Děti jsou taky lidi
Zdeňka Šíp Staňková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501575/bmid_deti-jsou-taky-lidi-zHP-501575.JPG
4
193
193
Autentické příběhy, které vám budou povědomé: jak výchova a dětství formují naši dospělost. Kniha Děti jsou taky lidi autorky Zdeňky Šíp Staňkové. Délka knihy je 304 stran a doprovázejí ji ilustrace Petry Svobodové. Předmluvu ke knize s autentickými příběhy traumatu napsaly psycholožky Jana Nováčková a Jana Kubíčková.
Přidat komentář
Kniha se mi dostala do rukou kvůli osobnímu rozvoji ale vadí mi, že autorka vůbec nebere, že má taky někdo jiný názor a bere jen ten svůj pohled na svět.
Příběhy lidí, kteří přispěli a obohatili knihu svým osobním příběhem, klobouk dolů a soucítím s Vámi. Nevím podobným jsem si taky prošla a to je důvod,.proč jsem si knihu přečetla.
Jsem ráda, že jsem knihu četla. Bylo to náročné čtení, ale mnohé mi otevřelo oči a pomůže mi to v práci na sobě a zlepšení přístupu k dětem i dospělým.
Nemohu říci, že se vším souhlasím s autorkou, ale bylo to zajímavé čtení. Z dětství si neodnáším naštěstí žádné trauma (i když se mi pár nespravedlivých situací z dětství připomenulo), ale jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a budu se snažit nějaké myšlenky z knihy zapojit do své výchovy. Alespoň část knihy doporučuji přečíst všem rodičům, kteří se snaží přemýšlet o výchově svých dětí. Nikdy jsem si neuvědomila, jak některá zajetá slovní spojení (nevinné hlášky) mohou dítěti ublížit.
Mně se kniha líbila, jen jsem ji musela prokládat veselejší tematikou. Některé příběhy jsou dosti depresivní. Také se mi otevřelo pár nemilých vzpomínek, které jsem si zpracovávala.. Mně se líbily i výpisky z jiných knih, ke kterým se nedostanu.
Z knihy mám smíšené pocity, jak už tu psalo několik lidí přede mnou. Místy je to zajímavé čtení. Někdy jsem přeskakovala příběhy lidí, protože mi to přišlo až moc a nechtěla jsem z toho mít úplně depresivní nálady. Povídání za příběhy mi občas přišlo zbytečně zdlouhavé, často hodně subjektivní a opakující se. Dobré byly citace z různých zdrojů, na které (respektive některé) se určitě podívám.
Celkově si myslím, že mi knížka hodně otevřela v určitých věcech oči.
Četla jsem tu knížku dlouho. Předlouho. Konkrétně 5 měsíců. Dávkovala jsem si ji.
Často jsem cítila úzkost. Nevěřila, nebo spíš nechtěla věřit, že se něco takového děje. Občas jsem poznávala sama sebe. Nacházela odpovědi. A utvrzovala se v tom, že mi mí synové nemusí nikdy nic dokazovat.
Nemusí v ničem vynikat, mít na sebe přehnané nároky a být za každou cenu nejlepší. Mně bohatě stačí, že jsou a budou moji, a že já můžu být jejich máma. Nikdy nedopustím, aby čekali na pochvalu, která nepřijde, a aby objetí znali jen z filmů.
Zlomit generační trauma(ta) je obrovská dřina, ale je to dřina, která má obrovský smysl. I když při (jakkoliv dobře míněné) konfrontaci váš rodič, prarodič, starší sourozenec, jiný příbuzný, učitel…, vaši traumatickou vzpomínku popře, zlehčí, zesměšní…, nepodlehněte.
A jestli může mít knížka terapeutický účinek, tak tahle ji má 100%.
Ke Zdeňce Šíp Staňkové jsem se dostala přes Facebook a její videa. Okamžitě mě její názory zaujaly a začala jsem ji sledovat. Neříkám, rozhodně nesouhlasím do puntíku se vším, co řekne(to asi ani nejde), ale její přístup k výchově mě natolik oslovil, že jsem si dlouho přála přečíst i její knihu a manžel mi k narozeninám přání splnil.
Mám z knihy, jako spousta jiných tady, dost smíšené pocity, spoustu výhrad a možná si budu i trochu protiřečit, ale napsat to sem musím.
Rozhodně to není snadné čtení. Nejzajímavější částí knihy jsou příběhy čtenářů a sledujících, které najdete na začátku každé kapitoly. Příběhy jsem na jednu stranu hltala, na druhou stranu jsem u nich několikrát plakala, musela jsem knihu na chvíli odložit a rozdýchat to, párkrát se mi dokonce udělalo až zle..
