Děti času
Adrian Tchaikovsky (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366127/bmid_deti-casu-vr5-366127.jpg
4
128
128
Kdo zdědí novou Zemi? Poslední zbytky lidstva opouštějí umírající Zemi a zoufale hledají nový domov. Vydávají se na cestu podle starých hvězdných map svých předků a nalézají největší poklad minulosti – terraformovanou planetu připravenou pro lidský život. Ale v tomto novém Edenu není vše úplně v pořádku. Planeta nečeká na lidstvo prázdná a čistá. Její noví vládcové ji z bezpečného přístavu proměnili na nejhorší můru lidstva. Blíží se nevyhnutelný střet dvou civilizací a stejně nevyhnutelný boj o přežití. Osud lidstva je na vážkách. Kdo je skutečným dědicem nové Země?... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2018 , TritonOriginální název:
Children of Time, 2015
více info...
Přidat komentář
Naprosto úžasná kniha od Tchaikovského. Lidstvu se povedlo zničit samo sebe, ale zároveň se nedopatřením povedlo vytvořit civilizaci inteligentních pavouků. Zní to sice trošku podezřele, ale je to úplně boží.
Na Dětech času se mi líbilo asi úplně všechno. Je to napínavé, inteligentní a opravdu hluboce imaginativní. Autor si nebere servítky a v průběhu cesty vesmírné archy Gilgameš obnažuje lidskou rasu s veškerou surovostí, která k tomu patří.
Dochází k důslednému střídání kapitol, kdy je vždy jedna z lidské archy a další pak ze světa pavouků. Moc mě bavilo sledovat vývoj pavouků jako civilizace od první jiskry inteligence až do kosmického věku. Je neuvěřitelné, s jakou představivostí a invencí autor popisuje pavoučí technologie, které jsou na hony vzdálené těm lidským. Oproti jejich sociálním strukturám, které se těm lidským naopak v lecčems podobají.
Po dlouhé době jsou Děti času opět knihou, které ne že by nešlo vůbec nic vytknout, ale já prostě nechci. Od prvních kapitol, kdy došlo k "nehodě" s nanovirem až po závěrečnou a nevyhnutelnou konfrontaci jsem byl knihou zcela pohlcen a unešen. Překvapilo mě závěrečné vyústění, ale je v naprostém souladu s prezentovaným pavoučím náhledem na svět. Děti času mají ode mne jednoznačných 5*.
Takový vesmírný příběh lidské povahy. Jeden člověk je chytrý, ale civilizace je zlá, hloupá, ničivá a táhne si své problémy s sebou. Možná jsme prostě jen předurčení k tomu, abychom dělali stále stejné chyby dokola.
Na druhé straně tu máme terraformovanou planetu, na které se s dopomocí viru vytváří nová civilizace z třídy pavoukovců. Je to čistá náhoda a možná i pochybení (nedopatření) těch dávných vědců, ale i tak si příroda najde cestu.
Za mě osobně jedno velké překvapení. Knihu jsem přelouskal za týden a užil jsem si každou její stránku. Vývoj civilizace pavoukovců je skvělý, myšlenky v knize dotažené do konce. Za mě tedy překvapení tohoto roku.
Zajímavý sci-fi příběh.. Nečetl se zrovna jednoduše. Místy jsem ztrácela pozornost, chvílemi se nudila, ale povětšinou jsem obdivovala vypracovanost děje. Konec se mi líbil asi nejvíc a proto dám šanci pokračování. Uvidíme, jestli se prokoušu i druhým dílem..
