Dekameron
Giovanni Boccaccio
Boccacciův Dekameron patří do zlatého fondu světové literatury. Vznikal v době velkého moru ve Florencii roku 1348 a ze svého autora vytvořil zakladatele žánru klasické novely. Kniha představuje celek jednoho sta novel tohoto italského renesančního autora.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Decamerone, 1353
více info...
Přidat komentář
Sedm žen, tři muži, každý vypráví své příběhy. Některé více zajímavé, některé méně. Nicméně i přes stáří knihy a autorův styl se mi četlo dobře, většina příběhů mě rozesmála nebo aspoň vykouzlila úsměv na tváři a příběhy se sexuálním podtextem mě překvapily dost velkou odvážností, na tehdejší dobu jsou celkem peprné.
Mě se to líbilo. Místy úsměvné a hravé, místy kruté, krvavé a nemilosrdné. Stejné jako svět, ve kterém se příběhy odehrávají. A ačkoli svět je dnes jiný, lidé se příliš nezměnili.
Hrajeme si s city, milujeme a nenávidíme, intrikujeme, zrazujeme, zabíjíme - a někdy toho litujeme a někdy taky ne.
Láska, vášeň, smích, nevěra, odplata, smrt. I tak by se dal shrnout děj všech těch příběhů. Bavilo mě to. Dobře se to četlo. Někdy jsem měla na rtech úsměv a jindy slzy v očích. Jako na houpačce - nahoru, dolů. Láska, zrada. Život, smrt. Naděje, beznaděj.
Budeme někdy jiní?
Myslím, že ne...
Klasická sbírka většinou úsměvných a eroticky naivně laděných povídek a příběhů z renesanční Florencie v době šířící se epidemie moru. Na tehdejší dobu revoluční dílo, které si i v dnešní době určitě najde spoustu obdivovatelů. Možná i proto, že lidská povaha se vlastně od 14. století příliš nezměnila.
Samotná kniha, resp. povídky v ní, mě až na výjimky příliš neuzaujaly.
Za fascinující ovšem považuji úvod k tomu, jak se vlastně vypravěči do své situace dostali. Boccaccio byl jeden z přeživších morové epidemie a podává neocenitelné očité svědectví této katastrofy.
Knížku hodnotím tak vysoko ne nutně proto, že by byla nějak čtivá (to ona totiž moc není), ale kvůli tomu, že perfektně odráží svoji dobu a ukazuje, jak lidé přemýšleli a chovali se, což pro mě - fanouška dějepisu a literatury - je opravdu cenné. Po Dekameronu jsem sáhl při první vlně coronaviru, protože se mi líbilo, že i hlavní postavy se schovávaly před epidemií. Dekameron mě zaujal svojí atmosférou, spoustou drobných příběhů - některé byly nudné, některé mi připadaly nezajímavé, ale některé mě dokázaly vtáhnout, rozesmát, znechutit, přemýšlet,... zkrátka cokoliv. Připadá mi, že Dekameron je jedna z knih, kde si každý může najít kus toho svého. Určitě se alespoň k některým povídkám v budoucnu vrátím. Dekameron je taky snad jediná kniha, která u mě dokázala vyvolat tolik rozporuplných emocí.
Dekameron, to je klasika. A bude zajímavé s odstupem sledovat, jaká literatura vznikne v dnešní době, po překonané karanténě "covid".
Počestné paní, moudří muži, je mi ctí vám oznámit, že jsem dostála svého předsevzetí, a tudíž, přečíst Dekameron. Mohu se tedy od této chvíle nazývat Kulturní ženou. Mám však k tomuto dílu pár připomínek, možná nějakou kritiku, ale i pochvalu. Omluvte mne proto za delší komentář.
Nejprve musím převelice pochválit pana autora, jenž slul Giovanni Boccaccio, za jeho úvod a autorův závěr, jelikož tyto dvě nedlouhé části byly vskutku úchvatné. Mám proto veliké hoře, že se celá kniha neskládala jen z těchto dvou pasáží.
