Děti jsou taky lidi
Zdeňka Šíp Staňková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501575/bmid_deti-jsou-taky-lidi-zHP-501575.JPG
4
193
193
Autentické příběhy, které vám budou povědomé: jak výchova a dětství formují naši dospělost. Kniha Děti jsou taky lidi autorky Zdeňky Šíp Staňkové. Délka knihy je 304 stran a doprovázejí ji ilustrace Petry Svobodové. Předmluvu ke knize s autentickými příběhy traumatu napsaly psycholožky Jana Nováčková a Jana Kubíčková.
Přidat komentář
Už jsem přečetla hodně knih o seberozvoji a psychologické. A musím říci, že tak ucelené dílo do hloubky kde je problém v jednoduchém podání pro běžné lidi jsem nepotkala. Kniha mi mnohé vysvětlila i to, co psycholog nezvládl. A díky tomu mohu lépe pracovat na sobě i svém vztahu k synovi i ostatním lidem.
Je to celkem zajímavá kniha. Určitě mě donutila k zamyšlení nad výchovou mého syna a nad tím, čím ho vlastně vybavují do budoucna svým chováním a nezpracovanými traumaty.
Knihu považuji za velmi dobrou. Příběhy mají moc otevřít oči, většinově jsou velmi silné a někdy se divím co se vůbec mohlo stát. Doplňující "odborné" texty se pokouší možné nové pocity ukotvit. Čekala jsem o něco větší vědeckost - citování Wikipedie, nesmyslné fungování poznámek pod čarou (v podstatě tam ani nemusí být, odkaz YouTube není to pravé). Kdybych neměla základy vývojové psychologie, tak bych asi byla mírně ztracená. I přesto knihu hodnotím kladně, je velmi inspirativní, s názory autorky souhlasím. Já měla dětství až na malé karamboly dobré, ale stejně mám v sobě nezdravé vzorce. Pokud to má někdo stejně, začít touto knihou může být fajn start.
Tahle kniha nejspíš rozdělí čtenáře na dva tábory.
Na ty, kteří si řeknou: Ano, konečně!
A na ty, kteří si řeknou: Pitomost, ani náhodou.
V té první skupině budou pravděpodobně lidé, kteří sami zažili něco podobného, co stojí v úryvcích příběhů skutečných lidí o tom, jak s nimi bylo v dětství zacházeno a s čím se dodnes potýkají.
V té druhé buddou nejspíš lidé, co hrubé zacházení zažili také, ale přijali to jako normu a znak síly a odolnosti.
Knížka je svým způsobem v naší kotlině přelomová. Odvaha pojmenovat nahlas něco tak hrůzného se střetává s uvědoměním, před kterým většinou zavíráme oči. Ano, týrání a hrubé zacházení s dětmi se děje i u nás, nejenom někde ve vzdálené Americe.
Ano, děje se to dnes i denně.
A nejspíš se to dělo/děje i u vás doma.
A tady přichází první vlna nekomfortu a nevole. Přiznat nahlas, že moje matka mě ve skutečnosti třeba týrala, když mi bylo ze všech stran (včetně vrozeného instinktu) vštěpováno, že je to dobrá bytost, která mě miluje a vždy jednala v mém nejlepším zájmu, to působí obrovský šok a rozpad světa, jak ho známe.
"Zasloužil/a jsem si to, věčně jsem zlobil/a." je zaklínadlo mnohých, kteří nelaskavé zacházení zažili, ale naučili se ho bagatelizovat.
"Nezasloužil/a jsem si to ani náhodou." je první uvědomění všech, kteří se rozhodli s traumaty popasovat a vydali se na bolestivou cestu k uzdravení.
Otevření Pandořiny skříňky je však nutné. Nejen pro váš vlastní život, ale i pro celou naši společnost. Staré pořádky už jsou neudržitelné a je třeba pojmenovat, co už je nefunkční a hledat cesty nové.
Knize ubírám hvězdičky za to, že mně osobně mnoho nového nepřinesla (mám toho nastudováno habakuk z jiných zdrojů) a občas by mohla být návodnější.
