Dekameron
Giovanni Boccaccio
Boccacciův Dekameron patří do zlatého fondu světové literatury. Vznikal v době velkého moru ve Florencii roku 1348 a ze svého autora vytvořil zakladatele žánru klasické novely. Kniha představuje celek jednoho sta novel tohoto italského renesančního autora.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Decamerone, 1353
více info...
Přidat komentář
Sto povídek, resp. sto příběhů propojených linkou toho, jak si je pár lidí vypráví v dobrovolné izolaci před černou smrtí. Příběhy velmi dobře ilustrují způsob uvažování doby, kdy Dekameron vznikal. Mohou se feministky vztekat jak chtějí, v tu dobu byla žena skutečně pouze majetkem muže a bití nebylo, zdá se, ničím vyjímečným. A proč by mělo být, pokud ještě před čtvrt stoletím bylo naprosto běžné bití dětí, dokonce se bití objevovalo i ve škole? Jsem ráda, že se společnost posunula, ale určitě kvůli tomu nebudu zatracovat knihu ze 14. století jen proto, že teď to už máme jinak. No a celkový dojem z knihy? Líbilo se mi, jak si Bocaccio bral v tehdejší společnosti na mušku každého a nikoho moc nešetřil. Bylo to takové odpočinkové čtení. Některé povídky byly veselé a úsměvné, některé spíše lechtivé a některé smutné - tak, jak to prostě v lidské společnosti je. A za mě to byla velmi zajímavá sonda do uvažování tehdejší doby.
Když jsme se na škole učili o Dekameronu, bylo nám řečeno, že je to o deseti lidech, co se v období moru sešli, aby si deset dní povídali různé příběhy. Může znít něco více nudně? Nevím, jestli se naše přehnaně věřící učitelka snažila, abychom to nečetli, ale povedlo se jí to.
Kdyby se místo toho učila realita, tedy že kniha byla a dosud je kontroverzní, neustále se v ní souloží, a to na různé způsoby, že autor si nebere servítky s církví a hlavně kněžími, věřím, že by si ji studenti i přečetli rádi.
Protože co si budeme povídat. Když vezmeme v potaz, že kniha vyšla ve 14. století, musela v té době způsobit slušný poprask (kdyby tedy církev nebránila obyčejným lidem v tom, aby byli gramotní).
Boccaccio nešetří nikoho. Kritizuje ženy ("...nynější ženy totiž využili oné zdatnosti, kterou dříve ženy mívaly ve svém nitru, spíše ke zdobení těla a mnohá, jež má na sobě strakatější, pestřejší šat s větším množstvím ozdob než druhé, už myslí, že si ji mají všichni ostatní o tolik více považovat a ctít. Ani ji však při rom nenapadne, že kdyby někdo zavěsil a naložil taková roucha na osla, že by jich sice tento osel unesl daleko víc než kterákoliv žena, ale že by mu přesto nepříslušelo více úcty, než přísluší oslu." - Toto platí dodnes), společnost jako takovou (..."Alatiel, jež předtím ležela s osmi muži snad desettisíckrát, namluvila králi, že je panna, a co panna též po jeho boku ulehla.") a hlavně kněží ("...Neřekli byste určitě nic jiného než to, že šlechetnost u krále byla ctnost, u duchovního pak zázrak, protože duchovní jsou naveskrz lakotnější než ženské, a jsou úhlavními nepřáteli jakékoliv šlechetnosti.")
Nešetří však ani muže, pokrytce, boháče, šlechtice... Zkrátka Boccaccio měří všem podobně a není divu, že jeho knihy byly zakázány a Boccaccio byl pronásledován.
Co je ovšem zajímavé, a mám potřebu to podotknout, že z jeho díla vychází i třeba Shakespeare a jiní dramatici, romanopisci a básníci. Boccaccio předběhl výrazně svou dobu a byl a stále je isnpirací pro desítky generací po něm. Je škoda, že se výuka jeho díla omezuje na pouhé vyprávění příběhu, a ne na jejich smysl. Snad se to pro budoucí generace změní.
Středověké erotické příběhy dnes nikoho nepohorší, ale ve své době to musela být skandální literatura. Dekameron tenkrát určitě nebyl v seznamu maturitní četby!
Některé příběhy mě bavily více, jiné méně, ale vzpomínám s nostalgií na odvážnou filmovou adaptaci povídky z Dekameronu s Markétou Hrubešovou a Kateřinou Brožovou.
Deset šlechticu z toho 7 dam 3 mladíci utikaji před morovou nakazou italského města Florencie cesta jim trvá deset dní během cesty si povídají různé příběhy každý den vždycky 10 a každý jednu dohromady to je 100 krátkých někdy tragickych někdy humorných a někdy i zamilovaných příběhu. Knihu se přečetl díky čtenářské výzvě. I prez horší čtení mne některé příběhy zaujali.
