Dějiny světla
Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216008/mid_dejiny-svetla-216008.jpg
4
458
458
Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé, nebyl by to obyčejný příběh, ale neobyčejný osud; za druhé, jeho hrdinou by byl fotograf, opatrovník světla; a za třetí, byl by to osud plný stínů, samozřejmě.
Přidat komentář
Jedna z knih, která se nedá číst jedním dechem, ale je nutno nechat její části doznít v hlavě, vychutnat si úžasný jazyk, kterým je psána, krásnou imaginaci. Zajímavé mi přišlo i užití druhé osoby singuláru. Užil jsem si popisy tehdejšího života, perfektního přiblížení meziválečné avantgardy. Slabší mi přišel konec, kdy jsem se v myšlenkách budhismu ztrácel a čtení mě příliš nebavilo. Celkově se jedná o kvalitní román výtečně přibližující život významné postavy našich dšjin.
Neohrabané středoškolské metafory, zoufale nudné obrazy, neumětelské hnětení jazyka. S Drtikolem to nemá společného skoro nic. S jeho tvorbou vůbec nic.
„Stále věříš ve svatý svět snu a domníváš se, že tělo je v první řadě pláství duše. Není-li krása uvnitř, nemůže být ani venku, anebo jen chladná a nudná, náhodná. Kdežto zachytit skutečnou krásu, to by znamenalo vztyčit první pilíř mostu, který vede od viditelného k neviditelnému.“
Měl jsem tuhle knížku ve čtečce už mnoho let, ale nikdy jsem neměl opravdovou chuť se do ní pustit. Možná mě odrazovalo téma (lidi s talentem pro fotografování sice obdivuji, ale fotografové mě nijak zvlášť nepřitahují), možná jsem si říkal, že netradičně použitá du-forma bude jen další literární manýra mladého spisovatele. Nakonec mě k četbě přivedla až pozitivní zmínka o románu, kterou – ve své eseji o transcendenci v současné české literatuře – učinila profesorka Červenková (známá mezi příznivci karmelských řeholnic též jako sestra Denisa :-)). A nelitoval jsem!
Možná ještě víc než osudy slavného fotografa, mě zaujal vyprávěčský talent Jana Němce, takhle dobře napsaný román totiž opravdu nečtu každý den – bylo to chytré až rafinované, ale přitom čtivé. Srozumitelné a snadno přístupné i bez podbízení. Příklad? Třeba tady tenhle kousek z úvodní části: „Během pozdního odpoledne jsou z losovacího osudí země taženi další mrtví. Lidé se kolem nich shluknou jako kovové piliny kolem zmagnetizované tyče. Nic není tak přitažlivé jako smrt, skutečné to mysterium tremendum et fascinans, a ani ty si tu podívanou nenecháš ujít. Tlačíš se mezi dospělými dopředu, taky chceš konečně vidět někoho mrtvého, protože na to ani nejbujnější dětská fantazie nestačí.“
A samotný Drtikol? Měl jsem pocit, že mi na stránkách knihy stále nějak uniká, že ho nedokážu snadno charakterizovat, zařadit si ho do předpřipravené kolonky. To ale není kritika, ani umělce, ani jeho portrétisty, to je naopak pochvala! Protože lidé jsou vždycky o trochu složitější a o trochu hůř postihnutelní než si myslíme. A Němcův Drtikol není ani vyobrazením bohéma (byť jím trochu byl), ani umělce posedlého svojí tvorbou (byť jím trochu byl), ale ani cynického prodavače vlastního talentu (byť jím také trochu byl), ani hrdiny, ani zbabělce (byť trochu byl tím i oním) ... František Drtikol vystupuje z knihy jako plastická živá bytost a Jan Němec vlastně nechává na nás, čtenářích, abychom si vybrali, jak ho budeme vnímat, a jak a za co (a jestli) ho budeme soudit. V jakém světle se na něj budeme dívat.
