Zelený_Drak komentáře u knih

(SPOILER) Plechová huba (automatické předčítání) mě přenesla i přes ty nejvleklejší a nejnudnější části této obludně dlouhé knihy a já jsem tak nakonec druhý díl přečetla celý. Nedočtený první díl mi při tom nijak nechyběl. Nevím, co psát, když Braenn už napsala vše podstatné.

Mně osobně úplně nevadí koncept vyvoleného, který má mnoho zvláštních schopností prostě jen tím, že se správně narodil, pokud i přes to zažívá aspoň nějaké obtíže (což tady je jen milostný trojúhelník, a to nevím, zda mi stačí). Ale úplně bych je nepotřebovala vidět omílané na takovém rozsahu. Azhure je jinak z postav jedna z nejlépe napsaných, ale bohužel, nakonec také jedná nesrozumitelně. Axis měl celou dobu možnost (nepříjemnou a nebezpečnou ale rychlou) odhalit pravdu o tom, kdo Azhure je, ale vybral si raději mučení těhotné ženy, která s ním čekala dvojčata a jen na naléhání někoho dalšího se rozhodl prověřit její mysl, než ji zabije. A představte si, Azhure si ho pak stejně chce vzít a Faraday stejně mrzí, že Axis touží víc po Azhure než po ní. Jako čtenář už si všiml, že Axis a jeho otec nejsou nejostřejší tužky v penále, ale to vysvětlení, které nakonec odhalili, se nabízelo a autorka v zájmu dramatu udělala ze svých hrdinů prostomyslné. Dámy, otočte se zády, posbírejte kouzelné artefakty a prchejte od Axise pryč. Jestliže jsem u prvního dílu napsala, že Faraday si měla najít někoho třetího a vykašlat se na oba bratry, tak teď píšu, že Faraday i Azhure by pořídily lépe, kdyby to daly dohromady spolu a šťastně odešly vychovávat děti někam do lesa, kam by svatí (nebo kdo) Axise nepustili. To by aspoň byl pořádný dějový zvrat a Axis by jen čučel na drát. Ostatní blbosti, jako tahání dítěte všude možně zimním terénem snad ani nepotřebují podrobnější komentář, není to jediná kniha napsaná ženou, podle které dítě matku nijak neomezuje a kojit může i na bojišti.

Nevím, zda se mi chce číst třetí díl, už teď je mi jasné, kdo jsou ti dva dosud neodhalení bohové. Vlastně jsem zvědavá jen na totožnost Temného muže (Vlčí hvězdy), protože množič gryfů (ať už mu tam konečně někdo pošle inspekci z KVS) byl zatím nejzbytečnější postava příběhu. Místo anti-vyvoleného by tam mohl být vcelku jakýkoliv velitel temných sil a přišli bychom jen o noční můry pár postav.

11.06.2024

Nedočetla jsem. Přečetla jsem první osminu a poslední osminu, dohromady čtvrtinu knihy. Nemám dojem, že bych o něco zásadního přišla. Chci zkusit ještě druhý a případně i třetí díl, tak snad se chytím i bez čtení tří čtvrtin prvního. Dle hodnocení na DK (81 %) jsem čekala lepší fantasy. A ono nic.

Příběh je plný klišé. Motiv vyvolený versus strašlivé zlo by nevadil, ale zlo v podobě armády jakýchsi nelidí ze severu je docela ohrané (a bylo to ohrané i v roce 1995). Proroctví, milostný trojúhelník, vysoce postavený "anti-hrdina" na straně dobra, který se chová tak, že by ho příčetný král dávno postavení zbavil... No a navíc je to prvotina, takže vedle klišé tu máme i nevysvětlitelné chování postav. Třeba matka hlavního hrdiny se celé roky skrývá a skličuje ji žal nad ztrátou druhorozeného syna, přičemž po prvorozeném, který žije, zřejmě (lze-li soudit z konce knihy) ani nevzdechla. A jména ikarijců jsou (v originále) jak přezdívky z chatu.

Subjektivně: Borneheld a Axis mi přišli jako dosti podobní macho ***, Faraday si měla najít někoho lepšího.

