Deníky
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541697/bmid_deniky.jpg
4
152
152
Výběr z deníků významné anglické spisovatelky Virginie Woolfové z let 1918-1941.
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno:
2014
,
Radioservis
Originální název:
A Writer's Diary, 1953
Interpreti: Taťjana Medvecká
více info...
Přidat komentář
Musím přiznat, že tahle kniha mi dala občas pěkně zabrat - proto jsem to taky četla nějaké dva měsíce. Jedná se o dost zajímavé čtení, které se mi ale ne vždy četlo nejlépe. Popravdě jsem se občas trošinku ztrácela - jednak v lidech, o nichž autorka píše, a jednak v té její tvorbě, o níž tu referuje. Hlavně když píše o dílech, které jsem od ní nečetla. Ale to připisuju na vrub sobě, že Woolfovou nemám kompletně načtenou, to není chyba autorky.
Jak se píše již v prologu, je třeba počítat s tím, že Deníky ve svém vydání nezahrnují kompletně vše, co si Woolfová zapsala. Obsahuje to jen ty zápisky, které se nějakým způsobem dotýkaly tvorby V. Woolfové, nebo když se to týkalo literatury (umění) obecně. Co Woolfová psala, četla, o čem v rámci literatury přemýšlela. Mezi jednotlivými zápisky ale si sama pro sebe psala také další poznámky týkající se běžného života, které však publikovány nejsou. A s tím je potřeba do této knihy jít - že ty Deníky prostě nejsou úplně kompletní.
Nicméně je to velmi zajímavé nahlédnout do mysli a duše této spisovatelky. Pozorovat, jak a nad čím přemýšlí. Jak se v průběhu jejího života posouval její vztah a přístup nejen k literatuře obecně, ale hlavně k její vlastní tvorbě. Co jí připadalo důležité. Proč psala své knihy tak, jak je psala. S čím se musela potýkat. Pro mne neuvěřitelné.
Nakonec tuto knihu hodnotím 4 hvězdami. Chyba je asi v tomto případě hlavně u mne, ale občas jsem se prostě ztrácela - viz výše. Nicméně pokud vás život a myšlenky této spisovatelky zajímají, mohu určitě knihu doporučit.
Poslední knihou od Virginie Woolfové (1882–1941), kterou jsem dosud nečetl, jsou její Deníky, resp. výbor z nich, který uspořádal a v roce 1953 vydal její manžel Leonard Woolf (1880–1969) pod příznačným názvem A Writer's Diary (Deník spisovatelky). Ten odkazuje k tomu, na co se Woolf ve výboru soustředil především, totiž na Virginiiny zápisky o čtení a psaní či na pasáže, v nichž si ověřovala vlastní umění psát. Dále jsou tu ale i mnohé osobněji laděné postřehy či popisy osob a situací, nálad a zážitků. A samozřejmě se tu setkáme s mnoha slavnými jmény z oblasti literatury a umění...
Woolfová si deníky psala od roku 1915 až do své dobrovolné smrti. Zachovaly se v 26 svazcích. Až v roce 1984 vyšly v Británii kompletně v pěti dílech; těch se však u nás stěží někdy dočkáme, a tak jsem rád, že tu máme aspoň výbor. Ostatně právě problematika literatury a toho, co a jak o ní Woolfová psala a jaká byla její "dílna", mě zajímá nejvíce. České vydání (432 stran) je doplněno předmluvou Leonarda Woolfa, jmenným rejstříkem s vysvětlivkami i poznámkami pod čarou.
"Někdy bych radši zaznamenala, co lidi říkají, než je popisovala."
"Člověk má raději lidi, které zmůže příslovečná nepřízeň osudu, než ty, kteří vítězí."
"...psaní je hluboká rozkoš, zatímco to, jak vás čtou, je záležitost povrchní."
