• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Démonické vědomí - Charles Duits

Po proměňující zkušenosti s peyotlem, kterou popsal v knize V zemi osvícení, opouští Duits západní filosofii, která podle něj hledá pouze bezpečný přístav rozum... detail knihy

Nové komentáře u knih Charles Duits

Ptah Hotep

„Děsná ptákovina. Nebýt zajímavého prostředí, tak bych známý příběh o urozeném mladíkovi, který přišel o své vévodství a následně se vydává na dlouhou pouť za jeho znovuzískáním, přičemž se v každém ze tří dějství zajímá především o prostitutky, určitě nedočetla. Kromě šroubovaného stylu psaní mě autor ničím nepřekvapil. Ale je pravda, že věty typu: "A do východu Ra byli jako dva pardáli v lese." nemají svými kvalitami daleko k echtovní perské poezii ("Ty vílí měsíce, jak byly plny vnad, začaly pánovi mdlou rybu pozdvihat.", Nizámí), takže autor asi napsal to, co si napsat přál.“... celý text
— Zelený_Drak

---

Démonické vědomí

„Duitsovo (který je pro mě mimochodem objevem loňského roku) 'Démonické vědomí' navazuje na jeho patrně nejznámější text 'Země osvícení' (ač on sám je autorem dost undergroundovým, neznámým, až punkovým) a snaží se o jakési rozšíření původní publikace v rámci myšlenek, kde se cítil nedostatečný v jejich vyjádření. V úvodní části je to víc přeskáčkovité ohledně konkrétních zkušeností, ale pořád se to točí okolo podobného tématu, kdy "Próza zachycuje jen povrch. V poezii se zjevuje podstata" (proto mají lidé rádi chladný a přesný popis, protože ten, ač polopravdou v nejlepším, ne-li lží, je tolik neděsí jako obskurní nejistota pravdy a emocí v poezii), zkušenost s peyotlem, něco málo je zmíněno i autorů, kteří Duitse zajímali, nebo nějak ovlivnili, sny (tahle část mě celkově moc nebavila, autoři často mají tendence zahrnovat sny, které opravdu nemají význam, jinak než pro ně v kontextu jejich denního života - jak zde i sám Duits zmiňuje). Naopak jeho nekonečné podrývání zažitých hodnot, zažité reality, zažitých přesvědčení, kterými nás všichni odmalička krmí, mě nikdy nepřestane bavit, protože jsem se těch prožitků sám dotkl, lidé skončí uvěznění v realitě, kde vás krmí a vychovává stát (pracující ženy si hodili klacky pod nohy, když teď nechávají státní instituce vychovávat svoje děti, aby mohly ony pracovat a manželský svazek je pak jen další falešnou pojistkou, ale z Duitsových slov pochopíte, že pravda je vždy příliš komplexní, než aby dostala přesvědčivou a jednoduchou odpověď, šílenci nám vládnou, doslova šílenci, kteří v rámci zažitého, aktuálního nastavení využívají příležitosti - často si říkám, proč by dnes, k vám, vůči vám, někdo udělal něco dobrého, jen tak? Není to jen tak, je za tím to, že z toho vždy něco bude mít). Věříte všemu, co říká církev/stát/noviny. Lidi opravdu nebaví přemýšlet. Bojí se vybočit. V tomhle ohledu je vše ještě horší s věcmi jako cancel culture, generace absolutně tupých dementů má najednou váhu, jak Duits ukazuje už na příkladě zpěvačky, která se snaží všechny přesvědčit o tom, že má tu nejkrásnější, nejvřelejší vagínu, zatímco své fanoušky pokradmu a s ledovým klidem pozoruje a ji v hlavě zajímají jen její materiální modly, špatné modly. K Duitsově textům se člověk vždycky může hodně vyjadřovat, protože jsou i přestože jen "povrchová próza" podnětné, speciálně posledních cca 60 stránek a text 'Zelený bůh ciguri', kde se vše říká polopatě, tak, jak je. Samozřejmě teď jakoukoliv publikaci Charlese Duitse vždy nedočkavě vyhlížím (doufám v brzké vydání 'Sloní sliny'). Je to de facto asi těžko stravitelné pro lidi, co se k nějakým psychedelickým zkušenostem moc nedostanou a už vůbec ne těm, kteří nikdy trip neměli, protože to velice dobře popisuje onu nezachytitelnost, jak jdou lidé slepí a hladově skáčou vůči svým definicím, které jim dají jasnou a danou odpověď na jejich tíživé otázky. Jenže velice často je skutečná realita taková, že odpovědí opravdu není jedna jasně daná odpověď, kterou se pak máme řídit - což je, ano, matoucí, ale jak říká Duits v poslední větě: význam je vždy transparentní.“... celý text
— JP

