Delfíní lidé

24.03.2021

Kniha napsaná z pohledu šestnáctiletého chlapce, který byl okolnostmi nucen příliš rychle dozrát v muže. Jak se lidé měnili pod vlivem ztroskotání v divočině bylo fascinující.

19.03.2021

Už si pamatuji jen střípky, četla jsem před lety. Bylo to zvláštní, znepokojující...

11.10.2020

Neuvěřitelná až bizarní kniha, která mě donutila vyhledat si nějaká fakta o Amazonii a indiánských kmenech, které tam žijí a velmi mě překvapilo, že to, co je popisováno v knize se víceméně mohlo klidně stát, většina popisovaných věcí jsou fakta .... venezuelští Janomamové, jak se skutečně jmenují, jsou opravdu zvláštní a rozšířený kmen, jsou to malí lidé, kteří se zdobí dřívky a peřím, opravdu konzumují popel zemřelých, opravdu užívají yupo, více například ... člověk se tedy z této knihy dozví spoustu zajímavostí o této části světa, navíc prostřednictvím fascinujícího příběhu, který je sice napínavý, ale vyprávěný tak poklidně a s pocitem jakéhosi smíření, že to působí na čtenáře až jako vtip nebo nadsázka.... musím hodnotit pěti hvězdičkami, jelikož tohle je kniha, na kterou se nezapomíná, chvílemi jsem si mohla hlavu ukroutit :-)

22.11.2018

Skvěle vystavěné. Některé peripetie jsem vytušil, ale stejně se pak vyvinuly mimo moje očekávání. Německá rodina v Amazonii krátce po válce. Může se stát cokoliv.

25.11.2017

Tuhle knížku od Torstena Krola, kde vypravěčem je šestnáctiletý kluk, jsem přečetla za jediný den, je opravdu tak čtivá a napínavá.
Vdova po hrdinovi Wehrmachtu se dvěma dětmi opustí hned po skončení války zničené Německo a vypraví se za svým švagrem, který jí nabídl sňatek, do Venezuely. Tam, jak věří a doufá, je čeká nový život. Jižní Amerika se, jak víme, stala po válce útočištěm mnoha nacistů a bohužel ani strýček Klaus (takový druhý Mengele) není výjimkou. I když se dějiště románu, džungle povodí Orinoka, stane šíleným a krvavým kabinetem hrůz, přesto má kniha dobrý konec v tom smyslu, jaký je tématem celé knihy. Je to totiž antirasistická agitka, ale velmi pěkně podaná, věřte mi. My lidé jsme opravdu divné plémě. Když se pokusíme na celou historii lidstva podívat trochu z výšky, je to vlastně sled vyhlazovacích válek. Krásné lidské činy, které zastíní tuhle touhu po krvi, aby člověk pohledal. Ale jsou. Jen jsou většinou komorní, velmi osobní a odehrávají se vskrytu.

02.02.2017

Tohle příjemný překvapení mi dala přítelkyně k dvaadvacátým narozeninám. Hlavní hrdina/vypravěč je tedy o celých šest let mladší, přesto mi dokázal vyrazit dech. A to minimálně v každý kapitole.

Ingredience: Rodinka jež utíká z poválečného Německa, kde by je nejspíš zlynčovali, exotika venezuelských pralesů, indiáni, nácci, dobrodružnost a hlavně spousta úchyláren a podivností. O těch čte rád každý a kdo říká že ne, má doma nejvíc knížek od Bukowského plné slepených stránek.

Kniha vyniká nad ostatní svou neustálou překvapivostí. Po celou dobu jsem netušil kam se děj vyvine, žádná klišé se nekonají. Prostředí pralesa k tomu sice vyzývá, ale autor je dostatečně zvrácený na to, aby naservíroval originální příběh s krásně podivnou atmosférou.
Indiáni, kteří udávají tón příběhu jsou vykresleni bez jakéhokoli idealizování, konečně. Střet jejich přírodního, drsného životního stylu s dojčlandüberupjatostí je tak zábavný, že i kdyby v knize nebyla jiná zápletka, stejně dám 5/5. Jenže se toho udá spoustu a každý si to nějakým způsobem odnese, občas se z toho trošku kroutí prsty u nohou.

Pokud stavíte naší "civilizovanou" společnost nad tu "divošskou", kniha asi není pro vás. Protože jste blbci.

Aura tajemna ohledně neznámé identity autorovi knize jen přidává plusové body. Doufám že Torsten Krol zůstane navždy Torstenem Krolem a Delfíní lidé kniha od autora bez tváře.

08.10.2015

" Máma mě kdysi nosila v břiše a já jí pak vyšel z těla vagínou. Teď jsem měl v žaludku pro změnu já ji a brzy mi měla z těla vyjít zadkem. "

06.11.2014

Spisovatel je šílenec.

12.03.2012

Zdá se mi jako by román klamal tělem. Vyprávěný je velmi prostě, jako dobrodružný příběh, ale myšlenková náplň je hlubší, než by styl psaní napovídal. Stejně tak cítím trochu nepoměr mezi bizarností a brutalitou některých pasáží a jejich věcným podáním a tuším, že právě to byl záměr. Zkrátka nevím tak úplně s jistotou, jakou hru se mnou autor hrál, tím spíš, že se sám skrývá pod pseudonymem, ale hra to byla rozhodně zajímavá.