Slová a veci přehled

13.11.2024

Michel Foucault a jeho Slová a veci sú názorným príkladom toho ako dokáže opisný aparát skomplikovať a sťažiť, čítanie natoľko, že absorbovanie textu dokáže čitateľa mentálne unaviť už po niekoľkých vetách.
Obsah tejto knihy považujem za náročný text - je jeden z najnáročnejších s ktorými som sa zatiaľ stretol. Snažil som sa tu dešifrovať ideje, myšlienky a výsledky skúmania autora v dlhých a abstraktných súvetiach, ktoré ani po druhom a treťom prečítaní neprenikli bariérou poznania mojej mysle. Preto predpokladám, že som neobjavil všetky tieto pomyselné drahokamy vedenia, respektíve predpokladám, že mi unikli, no ak nič viac, tak časť toho, čo som pravdepodobne správne odhalil stojí za pripomenutie.

Podstata, obsah, - dokonca povedal by som, že až význam - samotného diela by sa v krátkosti dal zhrnúť ako popis štrukturálnej teórie, ktorá sa snaží predstaviť nám sled historických udalostí, vývoj myslenia a diskurzu spoločnosti, v ktorom autor používa sofistikované nástroje. Vývoj Foucault považuje za priamo úmerný tomu, čo už bolo v rámci histórie odhalené. Vedomosti a empirické skúsenosti sa viažu na seba a postupne sa vyvíjajú a teda nie je možné niečo vymyslieť alebo sa posunúť a zároveň preskočiť medzistupne v procese pokroku. Tento súhrn toho, čo je, čo už je a čo ešte nie je možné v danom období nazval autor epistéma. Zohľadňuje to, z čoho sa v danom historickom momente vychádza a čo je za daných okolností možné. Epistéma sa časom mení - niečo sa doplní niečo vypadne.

Foucault opisuje históriu ako obdobie kontinuity a diskontinuity (žiadny exponenciálny pokrok ani cyklické teórie) a svoju prácu opisuje ako archeologickú činnosť. Autor sa venuje hlavne storočiam 16, 17 a 18, v ktorých, ako píše, prechádzala epistéma závažnými zmenami. Ich dopad pocítila spoločnosť hlavne v 19 storočí. Zmena sa týkala troch okruhov: Prvý moment nastal keď sa prírodná história - teda opis prírody, ktorý bol daný a dal sa obdivovať spätne pod taktovkou domnelého tvorcu - zmenila na biológiu (Darwin). Analýza bohatstiev - v ktorom bol obeh peňazí prirovnávaný ku krvnému obehu v tele, a zistili, že čím väčší objem peňazí sa v obehu nachádza, tým sú ceny drahšie - sa zmenila na ekonomickú disciplínu (Smith) až politickú ekonómiu (Marx). A za tretie: reflexia jazyka sa zmenila na filológiu, kde sa skúma spätne jazyk a jeho vývoj, ktorý sa snaží rozložiť prapôvodnú podstatu jazyka pomocou tých najzákladnejších zvukov, ktoré imitujú zvuky prírody. Teda ide o tézu, že jazyk vznikol z napodobňovania predmetov.

Budem sa síce opakovať ale musím zdôrazniť, že text je tak náročný, plný cudzích výrazov a tak kvetnatý v opisoch náročných javov, že je v celku možné, že predošlé myšlienky, ktoré som opísal nemusia byť úplne zhodné s tým, čo autor chcel sprostredkovať, respektíve nemusel som ich pochopiť v celom znení. Stačí si prečítať prvých 10 strán v ktorých autor iba opisuje jeden obraz, tak náročným jazykom, že čitateľ si aj tak musí obraz pozrieť aby text vnímal (obraz sa nazýva: Las Meninas,1656).

