Deštník z Piccadilly
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/252554/mid_destnik-z-piccadilly-252554.jpg
4
66
66
Jaroslav Seifert se v této sbírce projevuje jako vyzrálý a moudrý básník, jenž prostřednictvím vlastních zkušeností rozehrává narativní partie, v nichž jsou obsaženy základní témata jeho poezie. I tady je zachycen v básníkově hlubokém osobním prožitku, dojímajícím a prostém jako samotná lidská existence, tok uplynulých a prchavých lásek, vztah k ženě jako k symbolu dokonalosti a krásy nebo malebnost pražských scenérií. Seifert se i v tomto cyklu přiklonil k volnému verši, jenž je v jeho podání vytvarován do působivého a vycizelovaného vypravěčského útvaru, který mu vedle uvedených námětů dává možnost evokovat své další vzpomínky nebo dokonce předtuchu neodvratné a blížící se smrti, jež ho vede i k bilančnímu vyrovnávání s průběhem svého života a se stářím. Zdá se, že právě Seifertova ohlednutí do minulosti mu dávají sílu snášet příkoří a nepřízeň doby, kterým je při psani těchto básní vystaven. A tak se přemítání nad loňskými sněhy pro něho navzdory tehdejší současnosti stává povzbuzujícím prvkem, jenž mu i nadále umožňuje i napomáhá dýchat a tvořit. Toto bibliofilské vydání obsahuje 7 litografií Heleny Konstantinové.... celý text
Přidat komentář
Dovolte malé připomenutí: sbírka vyšla v r.1978 a stala se událostí a vy jste na ni stáli frontu před knihkupectvím, ať už jste byli v obraze a věděli, že Seifert podepsal Chartu 77 (zatímco např. Werich Antichartu!), nebo jste jen tušili, že je v nemilosti normalizátorů, protože v době Pražského jara stál v čele Svazu československých spisovatelů a následně odsoudil okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Následkem toho byl odsunut na okraj společenského a uměleckého života a jeho předešlá sbírka Morový sloup se šířila v samizdatu. Přesto si dál psal "to svoje", měl už za sebou skoro celý bohatý život a mohl si dát do motta svých básní verš ze Shakespearova sonetu: "Svět je mi tretou i s celým vesmírem". Následovala Nobelova cena za literaturu 1984. Bylo naprosto úžasné slyšet od starého básníka slova o lásce v době, kdy už mu zbývalo "věřit jen v něco, co se příliš podobá ničemu" (Věneček na zápěstí).
A ještě jedna věc nás bavila: v době, kdy jste nemohli vycestovat vůbec nikam, nás pan básník zval do Londýna za anglickou královnou, do Paříže, na Guadelupe... Asi tak jako Skoumal v písničce Starý pán (co si vyjel do Paříže bez doložky).
Pane básníku, byl jste nadmíru statečný, děkujeme!
Já na poezii ňáko nemám buňky. Ale v časech gymnaziálních byl člověk v rámci doporučené četby donucen k lecčemu, a já si toho dnes vážím - ochutnala jsem tak leccos a zjistila jsem, co mi chutná a co ne. Poezie mi fakt většinou nezachutnala, ale něco se pojíst dalo a snad to i chvíli chutnalo příjemně.
Jako Seifert. Ten pán byl geniální, měl neskutečnej dar práce se slovy, s rytmem... a k tomu měl dar nádhernýho pohledu na svět. Schválně jsem sáhla po méně známé sbírečce, která názvem evokovala cesty a dálky, pač k cestám mi ta poezie snad ještě i jakštakš sedí... a vím, že to tehdy nezklamalo. Neutkvělo mi nic, ale vzpomínám si, že na to, že to byla vlastně povinnost, to bylo celkem příjemné. Takže mě vlastně těšilo, pane Seiferte, i když už jsme se později moc nepotkávali.
Okamžité vzpomínky honící se hlavou zachytává básník perem a polapeným dává nezapomenutelnost. Poetické, rozmanité, smířlivé, laskavé čtení. "Smrt brzy kopne do mých dveří a vejde. Hrůzou a leknutím v té chvíli zatajím dech a nadechnout už zapomenu. Kéž mi však není odepřeno ještě včas zlíbat ruce té, která trpělivě s mými kroky šla a šla a šla a milovala nejvíce."
Úplně náhodou jsem o knihu "zabrkla" a ve finále na jeden nádech přečetla a jak je mým dobrým zvykem hezky jsem si pobrečela - ale nijak dramaticky, jen tak - jak člověk tak u čtení přemýšlí " o tom svým" a spojuje svůj život s tím co čte. Ale na sobotní večer moc sympatické čtení - taková "předrekapitulace"
Právě jsem dočetla. Moc krásné básně... Je vidět, že básník tyto básně psal již ve vyšším věku, jsou krásné, plné vzpomínek a vzpomínání, vnímání přítomnosti a radosti z běžných, ale krásných věcí i zážitků. Básně v člověku rozechvějí struny...
Jen toto cituji:
"Však vzpomínky, které pěkné nebyly,
a ty, které jsou bez lásky,
ponechám ležet u cesty
napospas kondorům."
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Oblíbená sbírka, slova plynou tak lehce a samozřejmě, jako se dýchá - poetické obraty, výrazy a myšlenky, které básníkovi uvěříte. Dá se číst stále a znovu.