Po osobních příbězích následuje vždy komentář a názor Zdeňky, která velmi často čerpá z různých jiných zdrojů (na můj vkus občas až příliš - celé dvě stránky tam zabírá citace z Wikipedie, případně z odborné publikace). Často odkazuje také na Google. Jak zde bylo řečeno, použité zdroje má Zdeňka vypsané pod čarou dole na stránce stylem "youtube.com", což mi tedy také dost vadilo. Myslím, že spousta lidí by ocenila konkrétní odkaz, případně QR kód, u publikace např. konkrétní kapitolu/stránku. Na označování zdrojů by určitě chtělo zapracovat. Dále mi dost vadilo neustálé opakování jedněch a těch samých myšlenek. Ke konci knihy už to bylo dost otravné. Příběhy byly často vytržené z kontextu, nevěděli jste, na jaký předchozí příběh to je vlastně reakce, apod. Také si myslím, že cena knihy je dost vysoká na to, že se vlastně jedná "jen" o přepsání příběhů lidí z internetu a k tomu komentář laika, který má občas opravdu razantní, až přemrštěné názory a názory kohokoliv jiného automaticky zatracuje a kritizuje (i když se jedná o odborníka). Také mi, opět vzhledem k vyšší ceně, dost vadí měkký přebal.
A teď na pozitivnější notu.. Knihu by si podle mě i přes všechny mé výhrady měl povinně přečíst každý rodič, kterému záleží na správné výchově svého dítěte a na tom, jak se dítěti chová. V mnoha příbězích jsem se našla, mnoho příběhů mi otevřelo staré rány a vzpomínky a ne vždy jsem to dobře nesla. Zároveň jsem si potvrdila svou tezi, že i v mém případě se jedná o trauma z dětství, že si toho s sebou nesu víc, než jsem myslela a že zřejmě bude vhodné navštívit i odborníka, protože ne vše dokážu sama odhalit a hlavně ne se vším si dokážu poradit. Každý moudrý člověk si z knihy určitě vezme, co uzná za vhodné, pomůže mu lépe se vyznat sám v sobě, otevře některé bolestné vzpomínky, které ale budou po zpracování třeba dost nápomocné ve výchově vlastních dětí, případně do budoucího života. Dalším plusem knihy je také určitě to, že je opravdu povedená, co se grafické stránky týče, přebal je velmi lákavý.
Jsem opravdu ráda, že jsem si knihu přečetla a jsem vděčná Zdeňce za veškerou její práci a snahu šířit toto téma do světa. Mně osobně opravdu (nejen) její kniha dost otevřela oči, pomohla mi podívat se na svět očima dítěte a uvědomila jsem si, že děti jsou taky lidi a je třeba některé zastaralé názory a praktiky změnit.
Ohledně knihy mám velmi smíšené pocity. Na jednu stranu je kniha milá a otevřená a vlastne i soucitně napsaná coby dílo matky které není jedno jak vychovává děti a jaký máme přístup k dětem. Na druhé straně máme ale čistě náhodné neodborné názory které až s příliš velkou lehkostí káží že takhle lze vychovávat. Ano takhle lze vychovávat ale není to vždy snadné a opravdu mnoho věcí zmíněné autorkou se lépe řeknou než dělají. Kniha je také protkaná mnoha příběhy kde mi chybí zpětná vazba a celkový kontext.
Kniha je vizuálně velmi přehledná ale názor na obsah velmi smíšený nicméně každý milujici rodič si v knize může najít své.
Po delším čase kniha, kterou nejsem schopná ohodnotit počtem hvězdiček, protože prostě nevím jak. Respektive nevím, co jsem to vlastně četla za druh literatury. Autorku znám ze sociálních sítí a chápu to tak, že chtěla vydat knihu, po jejímž přečtení širokými masami se pohnou ledy ve stojatých vodách českého výchovného/vzdělávacího systému, všichni si zázračně uvědomí, jak je manipulativní jednání s dětmi škodlivé, rodiče přestanou rozdávat „jednu výchovnou, která ještě nikomu neublížila“, politici se hluboce zamyslí a odsouhlasí zákon, který striktně zakáže tělesné (případně jiné) trestání dětí.
Tento způsob se mi ale nakonec zdá nešťastný. Kniha na první pohled při zběžném prolistování vypadá docela lákavě, zdá se být rozdělená do přehledných kapitol, kde jsou ještě graficky odlišeny pasáže osobního svědectví a pasáže komentující, sem tam vidíme i jakousi poznámku pod čarou. Takže by se mohlo zdát, že si jdeme přečíst jakousi naučnou literaturu, kde se něco dozvíme. Leč není tomu tak.
