Dersu Uzala
Vladimir Klavdijevič Arseňjev
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/204260/mid_stopar-dersu-uzala-204260.jpg
4
60
60
Ze vzpomínek na cestu po Ussurijském kraji roku 1907. S puškou, krokoměrem a busolou by se asi do pralesů kolem řeky Ussuri pustilo nemnoho odvážlivců. Přinejmenším podrobnou mapu by požadovali cestovatelé, než by se vypravili do tajgy obydlené jen zvěří. Ano, ale někdo musí jít do pustin první, jít mapu nakreslit. Křížem krážem prošel pralesy a horami kapitán Arseňjev, a že neskončil svá měření předčasnou smrtí, za to několikrát musil vřele děkovat goldskému lovci Děrsu Uzalovi. Jak vznikají a čím žijí lovecká přátelství na život a na smrt - ta se dočtete v této knize.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Cestopisy a místopisy
Vydáno: 1955 , Mladá frontaOriginální název:
Дерсу Узала (Děrsu Uzala), 1923
více info...
Přidat komentář
Dersu je nanajsky Chuck Norris Chabarovkseho kraje.
Popis krásného mužského přátelství plný respektu.
Autor barvitě popisuje objevovaní neznámého krásného kraje, který sám prožil. Pravděpodobně se pro někoho může jednat o práci snů.
Výborný cestopis o kraji podél řeky Ussuri vyprávěný ruským kapitánem Arseňjevem, který se zde setkal s domorodým stopařem Děrsu Uzalou, který mu zachránil život a vzniklo tak mezi nimi přátelství.
Krásně se to četlo, je vidět, že Arseňjev ruský Dálný východ miloval a dokonale procestoval. Neustále jsem při čtení používal mapky na konci knížky, často jsem u toho také googloval a používal wikipedii. Ještě během čtení jsem si našel na youtube film Děrsu Uzala z roku 1961 a pustil jsem si ho, abych se lépe dostal do té krásné tajgy.
Nečekal jsem, že mě tak knížka tak chytne. Když jsem to tak četl, říkal jsem si, proč v roce 2023 se Rusové hrnou na západ, proč dobývají Ukrajinu, proč se raději nesnaží více se věnovat té úžasné zemi, kterou mají k dispozici.
Mrzí mě, že jsem se k té knize nedostal už dříve, jako kluk v 80. letech bych ji ocenil určitě více. Rozhodně všem doporučuji k přečtení.
Nádherná čtivá knížka, krásné vyprávění o divoké a nespoutané přírodě, Děrsu je krásná postava. Pro mě je tohle srdcová knížka. Předčítali jsme po večerech při našem putování po Sibiři v srdci Altaje.
Cestopis o mapování území okolo řeky Ussuri. Autor poukazuje na různé nesnáze průzkumných cest. Píše o nebezpečném počasí, těžkém terénu, nedostatku zásob a zdravotních problémech. Co zaujme je popis života místních obyvatel a přátelství vedoucího expedice s lovcem Děrsu. Vzdělaný kapitán Arseňjev se učí od nevzdělaného lovce jak číst stopy, lovit a přežít v tajze. Knihu hodnotím jako průměrnou. Pokud si chcete přečíst zajímavé příběhy o zvířatech z tajgy a stepí, berte raději od Rudolfa Luskače „Závoj zeleného ticha” a „Revír bez hranic”.
Podařilo se mi sehnat nesehnatelné a to první vydání z roku 1934. Ilustrace nejsou nějak světoborné a kniha je také zkrácenou verzí celého díla. Byla to má 10 kniha o tajze a druhá v pořadí od Arseňjeva, takže to značně ovlivňuje mé celkové hodnocení. Je to velmi podobné knize Tajgou od stejného autora, jen tu není tolik popisů řek, podloží, fauny a flóry. Velký rozdíl je hlavně v postavě goldského stopaře Děrsu Uzaly, který v Tajze nebyl. Jejich vzájemné hluboké přátelství s autorem dává dílu úplně jiný rozměr. Děrsova láska k přírodě a životu v ní se musí líbit každému milovníku přírody. Přiznejme si, že ten kdo miluje les a hory, se někdy musí cítit jako Uzala, když nějaký čas žil "uvězněný" v Chabarovsku. Sokol chce létat, nemůže být spoután městem. Ta touha být volný a procházet se nedotčenou přírodou to miluji a někdy v sobě nacházím toho malého, ale duchem velkého Golda...možná jako někteří z vás. Závěr jsem tušil, ale stejně mě dojal. Na konci hezké mapky.