Četl jsem všechna ta její stěžejní díla. K majáku, Paní Dallowayovou a tak. Ale musím říct, že tyhle Deníky mě zasáhly úplně nejvíc. To, s jakou autenticitou Virginia Woolfová popisuje tvůrčí proces, to, s jakou otevřeností popisuje vlastní strach a kolísající sebevědomí, které přichází s každou další knihou znovu a znovu. To, jak popisuje blížící se válku. Ale i to, jak kriticky se dívá na díla ostatních velikánů (pohledem dneška, tehdy jejích současníků), jako byl James Joyce nebo Joseph Conrad. Skoro bych doporučil číst tyhle její deníky než ta její známější díla. Rozhodně spíš než její povídky.
Nádherně načtené Taťjanou Medveckou, obsahově ale spíš pouze pro autorčiny skalní fanoušky.
Četba na pokračování na ČRo Vltava
Začala jsem poslouchat audioknihu na ČRo, protože se mi hodila do výzvy. Od autorky jsem nic nečetla, o ní samotné, kromě toho, že je spisovatelka, jsem nic nevěděla. Těšila jsem se, že se dozvím něco o jejím životě a o době, ve které žila. Jenže jsem zažila naprosté zklamání. Jen spousta myšlenek, úvah, dojmů... Autorka se zaměřuje hlavně na vnitřní úvahy o svých knihách, jež zrovna píše, hovoří o osobách, které (až na pár výjimek) mi byly naprosto neznámé, takže pro člověka, který nemá o autorce či jejím životě a díle žádné vědomosti, je to strašně nesrozumitelné, vytržené z kontextu a tím pádem poměrně nezáživné. Poslouchala jsem po chvilkách, protože jsem prostě nedokázala udržet pozornost, soustředit se na tu spoustu neživého textu, navíc to paní Medvecká čte tak strašně unylým způsobem, že jsem to prostě nevydržela poslouchat dlouho. Druhou půlku jsem vyslechla téměř v kuse, buď jsem si už na ten způsob přednesu i obsahu zvykla, nebo to bylo zajímavější, ale i tak... Když tady vidím převážně pětihvězdičkové komentáře, tak začínám mít pochybnosti o svém literárním vkusu. Připadám si doslova jako barbar, když mě nedokázalo zaujmout dílo, které tu má 90% u 125 hodnotících čtenářů. A to jsem knihu poslouchala, nedovedu si představit jak bych se s ní trápila, pokud bych četla. Kniha prostě nemá žádný děj, a ani dobové události (až na pár zmínek o počátku 2. sv. války) tady nejsou zmíněny. Je to spíš dílo určené pro zanícené členy fan klubu VW. To, co jsem od knihy očekávala, a sice že poznám spisovatelčinu osobnost, její životní osud a dobu, ve které žila, tak to jsem prostě nedostala.
Toto je veľmi inšpiratívne čítanie, hlavne pre tých, ktorí sa sami snažia písať, aby si uvedomili, že ani tieto literárne hviezdy to nemali ľahké a neustále o sebe pochybovali. Tak isto aj Virginia Woolf, ktorá nám skrz svoje denníky necháva nahliadnuť pod pokličku jej osobných strachov a obáv z prijatia. Na druhej strane sa nemôžem zbaviť dojmu, že Virginia bola hlavne buržujská panička, ktorá mala veľké šťastie, že si mohla od rána do noci riešiť len svoje písačky a recenzie , chodiť na návševy a prechádzky, a vlastne nič iné okrem svojich písačiek nemala na starosti... V tomto smere radšej fandím tým, ktorí nemali až takú vydláždenú spisovateľskú kariéru a museli si to odmakať v nejakých shit joboch ako napr. Bukowski.
Zvláštní čtení. A spíše pro psychologa či psychiatra než pro běžného čtenáře. Ty neustálé skoky mezi absolutní euforií a pády na psychické dno... Strach z toho, že už ji nebudou číst. Že už nenapíše dobrou knihu. Že ji nebudou mít rádi a ztratí obdiv...
K paní Woolf jsem se dostala čistou náhodou. A po přečtení této knihy vím, že zkusím jednou i její jiné knihy. Velmi mě zajímá kniha Maják.
Na druhou stranu není to úplně můj šálek kávy, proto jedna hvězda dolů. Někdy mi ty velké skoky v čase dělaly problém.
