Deník haiku 2
Miloň Čepelka
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/138601/bmid_denik-haiku-2-3yw-138601.png
5
19
19
Na první pohled by se spojení "spoluobjevitel Největšího Čecha" a "stará japonská básnická forma" mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán). Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy - jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku - avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu. Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno - a odpuštěno - vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost. Stejně jako v "jedničce" je doprovodil ilustracemi Jiří Hovorka.... celý text
Přidat komentář
Až na několik čestných výjimek, kupříkladu...
Neohlížej se.
Co umřelo, nevzkřísíš.
Pukne ti srdce.
... dost velké zklamání. Spíše takové dětské veršovánky. Bez ohledu na dokonalé dodržení formy 5-7-5 postrádají tyto básničky "atmosféru" haiku.
Stříhávali mi
černé vlasy. Teď šedé.
Oj, to to jede!
Haiku je krásný minimalistický formát. A Čepelka umí.
Krásný výlet do duše moudrého muže, člověk se odpoutá a ponoří do hutných zkratek o životě, lásce a smrti a křehce se při tom usmívá.
"Jak to na světě
nechodí, to je moje
vábivá cesta."
Miluju tyto miniatury ! A překvapilo mě, že je napsal Milon Čepelka, kterého mám zařazeného jinde. Po optimistickém nedělnátku další dávka radosti i starostí.
Hezké a moc chytře napsané, perfektní ilustrace, nicméně jednu hvězdu jsem ubral za neustálé opakování tří témat "Bůh - ženy - smrt", které to celé trochu sráží. Určitě si pořídím i třetí díl (vyjde-li) a budu doufat ve stejnou pestrost skvělých nápadů a asociací, ale též ve větší pestrost tematickou.
Miloň Čepelka
pomocí veršování
skládá hold světu.
Holt Pan umělec,
navíc se kamarádí
s Paní moudrostí.
Čepelkův um skvěle vystihl Josef Pepson Snětivý v doslovu.
"Člověku, jenž nezpychl nad svým uměním, je po právu dovoleno - a odpuštěno - vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost."
"Ladím si vesmír:
šumí, burácí, mlčí,
všechno současně." (s. 50)
"V noci pršelo,
slimáci si chuchrají.
Musím jít vraždit." (s. 54)
"Je. Není. Byla.
Jako hastrman. Víla.
Jako pohádka." (s. 59)
"Opakování
matka moudrosti. Nebo
tupá beznaděj." (s. 61)
"Tak málo stačí:
dva pohledy, dvě jiskry,
a je tu požár." (s. 71)
"Máš odpovědnost
za každé svoje slovo,
tak raději mlč." (s. 80)
"Co bylo, je pryč.
Co bude, nemám zdání.
Co je, za to dík." (s. 85)
"Radost ve smutek,
láska v nenávist. Zřídkakdy
v opačném sledu." (s. 85)
"Všechno je možné,
to je jediná pravda,
za kterou stojím." (s. 92)
"Úsměv nemusíš
hledat. Je všude: v trávě,
ve vodě, v lese." (s. 116)
Myšlenky či okamžiky vměstnané do tří řádků. Někdy něžné, někdy vtipné, někdy k zamyšlení. Jemné intelektuální „jednohubky“. Výborné v kombinaci se sklenkou něčeho dobrého pro příjemně strávený večer :o)
Daleko, blízko,
na tom vůbec nesejde.
Patříme k sobě.
V hlavě má guláš
a to je trapné, je-li
vegetarián.
Vyčítáš Bohu,
že je neviditelný?
Špatně se díváš.
Miloň Čepelka mne překvapil svojí vášní pro tento 5 - 7 - 5 básnický útvar. Haiku mám také v oblibě a tento Deník jsem si užila. Ani mi nevadilo porušení pravidel, týkající se použití rýmu, protože jsem cítila ten výstižný okamžik, který haiku charakterizuje. Častým motivem je zde pro Miloně Čepelku jemná erotika a úvahy o smrti, také běžné denní postřehy, a to vše podané s vtipem a nadsázkou.
Jedničku jsem bohužel nesehnala, ale to nijak nevadí. Poezii nerada hodnotím, nechť tedy mluví sama za sebe...
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2016 | Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech |
| 2009 | Deník haiku |
| 2012 | Deník haiku 2 |
| 2008 |  Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví |
Za mě pěkně básně...