Denník vidieckeho kňaza

02.11.2024

Pouze zdánlivě obyčejné deníkové vypravování jednoho venkovského faráře o lidech ve své farnosti, o kolezích knězích i těch nadřízených, se v rukou Bernanose mění v drama o boji s nemocí i se svými slabostmi, drama, které ukazuje vznešenost i zkaženost našeho pokolení. Nejedná se o jednoduché čtení, ale ne proto, že by to byl nějaký komplikovaný estetický experiment, těžké je to v autenticitě, která jde na dřeň lidské zkušenosti. Drásá to a bolí, přesto přese všechno se knihou nese nádech naděje, smíření a klidu.

„Ale k čemu by vám bylo vyrábět sám život, jestli jste ztratili smysl života? Nezbývalo by vám, leč si vpálit před vašimi křivulemi kouli do mozku. Vyrábějte si života, kolik chcete! Obraz, který podáváte o smrti, otravuje pomalu mysl ubožáků, zachmuřuje a odbarvuje pozvolna jejich poslední radosti. Půjde to ještě, dokud vám váš průmysl a vaše kapitály dovolí dělat ze světa veletrh – s mechanismy, které se točí závratnou rychlostí, za hřmotu plechů a sršení ohňostrojů. Ale počkejte jenom, počkejte na první čtvrthodinu ticha! V té chvíli je uslyší, ono slovo – ne to, které odmítli a které říkalo klidně: Já jsem Cesta, Pravda a Život – ale to, které stoupá z propasti: já jsem brána navždy zavřená, cesta bez východu, lež a záhuba.“ (s. 22, řeč kněze z Torcy)

„Malé věci vypadají jako nic, ale přinášejí pokoj. Jsou jako polní kvítí, rozumíš. Zdá se nám, že nemají vůně, a všecky dohromady vonějí. Modlitba malých věcí je nevinná. V každé malé věci je anděl.“ (s. 161)

„Pochybování o sobě není pokora, myslím dokonce, že je někdy nejvypjatější a takřka šílenou formou pýchy, jakousi žárlivou zuřivostí, která nutí nešťastníka, aby se obrátil sám proti sobě a pozřel se. Tajemství pekla je bezpochyby v tom.“ (s. 189)

„Kdyby to nebylo příliš smělé, řekl bych, že nejkrásnější básně nestojí člověku opravdu zamilovanému za koktavé vyznání lásky.“ (s. 223)

16.01.2024

Cítím potřebu obhájit si, proč jsem knihu zařadil do knižní výzvy s tématem alkoholismu hlavního hrdiny.
Ta náboženská asociace těžce nemocného kněze, který dokáže jíst jen chleba a pít víno, je samozřejmě jasná. Pochopitelně okolní postavy, ať už hrdinovi přátelé či prostí farníci, to vnímají úplně jinak a venkovského faráře prostě považují za alkoholika. Je příznačné, že hlavní hrdina nedokáže bez vína existovat do té míry, že v průběhu knihy pije čím dál horší a zřejmě hlavně i levnější patoky. Jen čtenář a venkovský farář ovšem mohou pochopit, že to jinak nejde.
Kniha je velice silná, klíčový je samozřejmě moment dlouhé rozmluvy s hraběnkou, ale je tam i spousta skrytějších, ovšem drtivých detailů - např. když si hlavní hrdina pere sutanu a přitom zjistí, že není špinavá ani tak od bláta, ale od vlastní krve, kterou zřejmě v bezvědomí chrlil, aniž by o tom vůbec věděl.
Ke knize jsem se dostal díky tomu, že jsem nedávno viděl operu Dialogy karmelitek, ke které Bernanos napsal libreto a která byla provedena tak působivě, že se rovnou v divadle několik lidí psychicky složilo (a to si myslím, že operní publikum zvyklé na Verdiho házení dětí do ohně musí být docela otrlé). Řekl jsem si tedy, že se v antikvariátu poohlédnu i po dalších knihách autora.