Rámcová novela, spousta příběhů, některé zajímavé a zábavné, jiné trochu nudí. Líbila se mi, ačkoli jsem ji kdysi četla skoro celé prázdniny. Určitě si z ní zas něco příležitostně nalistuju.
Kniha mě vůbec nebavila, nutila jsem se do ní jen kvůli čtenářské výzvě. V mé knihovně určitě nezůstane.
Půlka příběhů o tom, jaká sranda to je znásilňovat ženy, druhá půlka o tom, že všichni muži se jenom snaží navzájem podvádět a okrádat, a autorova pointa na konci je, že muži jsou přirozenými vládci nad hysterickými ženami a měli by je mlátit tyčí za každý "prohřešek" i preventivně. A když je tam náhodou nějaký příběh o šlechetnosti, tak spočívá v tom, že muž před svojí manželkou předstírá, že nechal zavraždit obě jejich malé děti a že ji zapudil a chce ji nahradit nějakou mladicí, because reasons? Knihu jsem stěží dočetla, protože od toho povýšeného tónu autora se lze oprostit jen těžko. Nejzajímavější mi tak přišel úvodní popis morové rány a potom taky myšlenka, že už ve čtrnáctém století bylo normální si myslet, že organizovaná církev je jenom banda zmetků.
Těžko se hodnotí literatura ze 14. století. Čtení Dekameronu mi zabralo mnohem více dní než těch pouhých deset, po které byly povídky vyprávěny. Několikrát jsem si totiž musela od Boccaccia dát oddech. Především kvůli přístupu k ženám/často dívenkám. A i když jsem si vždycky připomínala, kdy bylo dílo napsáno, tak stejně byla potřebná pauzička (několikadenní) na vydýchání.
Na tu dobu to muselo být opravdu odvážné dílo. Už jen díky jeho otevřené kritice církve.
"A toto přísloví mi skýtá nejenom námět k vyprávění o tom, co mi bylo uloženo, ale navíc mi ještě dává možnost dokázat, jaké a jak veliké je pokrytectví mnichů, kteří mají široká a dlouhá roucha a tváře uměle bledé. Hlavy mají pokorné a mírné, jestliže od někoho něco chtějí, ale na výsost povýšené a hrozebné, jestliže kárají druhé za neřesti, jež mají sami, či když ukazují, že mniši mohou dojít spásy jen braním a ostatní zase jen dáváním. Mimo to si tito muži počínají ne tak jako my lidé, kteří máme usilovat o dosažení ráje, ale tak, jako by byli jeho vlastníky a pány, neboť tomu, kdo zemře, určují v něm více či méně znamenité místo podle množství peněz, jež jim odkázal - čímž se snaží oklamat nejprve samy sebe, jestliže tomu věří, a potom ty, kteří přikládají jejich slovům víru."
"Opravdu nevím, jakému bludu to propadají ženy, když si tak málo cení mužů a odmítají je. Kdyby jen pomyslily na to, co jsou a jak velikou a vysokou urozenost poskytl Bůh ze všech živočichů nejvíce muži, měly by být šťastny, když je nějaký muž miluje, měly by si ho na výsost vážit a velmi horlivě se snažit, aby se mu líbily a aby je nikdy nepřestal milovat."
Boccaccio byl evidentně génius. Vymyslet sto různých povídek, to je sousto, který by málokdo zvládl. Někteří píšou, že se některý povídky opakují. To úplně nebyl můj pocit, některý povídky jsou určitě slabší, ale většina mě okamžitě chytla a zajímala. Některý jsou smutný, nepříjemný, zatímco u některých jsem se nahlas smál. Ano, dřívější poměry a pohledy na ženy atd. samozřejmě v současné době nejsou příjemné, ale člověk si musí uvědomit, že kniha je 700 let stará a nemůže čekat pokrokové názory.
Dekameronu jsem se za žákovských/studentských let vyhýbal jako téměř každé položce z povinné/doporučené literatury. Nejen z principu vzdoru, ale patrně i z nějakého vnitřního tušení. Za žádnou cenu bych v té době nebyl schopen ani trochu pochopit, natož (d)ocenit, tenhle naprostý skvost. A to říkám otevřeně jako člověk, který si nedělá nárok na to, že teď je na tom s myslí lépe. Následujícím komentářem si dovolím, předně pro sebe, osvětlit, proč tomu tak je a jak Dekameron vnímala moje mysl poněkud (snad alespoň trochu) vyzrálejší. Předem si můžeme přiznat, že o Dekameronu se dá mluvit dlouho, stejně jako jej rozebírat a číst opakovaně. Zůstanu však u nejčerstvějších dojmů.