Na knize mě zaujalo, že jde o povídky od autorky, obvykle z tohoto období (60. a 70. léta) natrefím spíše na autory. No bylo to jiné. Většina povídek se mi moc nelíbila. Byly sice ve směs dobře napsané, byť často až nesmyslně složitě (poslouchala jsem v angličtině a občas jsem měla docela problém), ale pointa mě většinou nepřišla nijak převratná. Nejvíc se mi líbila povídka "Láska je plán, plán je smrt". Sice předvídatelná, ale zároveň originální, jazykově nepřekombinovaná, kvůli té jediné jsem zvažovala, že bych si knihu nechala. Ale ostatní povídky mě od toho odradily, stačí mi ta jedna povídka a nepotřebuju ji na papíře. Líbily se mi ještě povídky "Dívka, která byla zapojená" (i když pointa mi dnes už nepřišla nijak zvláštní) a "Posledního odpoledne". Jinak nic.

05.06.2024

Tato kniha byla celkem příjemným překvapením. Tahám teď z knihovny spíše slabší kousky, takže po třech nedočtených knihách konečně něco, co ve mně vzbudilo aspoň trochu zvědavosti. V příběhu čichám nějaké to ekologické poselství - hledání řeky, která zmizela a usilování o její návrat není úplně typickým námětem fantasy. Bohužel, je to ta jediná originálněšjí část. Vyprávění příjemně plyne, hrdinové jsou sympatičtí, ale zároveň kniha není ničím nějak obzvlášť zapamatovatelná. Takové ty věci jako "magie se vytrácí, s magií se něco stalo, ale jeden z hrdinů je náhodou neškolený čaroděj", "zkorumpované město, kde by kdokoliv prodal kohokoliv, kdyby mu cena přišla dobrá", "velmi milí a laskaví zvláštní obyvatelé údolí v ohrožení", "záhadný odskok do magické knihovny", "mluvící zvířata mají tajný úkol"... to prostě nejsou věci, podle kterých bych knihu identifikovala, kdyby si někdo nemohl vzpomenout na název a snažil se mi přiblížit obsah. Možná si v budoucnu přečtu ještě další díl. Konec je trochu otevřený, ale kniha se dá číst i samostatně bez navazujících dvou dílů, hlavní linka je uzavřená dostatečně.

28.05.2024

Nic zvláštního. Nejlepší povídka za mě byla "Kletba Mhondoro Nkabele", ta jediná mě bavila, formát je stejný jako u povídek "Potěšení pro váz i celou Rodyna" a "S počítači se nediskutuje" (z jiných sbírek). Žádná jiná povídka mě neoslovila, Prastará temnota by asi byla dobrá, kdyby to nebylo tak neoriginální a Povídky z vídeňského lesa mě zaujaly svou odlišností, ale jejich konec mi přišel nijaký, tam by možná byl zajímavější celý román z daného prostředí. V mé knihovně tato kniha nezůstane.

26.05.2024

Knihu jsem odložila po první čtvrtině, pak jsem ještě přečetla pár posledních stránek. Ne, že by mě kniha vyloženě urazila, autorův styl nebyl špatný, ale hlavní hrdina mě nazaujal a příběh také nevypadal jako něco, co by mě mohlo úplně oslnit. Myslím, že mám na seznamu zajímavější kusy. Ve výsledku mi asi nejvíc vadilo, že se autor rozepisuje až příliš o věcech, které děj nikam neposouvají. To si raději přečtu třeba něco od Simona R. Greena, což je sice totální brak, ale obvykle má přiměřené tempo. Nechávám bez hodnocení.

Velmi zajímavá populárně naučná kniha. Dva detaily, které mě zaujaly nejvíce:
1. Jak mohli být na Islandu tak pošahaní, že novorozencům dávali raději přežvýkané ryby (a kravské mléko) než mateřské mléko, ačkoliv měli úmrtnost 300 z 1000? Z toho je vidět, že člověk je neskutečně odolný organismus, protože já bych při takové dietě čekala vymření Islandu během 1 generace.
2. Str. 74-75 Blízký vztah vazopresinu s mužskými hormony.

