Denník vidieckeho kňaza přehled

02.11.2024

Pouze zdánlivě obyčejné deníkové vypravování jednoho venkovského faráře o lidech ve své farnosti, o kolezích knězích i těch nadřízených, se v rukou Bernanose mění v drama o boji s nemocí i se svými slabostmi, drama, které ukazuje vznešenost i zkaženost našeho pokolení. Nejedná se o jednoduché čtení, ale ne proto, že by to byl nějaký komplikovaný estetický experiment, těžké je to v autenticitě, která jde na dřeň lidské zkušenosti. Drásá to a bolí, přesto přese všechno se knihou nese nádech naděje, smíření a klidu.

„Ale k čemu by vám bylo vyrábět sám život, jestli jste ztratili smysl života? Nezbývalo by vám, leč si vpálit před vašimi křivulemi kouli do mozku. Vyrábějte si života, kolik chcete! Obraz, který podáváte o smrti, otravuje pomalu mysl ubožáků, zachmuřuje a odbarvuje pozvolna jejich poslední radosti. Půjde to ještě, dokud vám váš průmysl a vaše kapitály dovolí dělat ze světa veletrh – s mechanismy, které se točí závratnou rychlostí, za hřmotu plechů a sršení ohňostrojů. Ale počkejte jenom, počkejte na první čtvrthodinu ticha! V té chvíli je uslyší, ono slovo – ne to, které odmítli a které říkalo klidně: Já jsem Cesta, Pravda a Život – ale to, které stoupá z propasti: já jsem brána navždy zavřená, cesta bez východu, lež a záhuba.“ (s. 22, řeč kněze z Torcy)

„Malé věci vypadají jako nic, ale přinášejí pokoj. Jsou jako polní kvítí, rozumíš. Zdá se nám, že nemají vůně, a všecky dohromady vonějí. Modlitba malých věcí je nevinná. V každé malé věci je anděl.“ (s. 161)

„Pochybování o sobě není pokora, myslím dokonce, že je někdy nejvypjatější a takřka šílenou formou pýchy, jakousi žárlivou zuřivostí, která nutí nešťastníka, aby se obrátil sám proti sobě a pozřel se. Tajemství pekla je bezpochyby v tom.“ (s. 189)

„Kdyby to nebylo příliš smělé, řekl bych, že nejkrásnější básně nestojí člověku opravdu zamilovanému za koktavé vyznání lásky.“ (s. 223)

16.01.2024

Cítím potřebu obhájit si, proč jsem knihu zařadil do knižní výzvy s tématem alkoholismu hlavního hrdiny.
Ta náboženská asociace těžce nemocného kněze, který dokáže jíst jen chleba a pít víno, je samozřejmě jasná. Pochopitelně okolní postavy, ať už hrdinovi přátelé či prostí farníci, to vnímají úplně jinak a venkovského faráře prostě považují za alkoholika. Je příznačné, že hlavní hrdina nedokáže bez vína existovat do té míry, že v průběhu knihy pije čím dál horší a zřejmě hlavně i levnější patoky. Jen čtenář a venkovský farář ovšem mohou pochopit, že to jinak nejde.
Kniha je velice silná, klíčový je samozřejmě moment dlouhé rozmluvy s hraběnkou, ale je tam i spousta skrytějších, ovšem drtivých detailů - např. když si hlavní hrdina pere sutanu a přitom zjistí, že není špinavá ani tak od bláta, ale od vlastní krve, kterou zřejmě v bezvědomí chrlil, aniž by o tom vůbec věděl.
Ke knize jsem se dostal díky tomu, že jsem nedávno viděl operu Dialogy karmelitek, ke které Bernanos napsal libreto a která byla provedena tak působivě, že se rovnou v divadle několik lidí psychicky složilo (a to si myslím, že operní publikum zvyklé na Verdiho házení dětí do ohně musí být docela otrlé). Řekl jsem si tedy, že se v antikvariátu poohlédnu i po dalších knihách autora.