Nemohu však říci, že by se mi nápad a zpracování vůbec nelíbily. Naopak, jsem toho názoru, že kniha účel splnila. V chvílích, kdy jsem neměla nic na práci, těšila jsem se, kdy si zase přečtu nějaký ten pěkný příběh z Arcikuplířky. A skutečně některé byly pěkné, žel ty méně pěkné, se opakovaly stále dokola jen z jinými jmény. Na ty vtipné, trefné a milé příběhy tedy zbylo nemnoho místa. A to je veliká škoda.
Abych vás však nenudila příliš dlouho, napíšu už jen, že dílo mi přišlo velice nadčasové a krásně napsané. Nápad jsem taktéž ocenila, jelikož, shodou okolností naše doba se velice podobá době, v níž byl cyklus sta novel napsán. Překvapilo mě, že i po tak dlouhé době se kromě nových technologií a rovnoprávnosti žen skoro nic nezměnilo.
Deset deka povídek podobných jak vejce vejci, několik bylo vcelku zajímavých, většina spíš méně, ale je asi třeba brát dílo v kontextu doby, kdy vzniklo. Že zrovna tato kniha přežila šest století na výsluní, je pro mě trochu záhadou. Pobavilo, že už Boccaccio znal anekdotu o tom, jak Karel přišel vrátit Frantovi pět litrů a otevřela mu manželka...
Dny povinné četby už mám sice za sebou, ale Dekameron jsem si už dlouho chtěla přečíst, protože jsem kdysi jednu povídku z knihy četla a moc se mi líbil autorův styl psaní. Povídky se kupodivu četly docela rychle, ale s odstupem času musím říct, že mi zkrátka valná většina z nich splývá dohromady a až na pár výjimek mi jich v hlavě moc neutkvělo. Možná se k této knize ještě někdy vrátím a sem tam si nějakou povídku přečtu. 4/5
Povinná četba na střední, ke které jsem se dostal až při korona karanténě. Příběhy od A do Z, kvalitou od slabých až po zajímavé. Celkový dojem byl dobrý a jako oddechová četba staršího ražení naprosto dostačující. Na pročištění hlavy si ji vytáhnout z knihovny a dva tři příběhy si přečíst, naprosto ideální.j
Knihu jsem přečetla před mnoha lety v rámci povinné četby. Některé příběhy pobaví, některé mi přišly i tehdy hloupoučké. Dnes bych se k ní už rozhodně nevrátila, snad jen kdybych musela studentům přiblížit Boccacciovu tvorbu.
Vlastně je to příjemné čtení, i když dlouhé a díky tomu možná postupně ztratíte pozornost a soustředění..ale jsou příběhy, které opravdu stojí za to. Jednou za čas prostě klasika přijde vhod.
Jedna z knih, které uvedly na scénu renesanci. V době, kdy ctnostní rytíři dobývali na kolbištích pro své ctěné dámy věnečky, Boccacciovi hrdinové také dobývali věnečky. Svých dam.
Ale je dost nefér si o téhle knize myslet, že je jenom o sexu a nevěře – ve skutečnosti se zde ve velice hojné míře vyskytuje i drsný humor, kritika církevních hodnostářů, kritika blbosti, a dokonce kritika pověrčivosti. Tahle kniha také vydatně pomohla v rozvoji povídkového žánru (je úžasné, co Boccaccio dokáže vykouzlit na 2 stranách) a inspiroval se jí také Chaucer se svými Canterburskými povídkami (které jsou jedním ze základních pilířů angličtiny). Jeden by neřekl, že tohle dílo autor věnoval hospodyňkám pro zábavu (kam se tahle literatura posunula – od inteligentního Dekameronu až k 50 odstínům, Malému pražskému erotikonu, atd.).
Je pravda, že jeden námět se nemálo opakuje, přesto je každý příběh jaksi jiný. Nejlépe je číst ty povídky s rozestupy, jak zrovna dostanete chuť, nikoliv na jeden zátah. Myslím, že obecně většina povídkových sbírek není o tom, zmasit to najednou jako laciné bonbóny, ale vychutnávat jako pralinku, za kterou jste utratili poslední rodinné úspory.