Miluji dokumentární literaturu. Ale právě takovou, která nezůstává jen u popisu. A tyto deníky jsou pro mne krystalickým příkladem, že někdo vedle toho všeho psaní, kterým se živí a nebo kterým hledá, jak vyjádřit svět, ještě obsáhne vtisknout sám sebe do proudu času naprosto autenticky. To není přehled, co se kdy stalo, to je nadto ve střípcích a při různých příležitostech naznačená úvaha, přesný postřeh, naděje a zklamání, to je kontinuální promýšlení sebe sama ve světě a ve vztahu k tvorbě. Aniž jsem zatím od V. Woolfové cokoliv četl, musím se do něčeho pustit, tak si nesmírně vážím její důsledné sveřeposti. Ona pochybuje, prožívá každý svůj román, přitom jím vždycky hledá nový a nový přístup, tuší, že to bude buď naprostý propadák nebo nadčasovost, kterou je ale třeba přetrpět. Jako temná nit prochází zmínky o jejím duševním zdraví, v deníku nejsou děti, milostné vztahy, jsou to deníky ženy tvůrkyně, která bojuje o své místo v literatuře. Jistě je všechno autorská sebestylizace, ale tuto knihu by si podle mne měl přečíst každý, kdo se pokouší psát - jako alternativní literatura ke kurzu "tvůrčího psaní" mohu jen doporučit. Nedozví se tam jak psát, ale co to znamená myslet tvorbu vážně, prožít ji a mít co říct.
Je tam taky hezká myšlenka o tom, že Československo po Mnichovu může být obdobná rozbuška jako atentát na následníka trůnu v Sarajevu....
Toto byly moje vůbec první deníky, zatím jsem s takovým žánrem neměl vůbec žádnou zkušenost, a musím říct, že jsem si většinu knihy (složené z mnoha deníků) velmi užil. I tak si myslím (a tím pádem i shoduji se spoustou uživatelů z předchozích komentářů), že autorka psala o svém životě jen jaksi povrchově, moc se nedozvíme o její rodině, vztazích, vesměs ani o lidech, kteří byli v jejím úzkém kruhu přátel a známých. Virginia Woolfová psala hlavně o pocitech, o knihách, které četla (a kritizovala) a o svých vlastních dílech. Mě její deníky ve výsledku moc bavily, četl jsem je, kdykoliv jsem se potřeboval uklidnit nebo si zkrátit čas, když jsem někde na něco čekal. Od Virginie Woolfové jsem četl zatím jen jednu knihu - K majáku - a tato kniha mě uchvátila, proto předtím, než jsem se vrhl do jejích dalších knih, jsem se chtěl dostat k autorce jako takové. A to byla poměrně chyba, protože v těchto denících píše právě o svých dílech, o tom, co k nim vedlo, a vím, že by mě jako čtenáře obohatilo spíš číst zajímavosti o dílech, které znám, než které neznám. (O tom už také psali někteří uživatelé níže.) Jsem nicméně moc rád, že se ke mně "Deníky" dostaly, protože autorka i to, že se nudí a štve ji život, umí popsat velice záživně kvůli jejímu velice originálnímu stylu psaní. Opravdu obdivuhodná spisovatelka, ke které jsem díky "Deníkům" našel více porozumění a ve spoustě věcí se s ní shodl.
Virginia Woolfová byla osobnost, která za sebou ( byť si to nemyslela) zanechala velikou stopu. A to nejen na papíře. Největší stopu však zanechává v nás. Tedy těch kteří jsme jí navždy propadli, ať už k tomu vedlo každého cokoliv jiného. Je to geniální přítelkyně, je to prvek, který se vás bude držet jako stín. Pokud vám bude mít co říct promluví. A Virginia nerada mlčí.
Virginia Woolfová mě láká už asi od roku 2014, kdy mi ji doporučila Annika. Deníků načtených Taťjanou Medveckou jsem se trochu bála, protože hlas této herečky moc nemusím. Nějak jsem si na něj ale zvykla. Důležité byly koneckonců autorčiny zápisky a postřehy. Ty myšlenky! Ty pocity! Jako bych ji znala. Cítila jsem k ní nevýslovnou empatii a takovou podivnou blízkost. Musím si přečíst některou z jejích velkých knih. Prostě musím.
