Deník muže ve středních letech
Petr Kukal
Autentický deník zachycuje rok života člověka, který je prototypem českého Adriana Molea. Někdy má pocit, že mu život protéká mezi prsty, cítí občasnou únavu v letitém manželství, krizi středního věku zahání komicky usilovným flirtováním, prožívá se svými dětmi jejich citové peripetie, cítí se literárně zneuznaný a štve ho šéf. Sonda do života jednoho z postčtyřicátníků, jaké potkáváte každé ráno v autobuse cestou do práce: S kruhy pod očima, šedivějícím strništěm, řídkými vlasy na temeni a trochu nepřítomným pohledem. Na co asi myslí? napadne Vás možná. Teď máte možnost to zjistit... celý text
Přidat komentář
Autentický deník zachycující rok života člověka, který je prototypem češkého Adriana Molea.
Ovlivněno M. Vieweghem, ke kterému autor vzhlíží. Místy vtipné.
(2013)
Kukalův deník jsem si pořídila dávno před aférou "perské princezny", protože mě bavily jeho vtipné tweety pro Twitter Ministerstva kultury za časů Hermana. Věděla jsem, že je Kukal konzervativec a katolík, takže zápisky na téma "slinty slinty nad prsatými krasavicemi, které učím ve večerní škole, ale fujky, když některá z nich prs vytáhne, aby nakojila v lavici dítě" či "konec se blíží, o Velikonocích chodí s pomlázkou koledovat i děvčata!!" mě až tak nepohoršovala, protože jsem věděla, do čeho jdu.
Rozladila mě spíše Kukalova tendence měřit velikost spisovatele podle počtu vydaných sbírek. On přece vydal víc knih než Bellová nebo Pilátová, tak jak to, že granty a nabídky na rozhovory dostávají ty dvě mrchy častěji než on?! To přesně mi vadilo i na kauze perských princezen - fejeton samotný cajk, vytočila mě až debata na Kukalově Facebooku, kde dotčeným studentkám psal "já vydal XY knih, kolik jsi jich sesmolila ty, holčičko?" Srsly?
Taky jsem si klepala na čelo nad přiznáním, že si vystřihuje a zakládá veškeré zmínky, co o něm vyjdou v regionálním tisku. Ale přiznání k samožerství asi patří k jinak obdivuhodné otevřenosti, se kterou k deníkovým zápiskům přistoupil: popisuje totiž taky to, jak často spí s manželkou (spoiler alert: jednou za 14 dní) a co mu nedostatečná sexuální aktivita způsobuje (varle nateklé jako mandarinka). Jízlivá poznámka: méně pravověrní křesťané tento problém úspěšně řeší onanií, just saying. Líčí ale i to, jak ho sere šéf nebo že má náběh na mimomanželskou aférku. V rámci žánru v pořádku.
Celkově je to moc vtipně napsané, i když ke konci už se mustr humoru na můj vkus trochu opakoval. A velká škoda, že redaktorka/korektorka v textu nechala nevkusné množství chyb.
Největší šok: Celou dobu jsem si myslela, že obdiv k Michalu Vieweghovi je ironie, a na konci se ukázalo, že ne!
Pro mě - muže ve středních letech, nepraktického, nijak výjimečného - to bylo hořkosladké čtení, mnohokrát dobře známé, mnohokrát jsem si uvědomil, že můj první posměšný, pohrdavý soud patří stejně tak mně samotnému (něco jako píše dero). Také jsem to vnímal jako další smutnou zprávu o současném obecném stavu mužství. Zoufalém, bez síly, směru, vize. (A pak jsem stál uprostřed čerstvé holoseče v našem lese a bylo mi jasné - tak a sem to vede! Život v knihách, slovech, myšlenkách, snech, literárních významech, odvozených symbolech, očekávání ocenění od druhých... odtržený od reality, hmatelné praktické skutečnosti, země i Země, půdy, lesa, zdroje...). Prostě dost dobré, dost pravdivé i čtivé, vtipné pro mne lidštějším způsobem než deníky MV.
U spojení vzdáleného kroužení kolem erotiky a zpovědí chyběla hlubší (sebe)reflexe (nebo mám napsat koule?). A možná by se všechno dalo proškrtat na 21. srpna.
Coby člověka, který se dlouhé roky pohyboval ve světě amatérských spisovatelů, mě Deník Petra Kukala velmi pobavil a upomněl na tuto etapu mého života.