---

Bbídáci

„Porno, jaký jste určitě ještě nečetli a na jaký hned tak nenarazíte. Filozofie. Východní nauky. "Pozoruje mě celou svou tváří. Jako by v každém z jejích pórů bylo mikroskopické oko." (...) "Temně mi stojí." (...) Lucifer Jáon, hlavní postava, se od počátku příběhu začne motat, na tom, co jsem si představoval jako nějakou seanci, okolo energie koktající, ale vzrušené Corinne, která předstírá, že "Nnedělá ffšecko", aby z ní posléze vylezlo, že to jen tak říká, ale chlapi ji musí v podstatě znásilnit (nebo být slušní a nechat si ho jen vykouřit), což je teď hodně v oblibě, do momentu dokud není. Ale náš "Bach rozkoše", k němuž šeptá "univerzální frnda" se do Corinne na poli velmi krátkém absolutně zabouchne, ale stejně rychle jak se jejich cesty spojí, tak i končí. Dokážu tam cítit nějakou osobní Duitsovu zkušenost. Je to příliš konkrétní v některých bodech, v dalších si člověk připadá zase jak na tripu. Ale nenudí to a dá se to i pro někoho jako já, stáhnout na jeden zátah. Chtěl jsem si udělat kávu, nebo jídlo, nebo jít cvičit, ale nešel jsem. Namísto toho jsem mrznul v trenkách u otevřeného okna a četl tohle. "Zámek pableskující přísvity i plamenný drak se hroutí. Prudce dýcháme a v opojení se od sebe odtahujeme. Moučnatá pěna se s prskáním řine po okrajích hrnce. Špagety jsou hotové." (...) "Ženy zkoumají svého partnera předtím, než se s ním milují, muži až potom." (...) "Corinne je nahá. Moji neodhadnutelní čtenáři, vy samozřejmě chápete, že nemluvím o jejím těle, ale o její duši." (...) "Nekromanti se věnují jachtingu." (vždycky tam plácne větu, která mě rozseká) (...) "Z temných hlubin orgasmu ke mně zašeptala: "Miluj mě" Nedokázal jsem odpovědět, jak by chtěla, spontánně a prostě. V naší ledově chladné společnosti se chyby tohohle typu nepromíjejí."“... celý text
— JP

---

---

Země osvícení: Peyotl a iniciace

„Reklama na peyotl, který "sjednouceje tělo se Světem, protože jazyk lže". Největší iluze je iluze oddělenosti. A další iluze je iluze vědomí, iluze toho, že jsme svobodní. Jenže to nejsme, jsme zaneprázdnění imaginárními starostmi, nicotnostmi. Jsme pokroucená kola. Duits vidí, že slova nikdy plně nepostihnou realitu. Peyotl sjednocuje, odhaluje deformance. Neschopost lidí čelit psychedelikům je neschopností lidí čelit tomu, co za pravdu vám je skrze ně odhaleno a nutí vás to čelit téhle realitě, realitě, kde vše splývá a je jedním, kde jazyk, jak jej používáme je prázdný, je "hračka", protože Svět, jak jsme jej utvořili v naší "kolektivní" společnosti je "komfortní", ale vzdaluje se skutečnosti, je "mrtvý"; váš nábytek vyjadřuje "úzkost", vše, na čem lpíte, váš celý život v jádru vyjadřuje úzkost, miliony lidí žijících v konzumu, krmeni falešnými zprávami z médií, krmeni falešným jídlem. (Mexická civilizace je daleko méně násilná, než si globálně představujeme - jak se na to díváme? Nikdo si už nepokládá otázky, jen konzumuje). Nemálo osvícených lidí věří, že tohle je důsledek převážně vzdálení se přírodě, kde vnímáme právě, že vše je jedním, něčím, co pulzuje dohromady v jisté synergii, a to je něco, čemu se individualistická a roztříštěná společnost ("západní filozofie a její bezpečný přístav rozumu, který chybně považuje za poznání") a jak se podle ní lidé řídí, odnaučila. Jak je psáno už na přebalu "Pravda je zcela prostá. Ale nevyslovitelná. Abychom ji dokázali vyslovit, museli bychom vynalézt novou gramatiku, a tedy i novou logiku. Protože ji nedokážeme zformulovat, musíme se zatím spokojit s tím, že ji vyjadřujeme. Právě to dělají básníci." Já. Dualismus. Schizofrenní pojetí společnosti. Duits je fajn, rozuměl bych si s ním. Pravda.“... celý text
— JP

---

Bbídáci

„Vždycky je mi sympatické, když je autor tak trochu pankáč, neohlíží se na čtenáře ani kritiku a píše si všechno tak, jak sám chce. Upřímně řečeno Charles Duits je pro mě literárním objevem tohoto roku a jsem rád, že ho nakladatelství Malvern u nás vydalo a plánuje vydávat. Žánrově se jedná o filozofickou pornografii, což je spojení dvou zcela odlišných témat, ale tady se to daří na jedničku. Zároveň je kniha psaná až básnickým jazykem, kolikrát jsem se přistihl, že mi text přišel jako poezie v próze, což u takhle pokleslého žánru jako je zrovna pornografie je nevídané. Závěrem snad jen citát z knihy: Štěstí je důležitější než pravda, než to, čemu říkáte pravda.“... celý text
— Politre