22.05.2024

Na první pohled podobná úroveň jako předchozí díly, ale pro mě je tento jeden z těch slabších. Protivník je příliš silný a proto je potřeba sáhnout po podobně silných řešeních, což ve výsledku navozuje dojem, že celé běhání okolo nebylo potřeba. Kniha se mi tedy sice během čtení líbila, ale po přečtení ve mně nezanechala tak dobrý dojem, jako jiné díly série.

22.05.2024

Knihu jsem dočetla jen proto, že byla krátká. Na sci-fi ze 70. let je i zařazení do kategorie "neurazí, nenadchne" docela dobrý výsledek, ale myslím, že tak za měsíc nebudu vědět, o čem to bylo. Na další díly mě tento nenalákal.

22.05.2024

Děsná ptákovina. Nebýt zajímavého prostředí, tak bych známý příběh o urozeném mladíkovi, který přišel o své vévodství a následně se vydává na dlouhou pouť za jeho znovuzískáním, přičemž se v každém ze tří dějství zajímá především o prostitutky, určitě nedočetla. Kromě šroubovaného stylu psaní mě autor ničím nepřekvapil. Ale je pravda, že věty typu: "A do východu Ra byli jako dva pardáli v lese." nemají svými kvalitami daleko k echtovní perské poezii ("Ty vílí měsíce, jak byly plny vnad, začaly pánovi mdlou rybu pozdvihat.", Nizámí), takže autor asi napsal to, co si napsat přál.

22.05.2024

Tak toto není můj šálek Terryho. Vydržela jsem třetinu knihy, kde nejdřív byl nesmyslně roztahaný začátek, který omílal dokola, jak je hrdina zlomený osobní tragédií a nic ho už netěší, takže musí koupit Landover a stát se jeho králem, aby ho přešla krize středního věku. Kdyby to bylo stručnější, řeknu si dobře, zase nějaká Narnie. V Landoveru to následně vypadá jako když Pejsek s Kočičkou pekli dort. Autor losuje nápady nejspíš z klobouku a hází je na čtenáře bez ladu a skladu v naději, že čtenáře ohromí. No na mě to moc nefungovalo, protože místo akce volí nenápadité dialogy. Některé mají být asi vtipné, ale úplně jsem nepostřehla, které to jsou. Neobstojí ani ve srovnání s Kedrigernem, natož se Zeměplochou. Přečetla jsem si nějaké komentáře ke zbytku série na Goodreads a dospěla jsem k závěru, že tohle není 6 knih, které bych chtěla číst. Pokud se někdy v budoucnu k Brooksovi vrátím, zkusím raději Shannaru. Nechávám bez hodnocení.

Začátek vypadal docela slibně, ale nakonec jsem vydržela jen čtvrtinu knihy. Nezajímavý hlavní hrdina, autor zbytečně popisuje celý jeho život, každých pár let něco aniž by se odehrálo něco opravdu zajímavého. Kdyby se začalo až výcvikem dračích jednotek a střípky z hrdinovy minulosti by byly odhalovány retrospektivně, bylo by to možná lepší. Chtěla jsem do výzvy jako knihu, jejíž děj se odehrává za války, ale určitě letos narazím na něco lepšího. Styl je fádní a příběh mě nezaujal, ani ti draci to nezachránili. Nechávám bez hodnocení.

(SPOILER) Zase jeden díl, jehož zápletku jsem za 19 let od prvního čtení zapomněla tak dokonale, že to bylo jako číst knihu poprvé. Pamatovala jsem si jen trpaslici, která si dovolila nosit rtěnku. Zřejmě na mě tehdy svou odvahou zapůsobila z celé knihy nejvíc. Přitom jsou to právě díly s hlídkou, které mě nutí klást si už po prvních pár řádcích otázku, proč vlastně čtu i něco jiného? Většina beletrie nestojí za tu námahu a šance, že ještě někdy narazím na dalšího autora, který by mě bavil stejně jako Pratchett je asi dost nízká, protože se mi to za posledních 20 let nestalo.

