Děti čistého živého
Teréza Nováková
Podtitul: Román ze života lidu na východě Čech. Autorčin čtvrtý román vypráví o náboženské sektě, symbolizující touhu prostých lidí po lepším životě, a jejím zániku. Vydání připravil a ediční poznámku napsal Rudolf Skřeček. Medailón o autorce napsala Jaroslava Janáčková.
Přidat komentář
Kniha je naprosto geniální tím, jak jsou v ní vykresleny individuality. Každá postava je plastická, téměř hmatatelná. I když v centru zájmu je skupina lidí se stejným náboženským vyznáním, vlastně o tu víru vůbec nejde. Jde o to, jak ji každý uchopuje po svém. Jak každý svět vidí jinýma očima a žije se svými názory, a taky umírá. Při čtení se do mě neodbytně vkrádala otázka: "a kde je pravda?" Nikdo neví, každý umře v jiném přesvětčení. Je to neskutečně působivé. Hlavní kouzlo knihy vidím v tom, že se na téměř 600 stranách podařilo Novákové, abych každou další kapitolu načínal se zvědavostí, protože v knize nebyla všehovšudy jediná postava, která by nebyla zajímavá. Autorka byla neskutečný znalec lidí, a i když se nejedná o dokumentární/historickou knihu, tak i dobových reálií drsného života v horách. Navzory tomu, co se tvrdí ve středoškolských učebnicích, kniha je stejně současná jako v době vydání.
Kdo zná místa, kde se děj odehrává, najde si v knize asi větší zalíbení než ten, pro koho je prostředí jen prázdným popisem.
Klasický román. Stále aktuální, viz. výpisek: „Tito lidé nepřestanou nikdy býti dissidenty!“
Autorovy další knížky
1963 | Drašar |
1966 | Děti čistého živého |
2001 | Úlomky žuly |
1906 | Jiří Šmatlán |
1921 | Jan Jílek |
První polovina byla neskutečné utrpení. Nedokázala jsem se začíst, do každé věty jsem se nutila. Ale v druhé polovině už se to dalo, některé plot-twisty jsem úplně nečekala a bavilo mě to podstatně víc.