Často je tady dekameronským příběhům vytýkána nevěra. K tomu se mi vybavuje pasáž z knihy p. Koldinské, Každodennost renesančního aristokrata: Zatímco čeští aristokraté se se svým intimním životem moc nechlubili, francouzští urozenci na své mimomanželské styky psali ódy... No, a jelikož Italové mají k Francouzům tou horkokrevností a „mileneckostí“ docela blízko, spoustu toho najdeme i tady v Dekameronu. (Druhá pasáž, kterou jsem si z oné knihy zapamatoval, se týkala sexuální výkonnosti: Italské nevěstky tvrdily, že mladí šlechticové z našich končin, kteří byli v Itálii „na zkušené“, jim dobře platili, ale v sexu byli dost konzervativní, téměř nudní. Italští mladíci bývali sice skoupější na peníze, ale za to o dost štědřejší v posteli).
Sečteno a podtrženo: zábavná a poučná četba, která má co dát i dnešnímu čtenáři. Dávám 4 fyzicky i verbálně uhlazené * (1 ubírám za několik málo přece jen mdlých povídek).
Zajímavé komentáře: konicekbily, Pink Martini, boxas
Očividne nemám zmysel pre stredoveký humor, vždy, keď „se paní velmi smály“, len som márne premýšľala čomu. Dosť som sa pri čítaní Dekameronu nudila, čo nebolo len vinou opakujúcich sa tém, hoci musím uznať, že zlomyseľné necudné poviedky boli podstatne stráviteľnejšie než tie o cnostiach. Mimochodom, ani stredoveké cnosti mi nesadli. Hrdina, pochopiteľne driečny a krásny – takých tam bolo jedenásť do tucta, ten dvanásty bol klamaný manžel – podľa rozprávača oplývajúci aj všemožnými cnosťami, môže lúpiť, vraždiť, unášať, čo mu na ušľachtilosti nijak neuberá, ak to robí, lebo sa snaží získať milovanú ženu (nie nutne i milujúcu). Aj podvádzať manžela je dovolené, v mene lásky sa smie proste čokoľvek. Taliani.
Aneb sto novel o lásce. Na svou dobu to bylo jistě velmi odvážné dílo, ze kterého byla církev na větvi. Dnešní člověk se nad tím pousměje a mávne rukou. Je na škodu, že s příběhy je to jako na houpačce a témata jsou si hodně podobná. Ale přesto je to taková milá perlička, ke které se ráda vracím. Poprvé přečteno k maturitě. Nemohla chybět na seznamu knih. Pro někoho může být těžko prokousatelná. Není pro polykače knih.
Knihu jsem nikdy nedokázala přelouskat, tak snad až přijde s věkem rozum a nadšení pro tyto příběhy.
Štítky knihy
láska mor zfilmováno 14. století italská literatura rozhlasové zpracování renesance (literatura)
Část díla
Den čtvrtý: Příběh čtvrtý
1352
Den čtvrtý: Příběh desátý
1352
Den čtvrtý: Příběh devátý
1352
Den čtvrtý: Příběh druhý
1352
Den čtvrtý: Příběh osmý
1352
Autorovy další knížky
| 1975 | Dekameron |
| 1964 |  Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1992 | Malý Dekameron 1 aneb Podoby lásky |
| 1984 | Fiesolské nymfy |
| 1992 | Malý Dekameron 2 aneb Obratnosti lásky |
Mohu se přidat ke komentáři čtenáře "konicekbily". Skutečně velký rozdíl v názoru na knihu v rozpětí let. Také jsem ji kdysi dávno četl, tentokrát jsem se k ní vrátil s jistým očekáváním a dočetl s poněkud, řekněme zklamáním. Spíš než vtipné a lechtivé je to, tak jak je pojmenováno ve zmíněném komentáři, úsměvné. Dočetl jsem s námahou a přiznávám velmi nepozorně a možná, že bych knihu odložil nedočtenou, kdyby nespadala do Výzvy 2021. Tím se tak trochu přiznávám k účelovému znásilnění svého čtenářského vkusu :-(.