*

Sáhl do kapsy a vytáhl z ní kožený váček, který dostal od vraha. "Ulož to do fondu pro vdovy a sirotky, ano?"
"Skvělá práce, sire. Ještě pár takových pokusů a budeme si moci dovolit nějakou tu vdovu navíc."

*

"Jen tak mimochodem, seržante, dostal jsem hlášení, že včera večer nějaký troll v uniformě přibil jednoho z Chrysoprasových pohůnků za uši na zeď. Nevíte o tom nic?"
Troll svraštil obrovské čelo. "A mluví se v té zprávě taky o tom, že ten trollí lump prodával Nářez trollím dětem?"
"Nic takového. Tvrdí se tam, že byl na cestě ke své drahé staré matičce, které chtěl předčítat duchovní literaturu."
"A říkal Skořepina, že viděl odznak toho trolla, který ho napadl?"
"To ne, ale tvrdí, že mu ten troll vyhrožoval tím, že mu svůj odznak vrazí tam, kam slunce nesvítí," odpověděl Elánius.
Navážka vážně přikývl. "No, to by ten dotyčný musel ujít velký kus cesty jenom proto, aby zničil poctivý odznak," řekl.
"Mimochodem, byl to od vás šťastný tip, když jste odhadl, že to byl Skořepina."
"Bylo to jako záblesk z čistého nebe, sire," odpověděl Navážka. "Pomyslel jsem si: který sviňák, co prodává Nářez trollím dětem, by si zasloužil přitlouct za uši na zeď, sire… a bingo! Ta myšlenka se mi v hlavě vylíhla úplně sama od sebe."
"Přesně to jsem si myslel."

*

Lord Vetinari se podíval na kus papíru před sebou. "Skutečně jste udeřil představeného Cechu vrahů?"
"Ano, pane."
"Proč?"
"Neměl jsem dýku, pane."

*

"Ale bohové zcela jasně existují," řekl kněz.
"Není To Evidentní."
Z mraků vyletěl blesk a zasáhl Dorfla přímo do policejní helmy. Zazářil oslňující plamen a ozval se bublavý zvuk. Kov z Dorflovy roztavené zbroje tvořil malé kaluže kolem jeho do bělá rozžhavených nohou.
"Tohle Pro Mě Není Žádný Argument," ozval se Dorflův chladný hlas z oblaku kouře a páry.

4 07.05.2024

Návrat k průměru. Ne, že by mě kniha nebavila, přinesla docela zajímavý vývoj v ději, ale zase to byli hlavně vlkodlaci a marokův domov důchodců kombinovaný s ústavem pro psychicky vyšinuté jedince a do toho nějaká ta magie. Lidská magie mě v tomto světě tolik nebaví, není příliš vysvětlená (možná to je tím, že nemám přečtenou tu druhou sérii). Diví byli docela fajn, rozjezd byl rychlý, ale ve srovnání s předchozími dvěma díly, kde byli fae významnější, mě to jako celek tolik nezaujalo.

06.05.2024

(SPOILER) Spolu s Dvojí spravedlností u mě zatím tento díl vede. Nevím, který bych dala úplně na první místo, bavily mě podobně a každý přináší něco trochu jiného. Kdybych se snažila být objektivní, asi bych musela dát tomuto o jeden chlup přednost. Odehraje se hodně čtenářsky zajímavých věcí, jako proměna na vlkodlaka, odhalení něčeho z hezčích období Charlesovy minulosti a na své si zřejmě přijdou i ti, kteří mají rádi koně (což já nejsem, takže většinu textu o koních bych klidně vynechala). Samotná zápletka mě bavila, pomáhání lidem s nalezením nadpřirozených pachatelů je pro mě zajímavější, než vnitřní záležitosti smečky. I když mi přijde trochu úsměvné, že co se nikdo nedozvěděl desítky let před tím, vyřeší vlkodlaci za odpoledne.