„Je tak lákavé zpětně ve svém životě hledat různá znamení a předznamenání. Není ani třeba znovu vykládat karty, stačí najít mezi obrázky jiné souvislosti a jiný příběh. Je to snadné, ve zpětném zrcátku má všechno smysl, stačí trochu dobré vůle.“
Zajímavá výprava do duše a mysli citlivého Drtikola. Krásné slovní obraty a imaginativní popisy. V knize jsou pasáže, které Vás pohltí a máte pocit, že se sami dostáváte do jakési meditace. Ach!! Jsou v ní ale taky pasáže, které se táhnou a říkáte si, že by snad ani nemusely být tak dlouhé...
Pocity navozené z četby posledních stran nemohly být lépe umocněné, než dopadem paprsků slunečního světla na loučící se řádky.
...
Děkuju za knihu, která mi mluví z duše. Za knihu, která může otevřít oči a zastavit na chvíli čas. Za knihu, kterou jsem nechtěla přečíst jedním dechem, ale naopak si pomalu vychutnat každé slovo. Za osobnost Františka Drtikola, který inspiroval Jana Němce něco takového napsat.
"Krása je nejvyšším symbolem pravdy. A umění má smysl jen tehdy, pokud pravdu symbolizuje."
Knihu lze číst vícero způsoby. Jako životopisnou črtu Františka Drtikola, jako historický román procházející několika rozdílnými epochami od konce 19. století po 60. léta 20. stol., jako svědectví o těžkém životě příbramských havířů, jako dílo pátrající po definici umění a krásy, hledání smyslu života, ale i motivaci najít odvahu tvořit vlastní svět.
Jan Němec ve svém románu sleduje životní dráhu Františka Drtikola, jeho zrání i zvraty v jeho kariéře a tvorbě, nechává nás nahlédnout do jeho hledající duše, předkládá nám umělcovy úvahy o životě, lásce a kráse. A samozřejmě nesmím zapomenout na světlo, fotografův pracovní nástroj, které dokáže při správném uchopení vykreslit podstatu lidských bytostí.
S Drtikolem má autor společné to, že oba rádi provokují. Ne však proto, aby si z nás dělal dobrý den, ale proto, aby nás přivedli k zamyšlení. To pak třeba v knize zazní:
"To víte, láskou krátíme si čas před smrtí."
Mně se kniha moc líbila. Určitě je to román, ze kterého si leccos odnesete. Možná vás i přiměje sebrat odvahu a jít za tím, co je pro vás skutečně důležité. Neměli bychom slevovat ze svých snů. Právě proto Fráňa Drtikol říká, že jakmile "se člověk přestane soustředit na podstatné věci, vždycky se začne cítit bídně."
Také myslím, že ono hledání je pro autora tématem, které se objevuje napříč jeho dílem. Dějiny světla jsou silně provázány s pozdější knihou Možnosti milostného románu. Nejen tím, že v ní autor román o Drtikolovi zrovna píše, ale je tam více paralel a společných myšlenek, vlastně je to v určitém směru nepřímé pokračování.
Pro ty nekonečně oslavné komentáře jsem jako svou první němcovinu zvolila právě Dějiny světla, i přes tu masáž stran Možností milostného románu. Rozhodně své volby nelituji, ale zřejmě jsem tak měla učinit jindy, než po Šindelkovi.
V porovnání se Šindelkou totiž nelze v rámci jazyka mluvit v nějak závratných superlativech - byť není ani co vytknout. Přesto ale lyričnost textu, obrazutvornost a jakýsi šmrnc má Mára Šindelkojc pod palcem o něco víc.
Kniha je ale psána velice čtivě, působivě mapuje životní cestu F. Drtikola a jeho citilivý, osobní svět. Fantaskní popisy na pomezí snu a skutečnosti, ony meditace a zajímavé úvahy přispívají k hodnotě, již tato kniha má.
Díky Českému rozhlasu jsem měla možnost poslechnout si audioverzi v podání pana Michala Bumbálka. Krásný zážitek!
Krása, krása, krása! Nadchl mě průzračný jazyk a úžasně jemná atmosféra příběhu. Doporučuji.
Na mě tam bylo příliš vzletného filozofování, které bych raději vyměnila za zajímavá fakta, když to má být životopis.