"Takhle to muselo na Zemi vypadat na samém konci, když už bylo všechno ztracené. Opustili jsme Zemi, abychom se tomu vyhnuli, ale celou dobu se to táhne s námi. "
Po dočtení předchozí knihy „Šifra samotného Boha" tento sci-fi román jako by navazál na záverečnou část o expanzi do vesmíru a terraformaci planet. Příběh je dobrý, ale těžko se mě četl. Špatná skladba vět, velmi nezáživně napsané, samé nedokončené dialogy. Ze začátku jsem měl velké nadšení a říkal jsem si po dlouhé době zase sci-fi za plný počet, ale po delším čtení jsem se začínal nudit a chtěl to několikrát vzdát, asi stylem psaní, do čtení jsem se musel nutit. Autor nebude moje parketa a do jeho dalších sci-fi knih se nebudu pouštět. Hodně mě to připomínalo výbornou sci-fi „Dračí vejce", která bylo mnohem lepší.
vesmírná doba kamenná
říšské C
„Uzavírám oblasti, kde ještě nedošlo k nákaze".
„Uzavíráte oblasti, kde ještě nedošlo k nákaze"?
(SPOILER) Nic, objevného, nic, co bych si na dlouho zapamatovala. Evoluce pavouků skvěle promyšlená, lidská linie příběhu naopak dost vágní, chvílemi pitomoučká. Lidi se chovají a dokonce i jmenujou jako průměrní současní Američani, přestože si civilizace prošla tisíciletím doby temna. Je to stejné, jako kdybychom dnes všichni měli parthská jména a uctívali pořád ještě Ahuru Mazdu. A na na závěr trochu vyumělkovaný happy end, protože prostě nechceme nechat lidi pomřít.
(SPOILER)
Jednoduše výborný. Jak píšou ostatní, postavy nejsou nijak zvlášť propracované (snad kromě hlavní techničky Lainové, kterou jsem si velmi užil), ale příběhu dobře poslouží. Musím říct, že jsem si ze všeho nejvíc užil tu pavoučí část knížky, která je výrazně lepší a velmi originální.
Kniha velmi dobře popisuje sociální a technologický vývoj rodu pavouků Portia Labiata, který je opravdu zajímavý a naprosto odlišný od našich technologií a myšlení.
Líbilo semi také, jakým způsobem bylo popsáno plynutí času, z příběhu jde totiž cítit na každé stránce.
Dobrý nápad, ale poměrně zle napsaný. Lidé jsou nevýrazní a nudní, žádná zajímavá či prokreslená postava. Nikomu jsem nefandil a nikdo mi k srdci nepřirostl. Pavoučí linie byla o něco lepší lepší, ale není na nich nic nového nebo zvláštního, co byste neuhodli nebo nevěděli se základními znalostmi entomologie. Nedozvěděl jsem se tedy nic extra nového nebo zvláštního, což v "hard-sci-fi" za kterou je kniha považována spatřuji jako zásadní nedostatek. Nemám ponětí, proč je příběh a kniha tolik chválena, protože jediná zajímavá věc v ní je její hlavní myšlenka. Próza byla čitelná, ale nic zvláštního...5/10. Pokračovat se sérií nebudu.
Mně se knížka líbila.
Zajímavě pojatá alternativní evoluce. Pasáže na vymírající kosmické lodi se střídaly s životem nově vznikajícího druhu na planetě, mimochodem velmi dobře zvoleným.
Nakonec se stalo, že jsem mu fandila o mnoho víc než lidem.
Trochu mi tu vadila strohost autorova jazyka, ale to mohlo být i překladem. Uvidíme, jaký bude další díl.
Adrian Tchaikovski mne zaujal svou knihou Klec duší a proto jsem se rozhodl, že od něj zkusím něco dalšího.
Děti času jsou klasickou sci-fi, která se odehrává v daleké budoucnosti. Příběh má dvě paralelní větve. Jedna se soustředí na planetu, kde se jako důsledek lidského zásahu vyvine vysoce inteligentní hmyz a druhá se soustředí na zbytky lidstva, které putují v hybernační lodi a hledají nový domov. Okolnosti nakonec svedou oba druhy k vzájemné konfrontaci.