V každé kapitole si nejdřív přečteme různorodé šokující zážitky z dětství osob, které zažily týrání, trápení, trestání, zesměšňování od lidí, kteří je měli chránit. Následuje rádoby vědecký komentář autorky, ale ve skutečnosti jsou to jen jakési úvahy podložené načtenou literaturou. O poznámkách pod čarou, které jsou zapsané formou „youtube.com“, „denikn.cz“ atp., už tu psali jiní. Je to vyložený trapas. Když si v textu přečtete větu „Jak říká Peter Levine v knize Trauma očima dítěte...“ a pak si v poznámce pod čarou najdete jen a pouze „Peter Levine – Trauma očima dítěte“, tak to opravdu nijak jinak než TRAPAS nazvat nelze. Bez takové poznámky se já osobně obejdu.
Aby nedošlo k omylu, nemám vůbec nic proti úvahám. Ale ať se to proboha netváří jako věda, průlom, pojednání odborníka na téma trauma. Sama tělesné tresty neprovozuju, s dětmi diskutuju jako s partnery a neustále řeším nějaké neshody s naší staromódní základkou, která se snaží všechny děcka skopat do hodné kuličky, takže jsem se na knihu dost těšila. Ale přišlo celkem velké zklamání, protože jsem se nic nového nedozvěděla. Nebo vlastně dozvěděla: Tudy ne, přátelé. Nebo vy potřebujete číst zážitky jak vystřižené z Blesku a za nimi rozhořčené úvahy člověka, který sám své trauma zjevně zpracované nemá? Já ne, já si radši dál budu číst jen toho Levina, Matého, Gordona a tak.
Když mě jako sympatizanta tato kniha spíš znechutila, tak si vážně neumím představit, že by převrátila na svou víru někoho z odpůrců.
Knížka je na první pohled hezky graficky zpracovaná a přímo vybízí k přečtení, ale obsahově mě zklamala. Nechci hodnotit názory autorky, na to ať si udělá každý názor sám, ale po formální stránce to byla katastrofa. Obsahuje nekonzistentní a nesprávné citace (is.muni.cz, youtube.com, zdravezpravy.cz a mnoho dalších - ani jedno z toho mě nezavede ke konkrétnímu zdroji) a podobně tomu bylo i u citátů, které někdy měly zdroj, jindy úplně chyběl. Když došlo na celostránkové definice z Wikipedie, musela jsem se už jenom smát. Vtipná byla taky rada použít vyhledávač Google k získání dalších informací. Mnoho frází a doporučení se opakovalo ve vícero kapitolách, u kterých mi navíc chybělo nějaké propojení. V žádné kapitole ale autorka neopomněla pro jistotu hned několikrát zmínit její oblíbenou knihu Trauma očima dítěte. Ke konci se mi zdálo, že autorce už došel dech a celá jedna kapitola je pouhým převyprávěním knihy jiného autora.
Brečela jsem už u předmluvy.
Tak moc mě kniha zasáhla.
Uvědomila jsem si vlastní traumata a taky to, jak nevědomky ubližuji svým dětem.
Zpočátku jsem byla celým projektem nadšená. Ale čím víc jsem knihu četla, tím intenzivněji moje nadšení mizelo. Souhlasím se spoustou věcí, které autorka uvádí, dokonce možná i s většinou. Hodně mi ale vadí její přístup - já to dělám správně, já mám pravdu a cokoliv jiného je špatně. Taková radikalita není dobrá.
Ačkoli se neshoduji s autorkou ve všech jejích názorech, tato kniha jistojistě stojí za pozornost. Měli by si jí přečíst snad všichni, obzvlášť ti, kteří přijdou do styku s dětmi - rodiče, nastávající rodiče, rodinní příslušníci, učitelé, vychovatelé, lékaři (obzvlášť pediatři), sociální pracovníci, trenéři aj. Kniha je silná především svou autenticitou - čtete skutečné příběhy skutečných lidí (a mnohdy je to opravdu smutné čtení, až z toho bolí u srdce). Při čtení se může u čtenářů odkrýt i jejich vzpomínka na prožité trauma (nejednou mi tekly při čtení slzy a leccos jsem si díky této knize uvědomila o sobě a o svém dětství). Nemusíte mít autorku v lásce a plně s ní souhlasit, ale tuto knihu byste si přečíst měli, jako odstrašující případ, jak s dětmi nejednat, co nedělat. V knize postrádám konkrétnější návody, tipy, rady, ale to nebylo účelem této publikace. Super je seznam doporučené literatury v závěru - už mám půjčené dvě knihy ze seznamu. Takže všeho všudy - děkuji autorce za tuto knihu.
Autorku znám z FB a sleduji ji již delší dobu. Její radikální názory mě spise inspiruji než pohorsuji a jsem za to velmi vděčná..
Líbil se mi koncept knihy, příběhy opravdu hutné a potřebné, autorka sama nazastira, že následně komentáře jsou její vlastní a v závěru odkazuje na mnohé "povolanejsi" autority.To mi připadá fér a stejně tak mi dává smysl to, co chce autorka sdělit.