Chvilku si od Děrsu Uzaly dám pauzu a pak se chystám číst od Arseňjeva Horký dech tajgy, který by měl být celým románem Děrsu Uzala. Tak uvidím, jaký bude rozdíl.
Moc pěkná kniha, nádhera s jakým málem lidi dokázali vystačit, tedy pokud měli potřebné zkušenosti pro život v drsné, ale nádherné přírodě. Obdivuhodná pokora, smysl pro život a respekt k ostatním "lidi" stopaře Děrsua je až dojemná a závěr knihy, ač se dal očekávat, mě dost zamrzel. Jediné co mi nesedělo byla mluva Děrsua, nemůžu si na ni zvyknout, ale to bude spíš jen můj problém a na hodnocení tedy nemá vliv. Knihu mohu jen doporučit.
Áno, ja viem. Prečítal som si všetky komentáre na túto knihu a môj názor je takýto. Napíšem to podrobnejšie:
Pozitíva:
Autentický /alebo takmer úplne autentický dej podľa skutočných udalostí/, ktorý nájdete málokde. Je veľmi málo kníh, ktoré opisujú výpravy na ruský Ďaleký východ. V knihe sa dozviete mnoho málo známych informácií o horstvách, vrchoch, zvieratách a rastlinách, ktoré sa v tomto kraji nachádzajú.
Negatíva:
Ťažko napísať "negatíva", no sú to veci, ktoré mi bránili dať plný počet bodov a hlavne mi bránili sa úplne do čítania ponoriť. Dejovo je román síce na prvý pohľad silný /výprava do nepreskúmaných krajín v ťažkých podmienkach/ no problém je, že to snáď ani nie je román. Text stojí na hranici kartografického, cestopisného spektra do ktorého je zasadaná dejová línia, ktorá však nemá takmer výraznejšie-hlbšie tempo a zaostáva. Zaostáva tým, že sa tu napríklad nevyvíjajú postavy, nie sú tu takmer žiadne hlbšie vzťahy, chýba mi lyrickejší opis prírody. Ten je nahradený slovami, ktoré akoby len komentovali okolie. Miestami mi to pripadalo ako hlásenie správ. Niekto je na nejakom mieste a hlási, čo sa okolo neho práve nachádza, čo sa deje. No stále mi tam chýbalo teplo. Spojenie.
Text je písaný akoby bez hlbšieho citu, ktorý tu síce náznakom badať, no mám pocit, že autor bol až príliš veľký perfekcionista a role spisovateľa sa zhostil viac vecno-opisne. Menej záživne, menej vrelo, menej srdečne. Nájdete tu mnoho miest kartograficky opísaných do detailov /pramene riek, ich dĺžka, hĺbka, rýchlosť prúdu vody, bočné pramene, názvy rastlín a zvierat úplne dopodrobna dokonca aj v latinčine, zloženie nerastov, do poslednej kopejky rozpočítané náklady na výpravu/, no toho ducha, tú mäkkosť a lásku som tu akoby ťažko hľadal.
Áno, je tu, no nie je na prvom mieste. Pripomína mi to skôr vecný komentujúci cestopis kartografa a bádateľa.
Na jednej strane autor bol vedec-objaviteľ a v tejto sfére urobil obrovský kus práce. No na druhej, je škoda, že sa pustil do takéhoto románu s jeho jasne logickou presnou mysľou, pretože to je v texte cítiť.
Niektoré strany, kde sa opisovali len rieky, ich názvy, prítoky, nadmorská výška, množstvo čísel, ktoré mi o chvíľu vyšumeli z hlavy a z ktorých som nič nemal- som musel preskakovať. Ja som tiež detailista a mám rád detaily, no tu toho bolo na môj vkus až príliš. Podľa mňa asi tretina knihy je zložená z informácií, ktoré sú opisom miest, názvami riek, prítokov, skrátka odborných informácií, ktoré patria skôr do kartografickej mapy. Samozrejme vy môžete mať iný názor. Rešpektujem to.