Přestože z toho co jsem napsal, by to mohlo působit, že kniha je o konfliktu dvou různých druhů, tak tomu tak není. Děj se totiž mnohem více soustředí na vývoj v delším časovém hozintu a na odlišnost vývoje obou kultur. To se stane i hlavním prvkem závěrečného rozuzlení. Více již nebudu prozrazovat.
Na knize mne nejvíce zaujalo její pojetí. Děj se odehrává v horizontu několika století, ale přitom je líčen z pohledu stále stejných postav. Hmyz má něco jako kolektivní paměť a lidé vždycky pár let hybernují. Na druhou stranu mi hlavní postavy přišli trochu chladné a moc jsem se s nimi nezžil.
I přes zmíněný nedostatek dávám Dětem času plný počet hvězd. Kniha mne velmi rychle vtáhla do děje, zaujalo mne její pojetí a překvapil netradiční závěr.
Bohužel jsem nemohla dočíst, první stránky byly pro mě zmatené, nevtáhly mě vůbec do děje. Nepřitáhl mě ani styl psaní. Pro mě nuda.
Nějak mě ta kniha nedokázala dostat.
Děj se podivně táhnul, žádná z postav, ať už to byli pavouci, nebo lidé, mi nepřirostla k srdci, a nakonec jsem se přistihla, že některé pasáže přeskakuju, protože mě prostě nebaví. Určité malilinkaté zlepšení bylo tak na 50 posledních stránkách, když probíhala závěrečná bitva, ale celkově jsem byla ráda, že jsem se dokázala prokousat až do konce a knížku jsem neodložila.
Moje děti by to celé nazvaly “painfull”.
Zajímavá myšlenka příběhu - nehodlám hodnotit, zda vykradená nebo ne. Bohužel je ale styl vyprávění poněkud akademický, křečovitý, podivný. Je to překladem, nebo už to takhle zvláštně A.T. napsal? Jsem, stejně jako Holsten, filologem, takže mě opakování stejných slov v jedné větě a očividné anglismy při čtení dost brzdily. Proto dávám tři hvězdy, ač si myslím, že příběh samotný má na víc.
Solidně napsaná kniha se dvěma liniemi, kdy jedna sleduje osud upadající lidské rasy plavící se vesmírem na obrovské arše a zoufale hledající nový domov, zatímco druhá linie zobrazuje vzestup pavoučí civilizace. Od začátku je jasné, že střet obou civilizací je nevyhnutelný, jen přijde mnohem později, než bych jako čtenář čekal. Četba knihy mi připadala jako sledování šachové partie, kdy autor pečlivě rozmisťuje figurky na šachovnici, aby ji znenadání zakončil bleskovým a dramatickým šachmatem. A podobně jako šachy, je to bohužel místy trochu nuda a nedá se na to tak úplně koukat. Obtížně se vžíváte do hrdinů, kteří působí spíše jako pouzí pěšáci, jejichž prostřednictvím posouvá autor příběh dopředu. Zatímco jiní tvůrci by vás nechali spoluprožívat příbeh společně s protagonisty, zde jste víceméně odtažitým pozorovatelem. O něco zábavnější jsou pasáže věnované pavoučí civilizaci než té lidské, třeba emancipace pavoučích samečků, kteří vedou jakousi osvětovou "kampaň" za to, aby je po sexu samičky přestaly žrát. Celkově lepší průměr, jsem docela zvědavý na pokračování Děti zmaru.
Celkem dobrá space opera, to zas jo. Žádný Neal Asher, ale ten je jen jeden, takže to bych i odpustil.