Jako matce 3,5 letého dítěte mi kniha naprosto sedla, ale rozumím tomu, že pro mnohé je trnem v oku.
Graficke a vizuální zpracování je krásný bonus.
Autorku sleduji i na sociálních sítích a ačkoliv se s ní ne vždy shodnu, velmi často si díky ní uvědomuji, že některé věci ve výchově dělat nechci. Pamatuji si totiž, jaké to bylo, když to někdo dělal mě a nechci v tom pokračovat dál.
Kniha je za mě skvělým nástrojem pro "uvědomění si". Věřím tomu, že každý máme svá traumata z dětství, ať už výchova našich rodičů byla sebelepší. Důležité je však o nich vědět a snažit se, abychom v naší výchově nadělali co nejmenší škody. A právě k tomu uvědomění si, bych všem doporučila tuto knihu. Právě při čtení příběhů si člověk může vybavit určité situace, které si v dětství prožil a na které si ale už třeba ani nepamatuje, ale je možné, že ho stále ovlivňují. Je to taková zajímavá forma terapie.
Knihu tedy hodnotím 5*, a to i přes to, že s autorčiným "radikálnějším" přístupem výchovy nesouhlasím. I tak si ale z knihy odnáším spoustu zajímavých poznatků a hlavně to "uvědomění si". A právě za to autorce děkuji.
Za sebe bych dala 3,5 hvězdy. Kniha má obrovskou přidanou hodnotu v reálných prožitcích lidí, také tu jsou fajn postřehy, které nutí k přemýšlení a mně v mnohém pomohly. ALE! Je tu hodně ryze osobních názorů, které autorka předkládá jako jedinou pravdu, mnohdy je až příliš radikální, což je špatně, chybí nezaujatý pohled. Ono neustále opakovat, jak nesoudí jiné lidi a vzápětí to celé pošlapat není úplně košér.
Já to hodnocení tady opravdu nechápu. Kniha není výplodem žádného odborníka, ODBORNÍCI NAPSALI POUZE PŘEDMLUVU! A to opravdu není dostačující, vzhledem k tomu, že se jedná o výchovu dětí. Paní Staňková už nadělala víc škody než užitku se svými radikálními názory. Člověk, který by sám potřeboval psychologa, protože jeho duševní zdraví očividně není úplně v pořádku, radí ostatním lidem, jak vychovávat svoje děti.
Dva roky práce učitelky v mateřské školce z člověka nedělá odborníka na dětskou psychiku. Lidi zamyslete se než si takovou knihu přečtete. O svých psychických problémech se taky nechodíte radit za Růženou z prasečáku, že ne?
Prvně bych chtěl pochválit to, jak kniha vypadá. Krásný obal, zajímavé obrázky dokreslující témata, pestré barvy, vymazlené detaily. Opravdu nádhera! Co se obsahu týče - rozdělení kapitol na autentické příběhy a teoretickou část mi přišlo v pohodě. Autorka není nějaký odborný psycholog, spíš popularizátor, ale to vůbec nevadí. Používá snadno pochopitelný jazyk a je přístupná. Záběr literatury by mohl být širší - často cituje v podstatě 2 knihy, ale na úvod do tématu asi stačí. Obecně si myslím, že je to zaslužný počin plný inspirace k dalšímu zkoumání traumatu. Často to není lehké čtení a člověk se diví, že se to skutečně děje a navíc v takové míře. Na druhou stranu kniha mi pomohla pochopit i důvody této agrese vůči dětem.
Snad jen v některých ohledech mi názory autorky přišly až moc radikální (unschooling, anarchismus), ale to je ryze subjektivní problém.
Určitě kniha stojí za přečtení a věřím, že má i potenciál směřovat dál ty, kteří chtějí na sobě pracovat.
Štítky knihy
pedagogika vývoj a výchova dětí týrání škola psychická traumata vzdělávání, edukace reformní pedagogika posttraumatická stresová porucha podle skutečných událostí respektAutorovy další knížky
| 2022 |  Děti jsou taky lidi |
| 2024 |  Když se naštve chameleon |
Naprosto skvělá kniha. Knih o respektujícím rodičovství už jsem přečetla troufám si říct mnoho, často se témata samozřejmě opakují a každá je napsaná trochu jinak, ale tahle je výjimečná v tom, že je proložená autentickými příběhy lidí, co zažívali v dětství a jaké to na nich zanechalo následky. I ten, co obhajuje tělesné tresty, snad musí pochopit, že trestání, vydírání, psychické týrání, ponižování a znevažování pocitů dětí není ta správná výchovná cesta. Některé knihy ze seznamu doporučené literatury jsem už četla, k některým se třeba ještě dostanu. Díky za tu knihu, za to, co Zdeňka dělá. Doporučuji i její videa na fb Děti jsou taky lidi.