Román zachraňuje samotný Dersu Uzala, ktorý ako pôvodný obyvateľ a milovník prírody dáva textu a celému deju šťavu, pomáha čitateľovi zamýšľať sa nad dnešnou civilizáciou a jej závislosťami a aj keď osud Derzua nie je šťastný, stále mám pocit, že bez neho by kniha bola veľmi suchá. Ako keď jete jedlo, no máte sucho v ústach a musíte sa niečoho napiť. Tá voda, ktorej sa napijete je práve Dersu, postava v tomto románe.
Vydanie knihy je veľmi pekné. Tvrdá väzba, príjemné /miestami trochu detskejšie/ ilustrácie, záložka, prebal, na záver ešte príjemná poviedka od jedného z účastníkov výpravy a slovník cudzích slov, alebo zastaraných názvov na konci knihy. Na úplnom konci nájdete zaujímavý doslov prekladateľa, kde sa dozviete mnoho o osobnom živote a osude samotného autora.
No... mal som problém knihu dočítať, ale neľutujem toho. Kniha je dobrá, no je tam Ale. Je ojedinelá a dá sa použiť ako mostík k objavovaniu ruskej krásnej krajiny. No neprečítate ju asi na jeden dúšok a možno sa budete trochu nudiť. Je to však len môj názor.
Nádherná kniha, krásné čtení. Příběh přátelství mezi lidmi, kteří mají vřelý stav nejen k přírodě. Dávno před tím jsem viděl film, který se mně taky velmi líbil. A teď mám knihu, po které jsem toužil. Dostal jsem ji jako dárek od jednoho známého čtenáře s rozsáhlou knihovnou. Děkuji.
Nějakou dobu jsem sháněla knížku "Stopař Děrsu Uzala", což je zkrácená verze této knihy. Někde se její cena šplhala do závratných výšek, občas jsem se o nějaké nabídce dozvěděla pozdě. Ale nedávno se mi naskytla příležitost koupit velmi levně nové vydání nezkrácené verze – a teď jsem moc ráda, že jsem si počkala.
Jde o zcela nový překlad díla, které v Rusku vyšlo nově v sebraných spisech V. K. Arsenjeva. Nové jsou i ilustrace. Jak překladatel Konstantin Šindelář, tak i ilustrátor Jan Hora odvedli skvělou práci. Musím pochválit i nakladatelství Triton za skvělý nakladatelský počin.
Kniha patří k těm, které je třeba číst pomalu a nechat je "rozplynout na jazyku". Mimo jiné se mi líbilo i líčení častého deštivého počasí – v suchém jaru, jaké panuje, to bylo osvěžující! :-) Jazyk je hezký, prostý a dobře srozumitelný. Hodně prostoru autor věnuje popisu navštívených končin, včetně fauny, flóry, geologie a obyvatelstva. Někomu to může připadat nudné, čtenářům, kteří vyžadují, aby příběh měl spád, bych knihu nedoporučila. Ale kdo se chce nejen pobavit, ale i poučit, určitě mi dá za pravdu, že jde o výjimečné dílo. Kniha je totiž mimo jiné velmi cenným svědectvím o přírodě a lidech ruského Dálného východu před více než 100 lety. O dobrodružné momenty v ní však také není nouze. Autor to však bere tak, že to k badatelským výpravám patří. Občas se něco nepovede. Občas jde i o život.
Sympatické mi bylo to, že ze sebe autor nedělá žádného hrdinu, přiznává obavy a strach ve vypjatých situacích. Velmi pěkný byl jeho vztah k domorodému průvodci Děrsu Uzalovi, kterému je vlastně celá kniha věnována. Arsenjev a Děrsu pocházeli ze zcela odlišných kultur, stála mezi nimi jazyková bariéra, značný byl i věkový rozdíl. Život v přírodě je však přesto spojil pevným přátelstvím. Pozoruhodné byly názory obou na přírodu a její ochranu – v době, kde se všude kolem nich rozprostíraly panenské lesy a čisté řeky plné ryb a vliv člověka na přírodu se v těch končinách projevoval jen okrajově, už cítili, co může způsobit lidská hrabivost. Ač byli nuceni lovit, činili tak kvůli obživě a s úctou ke všemu živému.
"Připadal jsem si volný jako pták a uvědomoval jsem si, že štěstí nespočívá v hromadění bohatství, nýbrž ve zdraví, svobodě a těsném souznění s přírodou" (str. 164)
Bohužel, po více než 100 letech si toto uvědomuje stále příliš málo lidí, a tak to s naší planetou nevypadá úplně optimisticky.