Opuštěný terraformovací projekt, který vede jaksi mimoděk k vzniku nám úplně cizí civilizace obřích pavouků, to znělo dobře. Bohužel, i když se nepovažuji za arachnofoba, jsem jim nějak nedokázal fandit. Možná to bylo kvůli jejich otřesnému chování k samečkům, to se přece ve slušném vesmíru nedělá. Vlastně ani ztracení poutníci z lidské generační lodě mi moc k srdci nepřirostli, s čestnou výjimkou babičky Lainové. A co se týká vzájemného porozumění lidí a jejich umělých inteligencí s pavouky, jak se chcete rádiem domluvit s někým, kdo komunikuje tak, že dupe a smrdí?
Nicméně i přes tyto výhrady by to snad pořád bylo na 4 hvězdičky, kdybych skoro celou dobu neměl pocit, že už jsem to někde četl. Pavoučí pasáže mi opravdu hodně připomínaly Mravence Bernarda Werbera. A ty lidské zase třeba sérii Nadace nebo místy i Nonstop Briana Aldisse. Jo, dneska už je těžké být úplně originální.
Takže nakonec ty hvězdičky jen tři. Docela se mi to líbilo a přečtu si i druhý díl, ale žádná bomba to zatím nebyla.
Možná nejsem žánrem sci-fi až tolik políbená, jelikož se mi kniha zdála originální dost. Ještě se mi nestalo, abych někde četla celé kapitoly vyloženě se zvířecími "postavami", natožpak zrovna pavouky či mravenci - a aby mě to bavilo. Jsem spokojená, i když menší výtky by také byly (např. ne vždy dostatečný spád příběhu). A jsem zvědavá na další díl.
Sice ne úplně originální myšlenka, ale dokonale podaná. Přeskakování po staletích a zrychlená evoluce domorodců, mě neskutečně bavily.
Nedokázal jsem knížku přečíst celou, tudíž nehodnotím. Ovšem musím se k ní vyjádřit pro varování potenciálnímu čtenáři.
Pan autor není biolog, fyzik a bohužel ani spisovatel. Alespoň spisovatel se stylem a vytříbeným jazykem. U sci-fi je nedostatek těchto dovedností zásadní. Z nápadů pana Tchaikovskeho čiší neznalost, neschopnost používat selský rozum a neumětelství. Vykradl co mohl. Od filmů jako Pandorum a Planeta opic přes knížky Dračí vejce a mnohé další. Vlastní nápad ani jeden jedinný. Styl vyprávění neohrabaný. Dialogy postav dětinské a vcelku směšné a to hlavně ve vážně myšlených pasážích.
Škoda, dost jsem se těšil až se ke knížce dostanu. Dnes mě mrzí, že se mě to vůbec podařilo.
Ha, omlouvám se Tervovi, ale očividně jsme tam našli stejné vykradené předlohy :)
Velmi čtivé scifi, které poukazuje na některé vlastnosti a předsudky našeho druhu. Nabízí zajímavou alternativní evoluci a technologii. Autor se možná inspiroval jinde, ale pro mě to byla originální velmi čtivá četba.
Štítky knihy
boj o přežití pavouci kosmické lodě kolonizace vesmíru
Autorovy další knížky
| 2018 |  Děti času |
| 2022 | Střepy Země |
| 2020 | Klec duší |
| 2010 | Impérium černé a zlaté |
| 2020 | Psí vojáci |
Autor prve dokázal svojí neskutečnou představivost, a pak svoji schopnost dostat příběh na stránky pro čtenáře velmi chytrým a poutavým způsobem.
Paralelně rostoucí a rozvíjející se světy, jeden odehrávající se na nové planetě a jeden na vesmírné lodi. I přes to, že se příběh odehrává ve vesmíru, velmi vzdáleně od Země, byl velmi lidský. Právě to jak ne/lidskost (ať ta dobrá či špatná) prosakovala z každé kapitoly mě ke knize upoutalo. Dva odlišné národy byly sobě navzájem zrcadlem, sourozenci i soupeři.
I když nad závěrem knihy visel neodvratný boj o samotnou planetu, nevěděla jsem komu vlastně fandím. Lidským nebo nečlověčím potomkům staré Země? Perfektní.