Už samotná struktura je hodna génia. Každý z deseti vypravěčů vypráví své povídky mírně odlišným způsobem. Což je obdivuhodné i k tematickému záběru, který v té stovce příběhů je. Některé jsou krátkými anekdotami, jiné jsou spíš pohádkami. Některé vážné, další k popukání. Jiné kritizující satirou, další folklorem. Všechny jsou psány s takovou lehkostí (jistě, některé jsou lepší a jiné slabší) až čtenář spolu se společností Dekameronu rychle zapomene, že v blízké Florencii probíhá morová epidemie. Navrch jsou psány tak svěžím jazykem, že čtenář ještě rychle zapomene, že kniha je ze 14. století!
Aby toho nebylo málo, za nemalou pozornost stojí Boccacciovy autorské vstupy, které vedle mimoděčných poznámek dávají nahlédnout právě do onoho 14. století. Hned na první straně veleznámý popis ještě známější morové rány. V úvodu čtvrtého dne autorova obhajoba lásky k ženám. A na závěr jeho doslov, který oplývá nejedním moudrem, které přečkalo staletí. V jednotlivých příbězích je pak nespočet poznámek, které se týkají jednotlivých italských měst, tehdejší morálky, samozřejmých šlehů vůči kléru, fungování přístavních celnic nebo lázní.
Co mě velmi překvapilo, bylo, že Boccaccio v nejednom případě užil odkazy na skutečné osoby, a to zcela bez ostychu: Karel I. z Valois se stal hlavní postavou jedné povídky; Bonifác VIII. poslední nejmocnější papež dostal pochvalu, za to opat z Cluny snad ani jednou neměl čistý štít; reputace Ghina di Tacca i díky Dekameronu počala nabírat pozitivnějšího rázu; Saladinova přítomnost je důkazem, jak skvělá a legendární byla už tehdy jeho pověst. A to jsem zmínil jen některá jména.
Nahlédneme i do folkloru a pohádek. Naprosto skvostná byla trojice Calandrino, Bruno a Buffalmacco. Třetí byl skutečnou malířskou osobností. Ty čtyři příběhy jsou ovšem tak naplněny humorem k popukání, že mám podezření, že těch historek muselo být při nejmenším po Florencii mnohem víc. Ten zcela poslední příběh Dekameronu, kdy markýz poněkud krutě zkouší svou manželku, jsem už zaručeně četl v jiném prozaickém provedení. Jisto však je, že ho vypravuje Chaucer, ač inspirován Petrarcou, ve svém příběhu studentově.
Zajisté nesmím opomenout vypravěče Dionea, který uzavírá každý den. Jeho lechtivě laděné povídky a naprosto ohromující metafory jsou vždycky zábavou. Stejně jako kterýkoli příběh o chlípných kněžích. Nehledě na nespočet jízlivých a satirických poznámek do jejich řad. Trochu se divím, že církev Boccaccia nechala tak volně dýchat.
Být ve věku školním, patrně ty erotičtěji laděné povídky by mi utkvěly v hlavě nejvíc a byly by to jediné, co bych si z knihy odnesl. S Dekameronem jako celkem je to ovšem mnohem složitější příběh, a o to více obdivuhodný. Po mnoha staletích je to nadále kniha zábavná. Boccaccio navrch v závěru dokládá, že je psána především pro dámy. A jako čtenář můžu říct, že je to taková předzvěst červené knihovny. Je plná nejrůznějších odkazů a ještě k tomu má výpovědní hodnotu coby pramen. Můžete ji číst zepředu dozadu, obráceně nebo jen prolistovat a stejně objevíte něco nového.
Velkolepé dílo, které nepochybně přineslo současníkům obveselení po drtivé morové ráně. Je dobré to mít na paměti. Pak ještě více vytanou ona Boccacciova sdělení. Pichlavé poznámky vůči kléru. Morálka na hraně, obdiv ke svobodě, užívání lásky tělesné i duševní. Hlavně té tělesné. Užívání života plnými doušky. A tuhle velikou pravdu Boccaccio podal pomocí stovky příběhů, v nichž je nespočet moudrých slov. A vtipu.
Čekala jsem vybroušené vyprávění o čemkoliv, ale určitě ne obhajování nevěry a podobnou tematiku. Celej Dekameron je totiž o tom - buď s argumentem, že kdo si neužívá života naplno, je prostě hloupej (třeba když nevyužije času, kdy je jeho manžel/ka mimo domov, s někým jiným), nebo často taky tak, že to dělají všichni včetně představitelů církve. Nejmíň polovina příběhů je o poklescích jeptišek a kněží. Nejvíc to asi odnesl ten zahradník, kterej musel obsluhovat všechny jeptišky v klášteře, až už se mu samotnýmu nechtělo. Je to velmi italská kniha. Ale ne, tematizuje i jiné lidské touhy, pohnutky a vlastnosti - najdou se tam krátké poučné příběhy o závisti, lakotě, ale také šlechetnosti, čisté lásce a sebeobětování. Ten šlechtic, kterej neměl čím pohostit paní, a tak zabil svého milovaného sokola, a pak se ukázalo, že ona si sokola právě přišla vyžádat živého pro svého nemocného syna, mě málem rozplakal.
