Děti času
Adrian Tchaikovsky (p)
Kdo zdědí novou Zemi? Poslední zbytky lidstva opouštějí umírající Zemi a zoufale hledají nový domov. Vydávají se na cestu podle starých hvězdných map svých předků a nalézají největší poklad minulosti – terraformovanou planetu připravenou pro lidský život. Ale v tomto novém Edenu není vše úplně v pořádku. Planeta nečeká na lidstvo prázdná a čistá. Její noví vládcové ji z bezpečného přístavu proměnili na nejhorší můru lidstva. Blíží se nevyhnutelný střet dvou civilizací a stejně nevyhnutelný boj o přežití. Osud lidstva je na vážkách. Kdo je skutečným dědicem nové Země?... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2018 , TritonOriginální název:
Children of Time, 2015
více info...
Přidat komentář
Skvělé, ještě jednou skvělé. Ty civilizace mě tedy chytly tak, že jsem knihu dal po měsíci znova. A zase jsem tam našel mnoho nových souvislostí atd. Prostě plný počet. Za originalitu a uvěřitelnost takových civilizací.
Knihu jsem četla na své poměry velmi dlouho. Kapitoly o lidech mě dost nudily, zato pavouci nenechali spát. Spousta informací technického rázu mě minula úplně.
"Vše se dá použít jako nástroj. Vše je užitečné."
A závěr? Dost idealistický. Opice a pavouci na cestě ke hvězdám. Zázračný nanovirus. Hm.
Musím říct, že jsem konec nečekal. Teda myslel jsem si, že přijde, ale tohle luxusní. Opravdu jiné, nečekané, prostě parádní. Snad budou další díly a udělat by se daly. Rozhodně doporučuji.
Velice napínavé, akorát autor má celkem rád hmyz, což jsem zrovna moc neocenil, když mě pak pronásledoval i ve snech :-D
Nedočteno. Nějak se mi kniha netrefila do noty a po cca 150 stránkách odkládám. Přišlo mi, že se text zbytečně často opakoval a příliš mne svým dějem nezaujal.
Musím říct, že knihu jsem kupovala celá nadšená. Postupně se ovšem vytrácí zajímavý děj a časem kniha začne zkrátka nudit. Přiznávám, že jsem ji ani nedočetla a to se mi skutečně již dlouhou dobu nestalo.
WOW, to byla jízda – tedy let! :-) Tento sci-fi román z naší postapokalyptické doby je uchopen velmi originálně. Nechtěl bych možnému čtenáři zkazit zážitek naznačováním a prozrazením dějové linky, tak se omezím na strohé konstatování, že je to dobrý román, který je psán chronologicky z dvou pohledů. Tyto pohledy se střídají a provází nás časem. Nejdříve se mi více líbil ten lidský „přirozený“ pohled, ale časem jsem ocenil pohled druhý .-) Zajímavý příběh plný napětí, zvratů, „lásky“ a i poučení. Knihu mohu s klidným svědomím doporučit, a kdo projede prvních 100 stran už knihu neodloží… Dlouho jsem nedal plný počet hvězd s tak dobrým pocitem.
Poutavě prokládané pohledy do nitra lodi a na nově vznikající život. Četlo se samo. Konec vcelku překvapil, i když události ke konci knihy se z části daly předvídat.
Nedá mi to, musím to napsat. Zaujal mě námět. Ze začátku jsem byl dokonce nadšený, jenže postupně moje nadšení opadalo a nakonec jsem přeskakoval celé pasáže, které se týkaly pavoučí civilizace. Nějak jsem neuvěřil tomu, že by se chovali tak jak autor popisuje. O chování samotných lidí si ale myslím totéž. Nevěřím, že by si nedokázali poradit s jedním satelitem, který chrání planetu. K smrti mě vytáčí hloupost, a je mi líto, všichni se tak nějak chovají hloupě. Neustále jsem čekal na něco chytrého, překvapivého. Ale skoro od začátku mi tak nějak bylo jasné, o co jde a jak to dopadne. Pak už Vám nezbývá, než se prokousat několika stovkami stránek. Škoda. Věřil jsem, ale opět jsem byl zklamán.