Poslechnuto jako audiokniha. Je radost poslouchat (číst), s jakou péčí pracuje Němec s českým jazykem, jaké vybírá metafory, jak poeticky popisuje život významného českého umělce. A troufám si říct, že spoustu lidí namotivuje k tomu, aby si Drtikolovo dílo prohlédli, poznali ho, nechali ho na sebe zapůsobit. Škoda, že se kniha nevěnuje i pozdějšímu životu Drtikola, ale autor ho chtěl pravděpodobně přiblížit jako umělce v období aktivní tvorby. Díky Českému rozhlasu za zprostředkování takového zážitku!
Díky Českému rozhlasu jsem měla možnost poslechnout si audioverzi v podání pana Michala Bumbálka. Krásný zážitek, jak poslechově, tak obsahově. Seznámila jsem se s další výraznou českou osobností naší minulosti, o které bych se nejspíš ani nedozvěděla, že existuje. Bylo příjemné vplout do jiných "knižních vod" než obvykle. Děkuji.
Po dlouhé době je tu kniha skutečně evropské úrovně i rozměru. Konečně téma zabývající se něčím odlišným, než česko-německo-komunistickými traumaty. Autor používá překrásný metaforický a přesto plně srozumitelný jazyk, dokáže barvitě i plasticky vykreslit doznívající secesi i nástup avantgardy jako pozadí pro vývoj výrazné umělecké osobnosti Františka Drtikola. Při čtení jsem si užívala každou stránku.
Velmi pěkně a zajímavě zpracovaná žitovní příběh českého fotografa Františka Drtikola. Román mne zaujal nejen po obsahové stránce, ale i jazykové (du-forma). Vzhledem k tomu, že František byl nejen fotograf, ale rovněž mystik, těšila jsem se na pasáže, které budou tomu věnovány. Autor zmiňuje několik předních československých mystiků a jejich tvorbu (např. Karel Weinfurter - Ohnivý keř nebo Leopold Procházka - Buddha a jeho učení). Přesto jsem někdy měla pocit, že autor "klouzal" pouze po povrchu a neponořil se do mystiky více. Možná, že je to jen můj subjektivní pocit, že jsem sama očekávala trochu jiný výklad.
Nádhera... Skvost, co se stylu psaní týče, Jan Němec mi už podruhé ukázal, že to s češtinou umí fakt dokonale.
Štítky knihy
buddhismus fotografování umění česká literatura životopisné, biografické romány mystika rozhlasové zpracování František Drtikol, 1883-1961 Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Nádherná kniha! S nadsázkou něco mezi Šikmým kostelem a 1913 Léto jednoho století.
"Chvíli vedle sebe jen tak sedíte na mezi jako dva kamarádi na výletě. Je ti to příjemné a nakonec se osmělíš: Můžu se vás taky na něco zeptat?
A to se už ptáš?
Prosím?
Promiň, nechtěl jsem tě poplést, říká. Jen se ptej.
Je už v mé tužce všechno, co s ní kdy nakreslím?
Hmm... To je zvláštní otázka, praví Augustin a promne si bradu. V tuze tvé tužky? V tužbě tvé tužky?
Ukážeš mu ji
Něco ti řeknu: člověk se vždycky o všem nejlíp poučí, když se podívá na vlastní oči. Vezme si od tebe tužku, přiloží si ji k oku jako krasohled a začne s ní pomalu otáčet. Vydává u toho různé mručivé zvuky, povzdechy, citoslovce údivu a překvapení: páni, och, ó, ajaj, panenko skákavá, sakrblé, tak to prr; ochotníka v sobě rozhodně nezapře. Když ti bílou tužku po minutě vrací, protírá si oči a sděluje: Právě jsem se vrátil z výletu do jiného světa.
Nevíš, jestli mu teď věřit. A co jste tam viděl?
Ale to ti přece nemůžu prozradit! Spoustu věcí.
Co?
Viděl jsem tam tvou ženu, říká Augustin. A máš můj obdiv, bude pružná jakou proutek... A budete mít slavnou svatbu, těch nóbl pánů, co tam bude..."