V soukromí hlavních hrdinů se začíná řešit téma dětí. Vlkodlačice nemohou mít děti, protože těhotenství nevydrží proměnu. Dobře. Máme tu jen jednoho unikátního vlkodlaka, který se vlkodlakem narodil, a to je Charles. Možná, že kdyby byl Charles žena, měli by vlkodlaci svou vlkodlačí Evu. Takto se řeší náhradní matky, možnost vydržet celé těhotenství ve vlčí podobě a adopce. Adopce mě úplně nepřesvědčila, domnívám se, že lidé, kteří touží po vlastních dětech, obvykle nepřistoupí na myšlenku, že adopce by byla to pravé řešení právě pro ně jen tak z minuty na minutu, jako Anna. Více mě zaujalo, že vlkodlačice nemohou strávit celé těhotenství ve vlčí podobě, protože z tak dlouhého pobytu ve vlčím těle se lidská složka zblázní a byl takový a onaký případ, kdy... Vlkodlaci měli tisíce let na to, aby s tím experimentovali, nezdá se příliš pravděpodobné, že by nevymysleli něco, co jim to umožní i bez zbláznění se nebo aspoň na přirozené výjimky, které vydrží příčetné nadprůměrně dlouho. Taková výjimka je ostatně i zmíněná, akorát je to on. Archibald vypadá jako náhodně zmíněný vlkodlak, ale jsem zvědavá, zda na jeho případu nechce autorka v budoucnu založit nějaké nové poznatky v tomto směru, protože podle textu strávil ve vlčí podobě celé roky:
"Po smrti družky žil několik let s rodinou. Doufali jsme, že to pomůže, pak jsem ale zjistil, že celou dobu zůstává ve vlčí podobě. Proto jsem ho vzal zpátky ke smečce a donutil ho proměnit se zase v člověka. Nebyl už nikdy jako dřív."
Možná nebyl jako dřív, ale zjevně se celé ty roky choval jako "nejlepší pes" a ani po proměně zpátky nebyl výrazně nebezpečnější svému okolí než před touto vlčí epizodou. Že by žádná vlkodlačice nevydržela příčetná 9 měsíců, ale náhodný truchlící vlkodlak celé roky bez velkých obtíží ano? Zajímavé.

06.05.2024

Za mě lepší než předchozí díl. Svižnější rozjezd a zajímavější zápletka. Tady jsem si poprvé začala říkat, že by mě vůbec neurazilo, kdyby podle této série někdo natočil seriál (tedy pokud by ho natočil dobře). Charlesova psychická nepohoda mi nevadila, naopak, líbí se mi, že se autorka snaží postavám nějaké vnitřní pochody vůbec dát, a i když je toto předvídatelný vývoj, všechna zdůvodnění působila přiměřeně realisticky. Jakmile jsem pochopila, koho hledají, závěr jsem si už z velké části domyslela (název také dost napovídá, více než originální). Toto rozuzlení ale slibuje zajímavé zápletky v budoucích dílech. Mám ráda fantasy světy s "fae" ostrovního typu, tedy bych dokonce řekla, že tento díl pro mě byl zatím nejzajímavější. Sérii s Mercy jsem nečetla, tedy nemohu srovnávat.

05.05.2024

Komentář píšu až po přečtení prvních 5 dílů (chybí mi už jen 6. a mám za to, že v roce 2025 má vyjít 7.) a zatím pro mě je Loviště nejslabší díl série. Nemůžu říct, že by s ním bylo něco vyloženě špatně, snad jen vleklý rozjezd. Z hlediska série dává díl smysl, stanou se v něm nějaké významné události, které zásadně ovlivní budoucnost vlkodlaků, ale... takovouhle sérii nemůžete příliš dlouho táhnout jen na vlkodlacích. Dobře, staří vlci jsou trochu blázniví, ale nemůžete na tom vystavět každou zápletku několik knih v řadě, aniž by se to začalo trochu opakovat. Takže pro mě tohle byl tak limit toho, co se dá pořídit s vlkodlaky a jsem ráda, že další díly už mají širší záběr.