Uznávám, je to vážně asi trochu vykrádačka, nicméně, zpracováním za mě dost povedená. Pandorum je níže zmíněno víc než oprávněně, o tom však dál. Předně, Tchaikovsky umí psát, umí používat jazyk, budovat atmosféru, napětí, strach, hrůzu, má talent pro skladbu vět, všude se protíná velkolepost v kontrastu ke kosmické hrůze, chladu a strachu. Kniha je opravdu čtivá, styl akční, zároveň hutný až hororový. Nehodnotím překlad, četl jsem v angličtině, některé věty, odstavce, jsou však prostě geniální, hlavně ze začátku, když čtenář tápe v temnotách, to zoufalství výpravy je hmatatelné. Z vesmírné temnoty mrazí, ten kosmický chlad, ty 3°K, čtenář cítí na vlastní kůži. A pak je tu studený spánek (cold sleep, možná bylo přeloženo jinak), psychóza, deprese. Zmíněné Pandorum (mimochodem, opravdu skvělé sf) prostupuje dějem v několika situacích, od rozpadu osobnosti, přes generace odsouzené k přežívání na lodi, po kapitána. Víc nelze nastínit bez zásadních spoilerů. Za hlavní přednost považuji neobvyklé a jednoznačně výrazné „mimozemšťany“. Ke konci kniha trochu ztrácí dech a vlastní závěr je takový prapodivný, je zřejmé, že autor byl hodně rozpolcen v otázce jak to ukončit a zvolil v zásadě neutrální způsob. Kniha však jednoznačně stojí za přečtení.
Nějak jsem nestihl Nadaci a všechno od Clarka, nebo už si to nepamatuji. Každopádně jestli todle je horší jako Nadace nebo všechno od Clarka tak si to budu muset všechno přečíst, nebo se o to aspoň pokusím.
Za mě to je každopádně překvapení roku a konečně zatraceně dopře napsané scifi co má hlavu a patu.
V naději, objevování, strachu a nezdarech
prošly zeleným světem celé generace.
Dlouho předpovídaná budoucnost
se pomalu mění
v minulost.
Nechal jsem se nalákat 86% hodnocení této knihy a pořídil si jí. Mohl jsem si uvědomit, že knihu ohodnotilo zatím jen dvacet uživatelů a jen pouhý tři napsali komentář. Tady byl zakopaný pes.
Citát: Neboť jsme bohové, jsme osamělí, proto budeme tvořit.
Děti času se mi zdá jako velká vykrádačka. Pokud bych měl vyjmenovat všechny příběhy, které jsem v něm našel, asi by to byl delší komentář, než ve skutečnosti je. Ale dám pár příkladů. Dlouhé cesty, které jsou naplánované až několik tisíc let do budoucnosti již napsal Isaac Asimov ve svém velkolepém a několika knižním díle NADACE. Adrian Tchaikovski se to snažil vtěsnat do cca 400 stran. To prostě nejde. Poznání, že nad planetou lítá něco, co je spojené s tamními obyvateli (a je jedno, zda to jsou opice, mravenci nebo pavouci) už použila Anne McCaffreyová (draci) ve svém životním díle PERN. Planetu Opic a Mravenci snad ani nebudu zmiňovat. Nadále jsem tu našel aspekty z filmové tvorby. Horizont události a hlavně podceňovaný snímek Sympton pandorum Christiana Alvarta ...a tak bych, věřte mi nebo ne, mohl přidat ještě asi deset podobných „náhod.“
Malá ochutnávka:
Chvíli jen s otevřenými ústy zíral na ty cizí mladé lidi. Namísto slov ale cítil, jak se mu kroutí ústa, a z hrudi se mu vydraly první vzlyky. Je toho příliš. Bylo toho příliš. Překládal šílené bláboly tisíce let starého strážného anděla. Unesli ho. Viděl cizí svět, po němž se plížily pozemské běsy. Bál se. Miloval. Poznal muže, který chtěl být bohem. Viděl smrt.
Na to, jakým časovým údaj příběh proplouvá, začíná velmi ztěžka. Skoro jako kdyby se hudební Petr Čajkovskij teprve zacvičoval a všechno své dílo nacpal do devíti vět, které zdánlivě nemají konce. Pak došlo k uklidnění, poznání a.... úplně zbytečnému návratu. Už tento aspekt mi hlava nebrala. Čekal jsem Space operu s několika zvraty ale dostal jsem jen směs zmatených probuzení, nedokončených časových údajů a příběh plný zmatku.
Citát: Tyranie priorit byla nesmírně silná.
Fascinující a velmi poučné. Po dlouhé době něco úplně jiného a neobvyklého, přitom v podstatě uvěřitelného. Vřele doporučuji.
