Přidat komentář
Knihu Vladimíra Michala Démoni by bylo možné bez velkého rozvažování zařadit do škatulky, označené štítkem budovatelský román, ovšem bez onoho pejorativního významu, který tomuto slovnímu spojení vtisklo naše minulé státní zřízení, ohánějící se myšlenkami marxismu-leninismu, a tedy i bez onoho ježení chloupků starší generace čtenářů, která tuto dobu pamatuje. Troufám si totiž tvrdit, že Démoni jsou výsostně zábavné čtení i po těch letech a po politicko-společenské obrátce o 180 stupňů. Vladimír Michal píše lehkou rukou a s notnou dávkou nadhledu a optimismu. Netlačí své hrdiny do proklamací, které by jim dnes už nevěřilo ani malé dítě, ale nechává je dýchat, žít a objevovat svět kolem sebe. Jeho humorná drobnokresba lidských osudů je stejnou měrou veselá jako tragická. Démoni si nehrají na velkou společensky uvědomělou literaturu, plnou patosu a revolučních myšlenek. Naopak, zabývají se všedními životy obyčejných lidí v poněkud nevšední době. A podle mého skromného názoru to dělají až překvapivě dobře.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Už chalupáři jedou |
| 1969 |  Světáci |
| 1981 |  Démoni |
| 1987 | Ášek, Doule a já |
| 1972 | Kůň pro pana Pužeje |
Dávám dvě hvězdy a to především proto, jak se nepodařilo skloubit prostředí, děj a mluvu aktérů v této knize. Ano, máme tu betonářskou partu, která drží při sobě a svou práci odvádí na výtečnou, ale autor jí ještě přisuzuje, že vše se dá dělat lépe, rychleji a radostněji. No, to se dá tak nějak od knihy, která se odehrává v té době na stavbě přehrady, očekávat. Prostě: makáme, ale ještě si dáme závazek a budeme makat ještě více a tak strhneme i ostatní.
Pak je tu i jejich mimo pracovní život, ve kterém má parta ale stále velký vliv.
Tohle všechno bych snad mohl hodnotit třemi hvězdami, zvlášť když je použit humorný styl...jenže...
Nevím, jestli je to tím, že autor se nikdy na takovém místě nepohyboval, nebo tím, že se snažil urputně vyhýbat nějakému jadrnějšímu slovu, ale dává tak postavám do úst věty plné metafor a eufemismů, že nad tím zůstává až rozum stát. Myslím, že by stačilo, kdyby takto mluvil jeden maximálně dva členové party, ale tady se to tak sype takřka za všech, co mají v knize alespoň tři po sobě následující věty. Takže to, co mělo dodávat knize onen humorný nádech, se zde pro mne stalo takovou spíše fraškou. Navíc postavy hovořící, v rámci přiblížení k lidové mluvě nespisovně, po sobě navzájem tyto hlášky pálí jednu za druhou a neobejde se bez nich prakticky jakýkoliv dialog. Některým určitě nelze upřít vtipnost, ale jejich celkové množství a nic nelimitující používání z nich dělá těžko přehlédnutelný křečovitý přívažek.
Malý příklad. Jedna z postav je rozčílená na nejvyšší míru a autor ji nechá pěkně od plic si zanadávat:" ...Anténa se div nezačal ze samé zlosti točit dokolečka......Tos mě teda skutečně vyhmát. Hoši, ten výrok našeho slavného jeřábníka si zapamatujte. A podle toho doslovného záznamu jsi alibista, jak trojtá sádrová noha, obrostlá psím vínem a počmáraná sprostejma obrázkama..."
Takže až se někdy opravdu taky rozčílíte, tak tady máte nyní opravdu zdrcující a hanlivou nadávku, po které se onen rozčilitel určitě stáhne zahanbeně do ústraní a nepřijde vám hodně dlouho na oči...snad se to na našich stavbách (a ne jen tam) ujme.