05.05.2024

Do 6. dílu jsem se pustila hned po 5., což se jinak u Kedrigerna snažím omezovat. Tentokrát to ale byla dobrá volba, protože se konečně hnulo s hlavní dějovou linií. Už bylo úmorné, jak se 4 díly nic nezměnilo ve věci Princezniny paměti a už jsem skoro čekala, že se jednou zjistí, že Princezna vůbec nebyla před zakletím princezna, ale nějaká pasačka krav. V tomto díle autor konečně odkryl karty. Je možné, že tento díl plánoval jako poslední, ale v průběhu psaní si to rozmyslel, protože na posledních stránkách otevřel dveře ještě nejméně jednomu příběhu. A ve skutečnosti to nebylo úplně na posledních stránkách, protože záměrně přehlédnul drobný fakt, že zlomit kletbu by bývalo bylo možné pomocí hůlky bahenní víly. Tedy aspoň dle toho, jak byla použita na začátku příběhu. Princezna si ji asi zapomněla zabalit na cesty. Jinak mě díl bavil, buď se autor postupně vypsal, nebo jsem si zvykla na jeho strohý styl.

05.05.2024

Po delší době jsem se vrátila ke Kedrigernovi. S větším časovým odstupem mě příběh i více bavil. Už jsem trochu zapomněla, co autor vymyslel v předchozích dílech a tak mi tolik nevadilo, pokud se s něčím trochu opakoval. Přičemž párování vhodných princů s vhodnými princeznami mi poněkud připomnělo ten díl, kde byla spousta žab. Což, myslím, byl Kedrigern a spletitá výprava. Jsem ráda, že zrovna díl Kedrigern a drak Comme il faut doma mám, protože z Kedrigerna mi zatím přišel jako jeden z těch nejlepších. To, jak Kedrigern nechce nikam cestovat a Princezna ano, je jinak docela únavné. Určitě to na mě nepůsobí jako zábavná charakterizace postav, kterou to zřejmě mělo být.

05.05.2024

(SPOILER) Druhý díl pokračuje s drobným časovým skokem. Posouváme se o dva roky. Myslím, že pro mnoho čtenářů bude děj zajímavější, protože tady se řeší následky toho, co se stalo v prvním díle, dostáváme se do nových lokalit a přibývá postav. Mezi hlavní hrdiny přibyl americký domorodec Red Shoes a s ním i jiný kulturní náhled na "neviditelné" síly. Přibývá také historických postav, z nichž některé budou českému čtenáři podstatně bližší než jiné, protože začátek se odehrává v Praze. Možná bych vlastně řekla, že 2. díl mě víc bavil, ale 1. díl se mi víc líbil, protože 2. díl už nepřináší tolik nového. Konec je, bohužel, velmi otevřený a je jasné, že to ještě nebylo velké finále.

***

"Empire of Unreason" ("Říše nerozmu") a "The Shadows of God" ("Stíny Boha")
3. a 4. díl na sebe přímo navazují a je pro mě těžké je od sebe zpětně odlišit. Děj poskočil o dalších 10 let. Brzy je jasné, že poslední boj o přežití lidstva se odehraje v Americe. Prakticky vše je jen velký úvod k několika posledním kapitolám a ty nakonec příliš nepřekvapí, proto to pro mě byla nejslabší část příběhu. Zároveň ale nemohu říct, že by mě to nebavilo. Jen kdybych se k Věku nerozumu chtěla někdy vrátit, přečetla bych asi jen první dva díly a posledních 100 stran 4. dílu. Myslím, že k tomu, abych plně ocenila tuto část příběhu mi chybí detailnější znalosti amerických dějin, zejména hrdinů boje o nezávislost. Pokud by si sérii někdo chtěl dočíst a nevěřil svojí angličtině na plný rozsah, tak myslím, že těch posledních 100 stran stačí k tomu, aby se dozvěděl to nejdůležitější. 3. díl je plný přesouvání postav po mapě a většina 4. dílu v tom pokračuje.

Vlastně se sama divím, že komentář vyznívá spíše negativně, protože při čtení jsem s příběhem byla většinu času nadprůměrně spokojená.

05.05.2024