Dnes už klasické dílo lehce erotické literatury. Sedm žen a tři mladí muži si vypráví celkem deset dnů každý den deset příběhů. Je to tedy suma sumarum sto příběhů vyprávěných pro odlehčení v kostele v italské Florencii, která byla zasažená morovou epidemii. Jak už to tak bývá některé z nich jsou lepší a zajímavější, jiné zase naopak horší. Celkově mi z toho vychází průměr.
V dobách dávno minulých, v dobách hodin literatury, jsem si říkala, že tento svazek jednou uchopím a prokousám se 10 dny a 100 příběhy. Dobou morovou, dobou mravních závazků i úpadku.
Před 670 lety se pár lidí sešlo u ohýnku a vyprávělo si příběhy, odlehčení těžké doby, únik od smrti a smutku. Téma lásky, erotika skoro v každém příběhu, vtip a humor rovněž nechybí.
Staré, směšné, archaické, přesto v mnohém aktuální, respektive lidské pohnutky, choutky, chtíče se k obrození za několik stovek let moc neposunuli... ani vidina zmaru, trestu v nás nevykřeše dobromily a lidumily.... docela k zamyšlení :)
Obsáhlejší kniha s krásnými, romantickými příběhy a někdy i smutnými z doby renesanční Florencie.
Mistrovské dílo, které moudrý a spravedlivý jistě ocení.
Zároveň musím pochválit kvalitní překlad a zpracování.
(SPOILER) Jako asi spousta jsem knihu četl, jelikož byla v povinné četbě k maturitě. Začátek knihy mě velmi zaujal, dění v té době bylo velmi zajímavé, sama myšlenka odcestovat a izolovat se od problémů okolního světa se mi líbí. Bohužel ale u třetího dne (tuším někde kolem 200. stránky) jsem již musel knihu odložit a víckrát neotevřít... Dny, které byly pořád stejné, příběhy, které byly všechny na jedno brdo, mě prostě moc rychle znudily. Vím, že opět na konci se určitě děje něco zajímavého. Nicméně monotónnost dní, kdy si jen vyprávěli mi zabránila ve čtení pokračovat.
Povinná četba, která je velmi příjemná a nedá se jí odepřít nějaké to kouzlo.
Pro mě byla ovšem kniha mnohokrát zdlouhavá a neoslovila mě tak moc jako jiné knihy ze seznamu, které jsem již četla...
Neuvěřitelné jak se dá po staletí těžit z několika základních osobnostních stereotypů. Dekameron je krásným příkladem perfektní psychologické analýzy, která k nám hovoří jasným a čitelným jazykem. Příběhy jsou krásné, romantické a někdy i smutné. Kniha sama o sobě je ale plynulá a čtivá. Stala se kulturním dědictvím primárně z toho důvodu, že společnost zůstává stejná, jen její prostředky se mění.
Štítky knihy
láska mor zfilmováno 14. století italská literatura rozhlasové zpracování renesance (literatura)
Část díla
Den čtvrtý: Příběh čtvrtý
1352
Den čtvrtý: Příběh desátý
1352
Den čtvrtý: Příběh devátý
1352
Den čtvrtý: Příběh druhý
1352
Den čtvrtý: Příběh osmý
1352
Autorovy další knížky
| 1975 | Dekameron |
| 1964 |  Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1992 | Malý Dekameron 1 aneb Podoby lásky |
| 1984 | Fiesolské nymfy |
| 1992 | Malý Dekameron 2 aneb Obratnosti lásky |
Přečteno pro splnění starší čtenářské výzvy 2021 (téma Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná). Kniha se čte poměrně těžce, přecejen je to literatura ze 14. století. Četla se mi špatně před maturitou (povinná četba), četla se mi špatně i teď. Autor se nejspíš potřeboval vypsat z naprosté kritiky všeho a všech, takže je to vlastně celkem dost nepříjemné čtení a člověku je z toho akorát smutno. I když příběhy o kritice církve mi v době dospívání vykouzlily takový ten protivný úsměv na tváři ve smyslu "já věděla, že církev nebyla vždycky svatá..." Byla jsem tehdy nucena chodit do kostela, měla za sebou z donucení leckteré "svátosti" i hodiny náboženství apod. a čtení takové kritiky mi bylo po chuti jako určitý balzám na dětské/dospívající duši v momentě naprosté bezmoci ve věci rozhodování o své víře (nevíře). Teď, po letech, kdy už si žiju život podle svého a věřím/nevěřím v co chci, mi kniha už vlastně vůbec nic nepřináší.