Možné spoilery: Po dlouhé době v sci-fi něco nového. Něco, co skutečně stojí za přečtení. Nové nápady a nový "konec světa a lidstva". Zajímavé spojení biologie a technologie. Musí být hrozná ta představa, kdy člověk spí a vše kolem něho utíká a stárne. Člověk by se mohl i zamyslet, jestli by nějaká "nesmrtelnost" za to vše stála. A vlastně: Pořád jsme jen opice...
Opravdu originální a zajímavé čtení. MOŽNÉ SPOILERS...Zvláštní, jak technologie, které jdou tak rozdílnou cestou (u jedné jako základ uhlík, u druhé křemík) v konečném důsledku dokáží obě dobývat vesmír. Hlavní druh (později národ) na planetě mi byl od začátku sympatický a dost jsem mu fandil. Jak malá náhoda stačí, aby se ono semínko vědění a prozření zachytilo na tak nepravděpodobný živočišný druh. Kdo četl Simakovo Město a ví leccos o mravencích, ten se zas tolik nediví .. Zde se nabízí otázka, kde se vzalo ono vnuknutí, které nás všechny oddělilo od ostatních mrzkých a nízkých tvorů. Možná nejsme nic víc než chytré opice.... Kdysi dávno se totiž stala nehoda. Náklad z vesmíru byl původně určen pro pavouky. Proto si jich nenápadně všímejme. Dole ve sklepeních možná čeká na příležitost další Fabian...
Pořád se nemohu zbavit dojmu, že z toho mohla být výborná novela, a ne „pouze“ chvalitebný román. Nic to však neubírá na síle autorova sdělení, ani na faktu, že tohle samostatné dílko by neměl minout žádný fanoušek klasické science fiction.
Obsahově přistupují Děti času k zápletce ze široka, tak aby jednotlivé peripetie logicky vedly hrdiny tam, kam je třeba. Každá z kapitol je proto dílčím kouskem sám o sobě, mířící s jasným cílem k famóznímu finále. Řemeslně moc pěkná a čistá práce. Co se přitom Adrianu Tchaikovskému upřít nedá, je jeho neodbytná láska ke členovcům. On s nimi prostě nedá pokoj. Ovšem na rozdíl od jeho fantasy série Stíny vědoucích, tady jsou strany konfliktu rozestavěny maličko jinak, avšak neméně originálně. A tak dle očekávání spisovatel nejvíc exceluje v momentech, kdy dojde na popisy života mimozemské kultury, vytvořené za nepředstavitelných podmínek. V tomhle ohledu mi to hodně připomnělo knihu Vernora Vingeho Oheň nad Hlubinou, jen notně exotičtější a divočejší.
Štítky knihy
boj o přežití pavouci kosmické lodě kolonizace vesmíru
Autorovy další knížky
2018 | Děti času |
2022 | Střepy Země |
2020 | Klec duší |
2010 | Impérium černé a zlaté |
2020 | Psí vojáci |
“Děti času” nedoporučuji čtenářům s arachnofobií a těm, kdo očekávají gejzíry neotřelých nápadů. Vy ostatní, sci-fi pozitivní, byste mohli být s Tchaikovskiho románem přinejmenším spokojení. Připusťme, originality mnoho nepobral. Najdeme zde zcela přiznanou inspiraci Brinovou sérií “Pozvedání”, více než značnou podobnost s “Hlubinou na nebi” Vernora Vingeho a mohla bych jmenovat několik dalších knih i filmů, odkud autor dost možná čerpal. Pro mě to nebyl zas až tak vážný důvod pro strhávání procent. Použité ingredience mi chutnaly, jakkoliv jsem je nekonzumovala poprvé. Terraformace vzdálené planety, experiment, který nedopadl dle předpokladů, loď na stovky (tisíce?) let trvající cestě vesmírem, různé druhy šílenství + jiné exkrementy ve větráku... a k tomu sledování vývoje odlišné civilizace. Jo, všechno už to tady bylo, ale za mě dobrý. Více mi vadilo, že postavy byly vykreslené zcela bez barev, tím pádem mi na nich prakticky nezáleželo. Lidstvo je beztak prezentováno v ne právě lichotivém světle, žádný důvod držet palce. Pravda, ani protistrana neměla mé kdovíjaké sympatie (moc nohou, moc kloubů, moc očí). A taky mě zklamal uspěchaný, nedovařený konec.
Pokračování si ráda přečtu, ovšem bez přehnaných očekávání. Prostě jen solidní scifko bez ambicí ohromit vzácnými, dosud nevídanými ideami. Obvykle mi to stačí ke zpestření rutiny všedních dní. 75-80%