15.12.2023

To, co činí tuto knihu tak výjimečnou je to, že je skutečně psána formou deníkového záznamu Čili je zde popisováno to, co dotyčný v dané chvíli pokládal za vhodné zaznamenat. Tím jakoby pokulhává děj knihy, ale to je vedlejší. Je zde totiž maximální možný prožitek okamžiku, ať se to týká čehokoliv - víry, rozhovorů, prožívání nemoci, setkávání se s nejrůznějšími lidmi různých charakterů, a jiné. Skvělá jsou setkání s farářem z Torcy. Během dlouhého hovoru s hraběnkou můžeme rozpoznávat jak nalézat cestu ven z pekla na zemi. Fascinující je závěr, kdy vážně nemocný kněz jde na radu k lékaři, následně ke svému příteli a jeho družce a čtenář zjišťuje, že všichni tito lidé jsou vážně nemocni a pravděpodobně zemřou velmi krátce po protagonistovi knihy. Knihu dle mého názoru zde nejlépe vystihl svým komentářem uživatel mirekturbak.

04.05.2021

Mistrovské dílo, v němž je ústřední scéna pečlivě připravována úvahami a promluvami postav. Gradace poslední třetiny je závratná. Je neuvěřitelné, kolik dynamiky a vnitřního děje je možno skrýt v deníkových zápiscích. Spirituální rozměr by si vyžadoval samostatnou stať, obraz Boha a následování Krista, jak jej popsal Bernanos, je jedinečný.
"Všechno je milost."

16.12.2020

Toto byl opravdu zážitek. Nejedná se o lehké čtení, ale určitě stojí za to.
Je to jedna z těch knih, na které nezapomenete. Já ji považuji za zdařilou díky filozofickým pasážím, i díky psychologické propracovanosti.
Nádhera.

06.04.2020

Souhlasím s níže Mirkemtrubakem.Dodám k tomu jen,že čtení je fakt šichta. Ale mzdou je to,že na tuto knihu jen tak nezapomenete.

26.02.2018

„Zdá se mi, že kdyby nebylo bdělého soucitu Božího, rozpadl by se člověk při prvním uvědomění sebe samého opět v prach.“

Intenzivní připomínka faktu, že cesta k přijetí Božího působení je jen výjimečně přímá a nekomplikovaná. Pochybnosti o sobě. Pochybnosti o okolí. Pochybnosti o pochybnostech. Zklamat se v lidech a odpustit jim. Zklamat se v sobě, opakovaně, a smířit se se sebou. Hledat ta správná slova ve správných chvílích, mýlit se, propadat skepsi, ale zase to zkoušet znova. Být silným ne pro sebe, ale pro potřebné lidi okolo sebe. Čelit vlastním nedokonalostem, vidět sebe samého padat do propasti, ale pořád se držet za poslední možné stéblo a věřit, že v tom všem trápení je nějaký smysl. Dojít k uvědomění si sebe přes svoji slabost, ne přes svoji sílu. Nevzdat se naděje – nikdy!

Je to zvláštní kniha, čtenáři se trochu vzpírá a nechce své poklady vydat jen tak. Ale je hodně silná a, ano, také krásná.

03.04.2016

Pútavý a silný príbeh vo forme monológu/denníka mladého kňaza, ktorý zvádza a (ne)zvláda boje na rôznych úrovniach bytia. Zaujali ma názory na (nielen) kňazské "remeslo"/poslanie, ktoré autor vyjadruje prostredníctvom staršieho farára z Torcy.

10.01.2014

Kniha, která tak trochu bourá zažité představy o tom, jak má vypadat křesťanský svatý, ale sv. Terezie z Lisieux by z ní jistě měla radost. Bernanos měl ke Karmelu určitý vztah (viz Dialogy karmelitánek) a nemohu se zbavit dojmu, že jeho pojetí svatosti je Terezkou inspirováno jak zde, tak možná ještě silněji v Radosti/Přetvářce - kterou jsem tu nenašla a budu ji tedy muset sama vložit. Pro mě je tahle kniha životní láskou, čtu opakovaně, jedna z mála těch, které vlastním.
Bůh nepotřebuje naše nabušené svaly, a to ani ty duchovní. Bůh potřebuje lidi, kteří ho nechají jednat.