Děravý plášť

12.04.2023

Tohle mě hodně bavilo, kniha se četla sama, osud postav mě zajímal. Nejvýraznější Děravý plášť si u mě vydobyl své specifické místo.

11.01.2022

Jazyková jahoda, sladká a přeci místy hořká. Některé povídky měly až "greenovskou" atmosféru, a přestože se většina povídek dotýká tématu smrti (Pouť, Člověk na silnici), nejedná se o prózu nihilisty, ba řekl bych, že místy dokonce prosvítá Čepovou prózou paprsek naděje. Nakonec domov máme dvojí. Čep nebyl ruralista, jak poznamenává správně čtenářka níže. Ani nemyslím, že by byl existencionalista, pokud existencionalismem myslíme jeho sekulární podobu (Camus, Sartre). Metafyzika je součástí Čepovy prózy a na pozadí zkušenosti probleskuje Věčnost, v níž shledává Čep naději. Toť mé stanovisko k jeho nevšednímu dílu, jejž jsem si oblíbil od prvního souvětí v Děravém plášti, tehdy jsem pochopil, že tu před sebou mám něco výjimečného.

"Kdybych byl závodníkem v tenisu nebo fotbalistou, kdybych sbíral motýly, kdybych měl peníze a mohl se potloukat po světě, nezačínal bych psát tyto řádky. Kdybych se uměl zabít, neseděl bych u tohoto stolu, nehleděl bych do noci plné hvězd a žabího kvákání a neskládal bych pomalu slovo ke slovu, větu k větě." (s. 9)

Ach, jaký jsem to byl hlupák, že jsem míjel tuto část naší české literatury. Snad budu mít ještě hodně času, abych napravil svou nerozumnost a aroganci vůči českým rodákům.

"Jako proudy jarního vzduchu, které přinášejí chuchvalce protichůdných vůní, dotýkaly se mé paměti útržky minulých událostí: jeden večer doma na zahradě, když byly švestky v plném květu a chrousti vířili s bzukotem proti šednoucímu nebi, jeden okamžik z pochodu na vojně, když už jsme byli napolo mrtvi únavou a najednou zahořel po pravé straně okraje lesa v zapadajícím slunci, vrhaje na mne odlesk rajské blaženosti, a pak ta noc vedle mrtvé, zatím co se zvenku ozývalo zbloudilé volání kukačky. Zdálo se mi na okamžik, že cítím na tváři vanutí času a že mi cosi nenapravitelně proklouzává mezi prsty." (s. 78-79)