Sdílím s autorem jeho introverzi, nejistoty, do určité míry i základní hodnotový rámec a míru cibulovité sebereflexe (v jedné vrstvě si své chyby nepřipouštím, ve druhé je vnímám takřka pořád; a tu druhou vrstvu ne a ne sloupnout!), takže mi čtení jeho deníku pomohlo se trochu uklidnit. Nejsem v tom sám. :)
Dobrá kniha. Nečekejte přestřelky, politické drama ani lety do vesmíru. Tohle je Deník obyčejného chybujícího člověka, který zároveň umí neobyčejně dobře psát.
Vtipná, krásná četba u které si člověk odpočine, zabaví i zamyslí se. Autor je očividně přímí a vysoce inteligentní člověk.
Osobně tuto knížku doporučuji všem, kteří se berou příliš vážně i těm s životním nadhledem..
Od začátku do konce mně pohltila a strašně moc za ní autorovi děkuji a trvám na pokračování :)
Martina
Knížka byla dárek, proto jsem ji četl.. osobně bych si ji vůbec jako četbu nevybral. Celkově nudná, "obyčejná" bez děje anebo spíš tedy jedno a to samé pořád dokola. Byl to můj první deník vůbec, proto tedy nemám s čím porovnat. Chápu, jestli má být autentický(?), tak to asi nemůže být žádné "akční" čtení, ale přišel mi vlastně dost obyčejný, ničím výjimečný, že ani neměl co nabídnout, a proto vlastně ani nechápu proč se do něj autor pouštěl. Bohužel věci, ze kterých mohl alespoň trošku něco dostat, zazdil nebo odbyl, a tak jsem se knihou horko těžko prokousal do konce a s bídou jedna hvězda.. Když jsem si přečetl zdejší hodnocení, tak mám možná na knížku jako chlap prostě jen jiný náhled..
Budu asi výjimka, ale mě to přišlo .... normální. Nic extra. Na můj vkus zkrátka hodně, hodně literárna a duchovna...ač si uvědomuji, že to zní hodně povrchně. Jistě, velké plus je v tom, že autor je "normální" člověk, žádný namachrovaný, svého času permanentně popíjející Viewegh, to připouštím. Zároveň je ale taky faktem zmiňovaná pravda, že Vieweghovy deníky byly mnohem zábavnější...jakkoliv je Viewegh diskutabilní autor (a člověk).
Skvělá kniha, opravdu silně návyková. Místy mě upřímně pobavila, jinde jsem zase sdílela stejné pocity bezradnosti a rozčarování, zacyklenosti ve vlastním manželství, rodinném životě a práci. Nevím, zda je to dána i takřka totožným ročníkem narození, ale mě kniha každopádně nejen oslovila, potěšila, uklidnila, že v tom nejsem sama, ale zároveň nastavila mnohdy pro mě ne zrovna lichotivé zrcadlo. Pokud by se autor rozhodl vydávat Deník každý rok, ve mně najde věrnou čtenářku.
Výborné!!! Miluju deníky. Autor je vtipný (má takový trochu cynický humor), moc dobře se mi to četlo.
Milá sonda do duše spisovatele a lektora, který jeden celý rok reflektuje každodenní střet vlastních hodnot s paradoxy ve svém okolí i v sobě samém. Příjemné čtení, které nenudí a vede k zamyšlení.
Upozornění: Kniha je návyková a v říjnu začnete mít strach ji dočítat. Nevíte totiž, co si počnete, až skončí:-)
Štítky knihy
muži humor rodinné vztahy ironie autobiografie pro muže
Autorovy další knížky
2013 | Deník muže ve středních letech |
2006 | Jizvy na svých místech |
2005 | Říkejme si přísloví |
2014 | Eduard Petiška, jak ho neznáte |
2008 | Tajemství Panské zahrady |
Tak jsem to dočetl! Není to asi úplně optimální hodnocení, ale já vlastně nevím, co více říct.
Dlouho jsem se knihou prokousával a pořád jsem nevěděl, co si o ní myslet, nebo si z ní vzít. Proč vlastně čtete deník někoho cizího? Čekáte, že proniknete do něčeho bytostně niterního, upřímného a zajímavého? Pokud ano, tak toho se nedočkáte. Autor se sice snaží dotknout témat, které pro něj osobně mohou být třaskavé, ale z četby si člověk odnáší spíše respekt k tomu, že pan Kukal dokázal nevynechat v záznamech jediný den roku a že se deník "dal" dočíst.
Co si budu z knihy pamatovat za měsíc? Tipnul bych si, že nic, jenže co si pamatujeme z životů ostatních, že?