Démonické vědomí
Charles Duits
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529318/bmid_demonicke-vedomi-65c60f1ae2d15.jpg
4
1
1
Po proměňující zkušenosti s peyotlem, kterou popsal v knize V zemi osvícení, opouští Duits západní filosofii, která podle něj hledá pouze bezpečný přístav rozumu a mylně jej vydává za poznání, a studuje buddhismus a zen, ale hlavně objevuje dílo Henryho Corbina a perskou mystiku. Vášnivě také studuje dílo G. I. Gurdžijeva a na konci 50. let se prostřednictvím svého přítele Jacquese Luseyrana setkává se svérázným spirituálním učitelem, léčitelem a spisovatelem Georgesem Saint-Bonnetem. Tato kniha vydává počet ze všech těchto zkušeností. V jejím jádru stojí následující otázky: Co znamená "vidět"? Odkud přicházejí vize? Jaká je substance snu? Jak je možná duševní symbióza? Jaký je vztah magie a vědy? Jaká je povaha přízraků? Všechny tyto otázky nechává Charles Duits rozeznít s málo vídanou upřímností a básnickým vhledem. "Rituál ciguri nás otevírá Skutečnosti s velkým S. Otevírá nás po dobrém nebo po zlém (v tom případě zvracejte; vyzvracejte své kravaty i svá přesvědčení, vyzvracejte notáře, vyleštěné boty, diplomy, manžetové knoflíčky, profese, vyzvracejte své osobnosti, svá auta, vlaky a letadla. Vyzvracejte všechno, zvracejte). Ke skutečnosti či k ráji přicházíme nazí, zcela nazí. Všechny své orgány necháme svobodně vlát ve větru. Hlavně se ničeho nezachytávat, neulpívat. Nemá smysl se snažit cokoli dozvědět o Skutečnosti s velkým S, protože než s ní získáme přímou zkušenost (to znamená, dokud se o ní dozvídáme z knih, z rozhovorů, z hudby), neuvěříme tomu. Naše vědění je abstraktní, "mozkové", jak se říká, a to zcela náležitě, protože toto adjektivum rozvášňuje profesory. Vědění se liší od poznání, jako se masturbace liší od milování."... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2006 |  Ptah Hotep |
| 2022 |  Bbídáci |
| 2022 | Země osvícení: Peyotl a iniciace |
| 2024 | Démonické vědomí |
Duitsovo (který je pro mě mimochodem objevem loňského roku) 'Démonické vědomí' navazuje na jeho patrně nejznámější text 'Země osvícení' (ač on sám je autorem dost undergroundovým, neznámým, až punkovým) a snaží se o jakési rozšíření původní publikace v rámci myšlenek, kde se cítil nedostatečný v jejich vyjádření. V úvodní části je to víc přeskáčkovité ohledně konkrétních zkušeností, ale pořád se to točí okolo podobného tématu, kdy "Próza zachycuje jen povrch. V poezii se zjevuje podstata" (proto mají lidé rádi chladný a přesný popis, protože ten, ač polopravdou v nejlepším, ne-li lží, je tolik neděsí jako obskurní nejistota pravdy a emocí v poezii), zkušenost s peyotlem, něco málo je zmíněno i autorů, kteří Duitse zajímali, nebo nějak ovlivnili, sny (tahle část mě celkově moc nebavila, autoři často mají tendence zahrnovat sny, které opravdu nemají význam, jinak než pro ně v kontextu jejich denního života - jak zde i sám Duits zmiňuje). Naopak jeho nekonečné podrývání zažitých hodnot, zažité reality, zažitých přesvědčení, kterými nás všichni odmalička krmí, mě nikdy nepřestane bavit, protože jsem se těch prožitků sám dotkl, lidé skončí uvěznění v realitě, kde vás krmí a vychovává stát (pracující ženy si hodili klacky pod nohy, když teď nechávají státní instituce vychovávat svoje děti, aby mohly ony pracovat a manželský svazek je pak jen další falešnou pojistkou, ale z Duitsových slov pochopíte, že pravda je vždy příliš komplexní, než aby dostala přesvědčivou a jednoduchou odpověď, šílenci nám vládnou, doslova šílenci, kteří v rámci zažitého, aktuálního nastavení využívají příležitosti - často si říkám, proč by dnes, k vám, vůči vám, někdo udělal něco dobrého, jen tak? Není to jen tak, je za tím to, že z toho vždy něco bude mít). Věříte všemu, co říká církev/stát/noviny. Lidi opravdu nebaví přemýšlet. Bojí se vybočit. V tomhle ohledu je vše ještě horší s věcmi jako cancel culture, generace absolutně tupých dementů má najednou váhu, jak Duits ukazuje už na příkladě zpěvačky, která se snaží všechny přesvědčit o tom, že má tu nejkrásnější, nejvřelejší vagínu, zatímco své fanoušky pokradmu a s ledovým klidem pozoruje a ji v hlavě zajímají jen její materiální modly, špatné modly. K Duitsově textům se člověk vždycky může hodně vyjadřovat, protože jsou i přestože jen "povrchová próza" podnětné, speciálně posledních cca 60 stránek a text 'Zelený bůh ciguri', kde se vše říká polopatě, tak, jak je. Samozřejmě teď jakoukoliv publikaci Charlese Duitse vždy nedočkavě vyhlížím (doufám v brzké vydání 'Sloní sliny'). Je to de facto asi těžko stravitelné pro lidi, co se k nějakým psychedelickým zkušenostem moc nedostanou a už vůbec ne těm, kteří nikdy trip neměli, protože to velice dobře popisuje onu nezachytitelnost, jak jdou lidé slepí a hladově skáčou vůči svým definicím, které jim dají jasnou a danou odpověď na jejich tíživé otázky. Jenže velice často je skutečná realita taková, že odpovědí opravdu není jedna jasně daná odpověď, kterou se pak máme řídit - což je, ano, matoucí, ale jak říká Duits v poslední větě: význam je vždy transparentní.