Slová a veci sú náročným dielom na ktorom si vyláme zuby nejeden čitateľ, a hoci obsahuje celkom slušné kvantum informácií, netrúfam si odporučiť túto knihu nikomu. Je to ako pátranie, ako archeologický výskum, netrúfam si odhadnúť koľko toho kto objaví.

06.12.2020

Proč jsem četla tuto knihu? Protože mě zajímají slova. Dočetla jsem se však mnohem víc.
Při čtení jsem zažívala chvíle nekonečného obdivu. Především k autorovi a jeho nesmírné vzdělanosti, širokému zaměření, jak dokázal propojit slovy zkoumání slov jako takových ve třech vědních oborech – filologii, biologii a ekonomice, tedy ohledně prozkoumání slov samotných, pak to, jak se vztahují k přírodě, a nakonec to, jak se propojují s prací a penězi a snad i odměnami. To, jak prozkoumává jednotlivé oblasti vědění v několika předchozích stoletích. To, jak začíná celou knihu desetistránkovým popisem jednoho Velasquezova obrazu, který nezbývá než najít, aby člověk opravdu do mrtě pochopil, oč na obrazu běží. Až dodatečně mi došlo, proč vlastně – pohledy na obrazu, to, kam všude se vlastně dá podívat, vskutku velmi korespondují se způsobem, jakým se autor podíval na slova. A na věci, k nimž vlastně slova neoddělitelně patří. Krom toho autor musel přečíst dlouhou řadu knih, na které v textu upozorňuje a nějak se k nim vztahuje.
V druhém, rozhodně stejně obdivném pohledu stojím i před překladatelem Janem Rubášem, neboť přeložit něco takového je opravdu jiná šťáva než překládat cokoli vyprávěcího. Muselo to dát velkou práci, protože mnohdy pochopit to, co autor ve svých košatých a cizími pojmy prošpikovaných větách má na mysli, bylo zřejmě docela častým skoro hlavolamem.
S mnoha cizími slovy, která autor v textu běžně užívá, jsem se ve svém životě setkávala, přesto se mi velmi často dělo to, že jsem si nebyla jistá, a abych tomu všemu pořádně porozuměla, nejen že jsem mnohokrát otevírala slovník cizích slov a ověřovala si, jestli slovu, které přeci znám, opravdu správně rozumím v uvedené souvislosti, ale často jsem si uvědomovala, jak bych uvítala někoho, s kým bych mohla ledacos z textu (někdy nejen větu po větě, ale i slovo za slovem) pořádně podrobně probrat. Na dokreslení oněch ryze odborných pojmů chci uvést, že pokud člověk zná, nebo aspoň někdy slyšel slova jako souslednost, atribuce, reprezentace, flexe atd., nejspíš si stejně bude muset najít slova jako např. doxografie, apofantika, agregace, diachronní, exegeze, denunciace, intranzitivita, demiurgie, merkantilismus. I při psaní v počítači jich polovinu systém podtrhl červenou vlnovkou :-)
A aby to bylo opravdu úplně jasné, uvedu zde větu ze str. 80: „Sloveso být, směs atribuce a afirmace, kříženec diskurzu z prvotní a radiální možnosti mluvit, definuje první a nejfundamentálnější invariant propozice.“
V žádném případě však nechci odradit další čtenáře od čtení téhle nadmíru zajímavé knihy, která mi na jevy, které byly pro mne doposud snad dost známé, otevřela pohledy nečekané a nové. V knize se samozřejmě objevují i věty, u nichž není třeba sahat po slovníku a které jsou srozumitelní přímo a čtenář se z nich raduje. Jako např. na str. 37: „Vědění neznamená vidět ani ukázat, ale interpretovat.“ Nebo na str. 77: „Počátek řeči je tam, kde se objevuje sloveso.“
A na doplnění je třeba dodat, že stejně zajímavý je i doslov, v němž Petr Horák cituje obsáhlou recenzi tohoto Foulcaultova díla, kterou napsal Jan Patočka. Ne že by to bylo čtení lehčí!