Zajímavé, ač s postupujícím čtením trochu jednotvárné (na konci vytrženo z této unylosti válkou). Zajímalo by mě, nakolik jsou deníky cenzurované (ať už vydavatelem, manželem či samotnou autorkou). Zkrátka, co vše ještě zůstalo kdesi na popsaných stránkách, případně přímo v hlavě. Ale pravda, nemusíme jakožto čtenáři vědět vše a takto v tomto vydání je to pro mě dílo úžasně motivační a povzbuzující, až mám sama chuť napsat si román...
Výborné. Fascinuje ma jej práca so slovami a síce som počúvala “len” audioknihu, bola nahovorená perfektne. Uveriteľné, zimomriavky. Aj som sa občas zasmiala, zostala smutná, fascinovaná a už teraz viem, že len audiokniha mi nebude stačiť a budem sa snažiť zohnať si väčšinu jej kníh, ktoré vyšli v češtine alebo v slovenčine. Som učarovaná a už by som sa rada pustila do nejakej jej knihy...
I když jsem zatím nečetl žádnou knihu od Virginie Woolfové, tak se mi Deníky líbily a to hodně. A vhled do autorčina života a myšlení ještě více. Inspirovaly mne k zakoupení Paní Dallowayové, na jejíž čtení se těším.
Posloucháno jako audiokniha, přednes Taťány Medvecké vynikající.
Doporučuji.
[audiokniha]
Virginie je silně kritická k sobě i svému psaní. S cynismem komentuje své známé, svou tvorbu, stárnutí a nakonec i válku. Z jejich zápisků jde silně cítit, jak bojuje se svými depresemi i nejistotou. A ač se jedná o silně inteligentní ženu, soudě dle jejího deníku s ní asi nebylo lehké vyjít. Přála bych si znát i pohled jejího okolí na ni.
Knihu doporučuji všem, kteří se potýkají s krizí identity, spisovatelským blokem nebo se chtějí více dozvědět o tom, jak to měla jedna skvělá spisovatelka Virginia Woolfová. Audiokniha je v podání Taťjány Medvecké taky výborná.
Tahle kniha opravdu patří jen do rukou čtenářů Virginie Woolfové, autorka v denících převážně rozebírá psaní svých titulů, proto jestli jste nečetli od V.W. žádnou knihu, tak Deníky rozhodně nezkoušejte, nebude vás to bavit. Mě osobně bavila část u rozboru knihy Paní Dallowayová, jedná se o mou oblíbenou knihu, další části o knihách, které jsem nečetla mě už moc nebavily a na konci je několik zápisků o probíhající druhé světové válce, což bylo zase zajímavé. Není to špatná kniha, dobře se čte, ale místy nepodstatná nebo nudná.
Tuhle knihu jsem přečetl na doporučení "z druhé ruky". Kamarád mi povídal, že on sice moc nečte, ale jeho přítelkyni se tenhle titul velice líbil, příští týden mi pak knihu donesl. Stalo se tedy to, že jsem přečetl knihu o, které jsem si nic nevěděl a, která nepatří do okruhu knih, které běžně čtu. Číst paměti spisovatelky, která neustále píše o tvorbě svých knih, které já jsem nikdy nečetl ani je neznám nebyl dobrý nápad. Kniha brala život paní V.W. dost zkrátka. Stručně řečeno takový můj menší omyl.
Čtení, které zve až do nitra autorky a tím i do nitra sebe...mezi řádky jejích deníků a mezi řádky těch svých... Skvělá kniha. Jako bych ji znala...
Štítky knihy
deníky anglická literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Knihu jsem poslouchala v audioverzi a moc si nedokážu představit jak dlouho bych ji četla.
Deníky jsou hodně o autorčině tvorbě, jejím přemýšlení když knihy psala, jak s kažkou knihou bojovala a i jak byla kritická a to ne jen ke své tvorbě.
Od autorky jsem ještě žádnou knihu nečetla, ale určitě se do nějaké pustím.