Autor svoji knihu uzavřel smutně. Vlastně nemohl jinak. Ale povídka P. Bordakova, který se také zúčastnil výpravy s Děrsu Uzalou a která mi nejdřív (než jsem ji začala číst) připadala do knihy jako zbytečně násilně vložená, vše uzavírá přece jen o něco veseleji, byť nám může připadat tak trochu jako pohádka. Ale je jen na čtenáři, jestli si ji přečte – já jsem nakonec byla moc ráda, že jsem ji nevynechala.
Knížka plná dobrodružství a krásné divoké přírody. V dnešní přetechnizované době až trochu sci-fi, jak se dříve zmapovala neznámá krajina. Moc pěkné čtení.
Úžasná kniha. Četl jsem ji před dávnými léty, a dodnes na ni vzpomínám tak trošku jako na malý zázrak. Netuším k čemu mé tehdejší pocity jak při četbě, tak po dočtení přirovnat.
Napadá mne snad trošku jen Tajný život stromů, a něčím malinko snad ještě mého oblíbeného autora detektivek s inspektorem jménem Napoleon Bonaparte v momentech, kdy se zmiňuje o původních Australanech. Obě mnou zmiňované knihy jsou o něčem jiném, ale něco společného by se možná někde hluboko našlo. Oba příklady jsou totiž velice, velice vzdálené, nejlepší je skutečně si knihu přečíst. Přenese Vás do jiného času i světa, a jste-li povoláni budete z ní mít zážitek na Váš celý další život, zážitek na který se nezapomíná.
Nejméně jeden z filmů, nejspíše oba, jsem viděl, (byť možná jen zčásti,) a oba se mi moc líbily, ale kniha je kniha.
UroborusUroborus 1 24. března
"Mesačné svetlo sa predieralo do hlbín tmavého lesa a v dlhých pruhoch sa stlalo na suchej tráve."...kniha nie je písaná poeticky, ale občas pohladí aj takto:)
Obdivuhodné schopnosti a vedomosti, potrebné pre prežitie v drsnej tajge, dávajú Dersu Uzalovi punc výnimočnosti, spoľahlivosti a veľkej istoty. No kto by ho nechcel mať po svojom boku, na túlačkách po divočine! Takýto dobrodružný cestopis sa číta veĺmi dobre. Mám veľmi pekné vydanie, ilustrované J. Cesnakom,...chystám sa aj pozrieť film.
UPS!,...tak nie, najprv si prečítajte knihu!
"Mesačné svetlo sa predieralo do hlbín tmavého lesa a v dlhých pruhoch sa stlalo na suchej tráve."...kniha nie je písaná poeticky, ale občas pohladí aj takto:)
Obdivuhodné schopnosti a vedomosti, potrebné pre prežitie v drsnej tajge, dávajú Dersu Uzalovi punc výnimočnosti, spoľahlivosti a veľkej istoty. No kto by ho nechcel mať po svojom boku, na túlačkách po divočine! Takýto dobrodružný cestopis sa číta veĺmi dobre. Mám veľmi pekné vydanie, ilustrované J. Cesnakom,...chystám sa aj pozrieť film.
UPS!,...tak nie, najprv si prečítajte knihu!
Kniha velmi pěkně popisuje ussurijskou oblast a cestování před více než sto lety. Drsný divoký východ, kde lidé dokázali přežít navzdory všem nástrahám přírody s minimálním vybavením. Líbí se mi jednoduchý a pokorný přístup stopaře Uzali k přírodě a všem tvorům. O to smutnější je jeho setkání s civilizací a život ve městě. Knihu mohu jen doporučit.
Štítky knihy
životopisy, biografie zfilmováno paměti, memoáry Sibiř dobrodružství stopaři myslivecké příběhy lovci dobrodružné rományAutorovy další knížky
| 1934 |  Stopař Děrsu Uzala |
| 1953 | Ussurijským krajem |
| 1952 |  Tajgou |
Zajímavé čtení o východní Sibiři před 100 lety, o jeho osídlení a hlavně přirodě, kdy ještě nebylo ani zdání o plundrování Sibiře. Obrázky byly pěkné, jen mi chyběla mapa výpravy