o sobě). Myslet je velmi náročné a většina lidí je dnes tak odstřižená od toho, mít k tomu prostor, žít ve velikých městech, setkávat se s lidmi, nemáte čas víc, než na svoje potěšení a povinnosti, přesvědčení, na svoje malichernosti, někoho zaneprázdňuje angažovanost v jeho politickém boji, někoho zase boj na toaletě potom, co zprasil vlašák, tortillu s olejem a na to si dal pivko a rýži na sladko, která byla slaná (true story, not mine). Ale faktem je, že jste zkrátka a dobře produktem svojí doby a je opravdu obtížné se od téhle struktury osvobodit, podívejte se, co se dříve dělo, co se dnes děje a jak se to děje. Lidi nezkoumají, že média vás manipulují, lidi zkoumají, co média říkají, jako pravdu, už od školky jste produkt, každý trochu jiný, ale kdybychom opravdu žili svoji realitu, nebo jednali v souladu s vlastním srdcem, život by byl asi dost jinde, že? Foucault tu píchá do hodně velikého vosího hnízda hlavně v jedné oblasti, což nebudu konkrétněji rozebírat, až mě překvapuje, že ho jisté mocenské skupiny neprotlačují víc, jenže to by asi zároveň nesměl tolik rozebírat svoje pojetí moci. Ale jsem rád, že jsem se konečně k něčemu od něj dokopal, protože mě jeho myšlení celkem bere, celkem se mi líbí. Text je obtížnější ke čtení, ani ne tak stylem, jako spíš hutností toho, jak se téma sice opakuje, ale snaží obhajovat myšlenku z jiných úhlů, vrstvu po vrstvě. Foucaulta poslední dobou dost studuju (zdá se, že konečně nastal, po těch letech, jeho čas). U 'Dějin sexuality' dostanete asi to, co byste tak mohli čekat od někoho, jako je Foucault. Mimochodem, kdyby mi někdo chtěl první díl, stejně tak jako 'Dohlížet a trestat', v dobrém stavu a za přiměřené peníze prodat, ozvěte se. Jordan Peterson Foucaulta vnímá jako ultimátního záporáka, kvůli jeho údajně amorálnímu myšlení, že de facto "užívá svoji inteligenci, aby protlačoval svoje amorální koncepty a postoje", zjednodušeně řečeno. Překvapilo mě, když jsem pak četl reakce lidí, kolik řeklo, že Peterson vlastně často ani neví, o čem mluví, že na to jak je inteligentní, tak spoustě věcí vůbec nerozumí (postmodernismu speciálně), nebo působí, jakoby je snad ani nečetl. U Foucaulta mě baví si ho tak nějak pořád pouštět, video a video, pomalu a postupně, ho vstřebávat, s konceptem podobného tématu, lidi interpretující jeho práci, člověk pokaždé pochytí něco, drobného, malého, jiného.“... celý text
— JP

---

Člověk, moc a spravedlnost

„Řekl bych, že pro tuhle debatu měli oba velmi málo prostoru. Foucaltovo potměšilé šklebení a rýpání se v zubech mnohdy značilo spíše pobavení z polemizování s někým, kdo je přímým oponentem jeho názorů. Ke konci se ani nezdráhal reagovat na Chomského, protože k tomu neměl dostatek prostoru, což asi mluví dost o síle jeho přesvědčení. Chomsky se na lidskou přirozenost, o níž se tu debatuje především, dívá jako na něco co je vrozeno naší mysli, dáno univerzálně, "hleďme do budoucna s vizemi a nějakou pozitivitou". Michel Foucault se zamýšlí spíše nad tím, že jsme produktem dané doby, naší doby, kultury, uspořádání (což mimochodem skvěle rozebírá v 'Dějinách sexuality', které zrovna souběžně čtu), odsud samozřejmě vychází ke svým známým konceptům, jako je moc, moc zakořeněná v zdánlivě neutrálních institucích, záměrně ovlivňující vývoj, nebo taky to, jak myšlenkové směry určité doby ovlivňuje vývoj myšlenkových směrů jiné doby. Pokud se pokusíme re-aplikovat podobné starší postoje, riskujeme i třeba to, že nastolíme podobné uspořádání a podobné problémy. Debata se točí především okolo poznání a moci, Foucaultův postoj je, že moc se nachází ve všech oblastech společnosti a manipuluje naše poznání, podle Chomského je moc v rukou menšího uskupení elit a toto poznání je cestou k osvobození. Debata je nejzajímavější právě v těchto nuancích, které ji ale činí v jejím tempu poněkud obtížnou, protože mnohdy člověku přijde, že, hlavně tedy Chomsky, si hodně mele svoje a Foucault se spíše baví tím, že mu nastiňuje svůj intelektuální pohled a hází před Chomského výzvu obhajoby některých otázek. Není-li člověk na debatu stoprocentně soustředěn, snadno mu může chvílemi unikat... ale zároveň to není špatné, poslechnout si, jak se dá debatovat a nesouhlasit. Nicméně mi po letech přijde, že Chomsky se na Foucaulta dívá s poněkud zhrzeným despektem. Pokud nevíte, ke kterému debatujícímu se váš postoj blíží, stačí si pustit tohle video a odpověď je v tom, zda jej shledáváte funny, nebo ne: https://www.youtube.com/watch?v=-0dM6j7pzQA&ab_channel=CindersO%27Juniper“... celý text
— JP