Přesto však její existenci vítám a mohla by přinést mnohé pochopení těm, kterým nebylo přáno láskyplné dětství a nyní se potýkají v dospělém životě s problémy širokého spektra.
Úžasná kniha o otřesných věcech. V podstatě návod, co nedělat dětem. Musím říct, že jsem se v některých bodech taky viděla. Bohužel.
Její hlody jsou opravdu otřes
Debatovat dvě hodiny proč se má tříleták obout něco si uklidit atd. jsou zatahování nezdravého amerikanismu do našeho dříve normálního zdravého stylu výchovy, kde to mělo hranice a kde NE něco znamenalo.
Dnes se vychovává takhle a pak když nevyjde přijímačka na střední kvůli neschopnosti děcka, tak Bůh který byl vždy no.1 se z toho složí. No, vskutku super styl výchovy, jen tak dál :)
Uzasna kniha u ktere jsem hodne nabrecela. Nektere pribehy jsou podobne, tomu co jsem zazivala ja, ikdyz moji rodice nevychovavali fyzickym nasilim. Nektete pribehy byli sokujici a brecela jsem za kazde to male dite plne bolesti uveznene v dospelem tele. Uprimne pbdivuji kazdeho kdo zazil takova traumata a dokazal se od toho odprostit.
Ja deti nebiju, nikdy mi to neprislo spravne, ale mam sve prevzate vzorce na kterych musim makat. Kniha mi byla takovou terapii. Clovek, kdyz to cte ma pocit, ze v tom neni sam. Odborny dodatek od Zdenky me jen utvrdilo, kde mam mezery a musim kvuli svym detem pridat.
Prestoze to neni rodicovska prirucka, zazila jsem hodne motivace a a aha momentu a vim, ze snazit se neco zmenit je zaklad. Myslim, ze jsem na dobre ceste a verim, ze diky tomu jsem o mnoho lepsi matkou svym detem.
Skvela kniha a ja za ni Zdence dekuji a doufam, ze se dostane co k nejvice zranenym dusim, aby neopakovaky chyby rodicu a vychovali uzasne a sebevedome dite, ktere bude mit podporu u tech nejblizsich.
Knihu jsem si koupila, abych autorcčin počin podpořila. Sama mám nějaké traumatizující zážitky z dětství, které za sebou vláčím a výchovu, kterou se snažím u svých dětí změnit. Ale je těžké to ve vypjatých situacích krotit. Proto mě zajímalo, jaké jsou další příběhy jiných lidí, vzít si z příběhů nějaké ponaučení, vidět chování rodičů očima dětí (ač už dospělých). Určitě je potřeba se tomuto tématu věnovat, každý máme nějaké trauma a musíme ho nějak zpracovat. Myslím si, že snad ani neexistuje dítě, kterému nebylo někdy ukřivděno či ublíženo (ať už slovně či fyzicky). Z pohledů rodičů se kolikrát může jednat o banalitu, v dítěti se ale uchová daný pocit a už se to s ním táhne. Knihu hodnotím velice kladně, po několika příbězích vstupuje vždy na řadu autorčino slovo. Zde už ubírám nějakou tu hvězdu. Autorku sleduju i na sociálních sítích a ne vždy se s jejími názory ztotožňuju. Což bych brala jako v pohodě, je to její pohled na danou situaci, některé poznámky byly věcné. Co mě hodně něbavilo, tak byly citace z různých knih. Další, co beru jako mínus je, že sice najdete odkazy na webové stránky, ale kompletní odkaz třeba na různá videa na YT nehledejte. Což mi přijde škoda. Nebyla to pro mě wow kniha, ale příběhy, které obsahuje, je potřeba šířit dál, třeba se v někom něco pohne, uvidí problematiku z druhé strany a i kdyby si rodič řekl, že přesně tuhle větu třeba používá a měl by se rozhnodnout ji nepoužívat, je to krok kupředu. Knihu doporučuji každému rodiči
Ctiva knizka o tom, ze je normalni chovat se k detem normalne. V CR bohuzel stale velmi opomijeny styl vychovy.
Z knihy jsem velmi rozpačitá. Nezpochybňuji to, že je nutné psát o dětských traumatech, jakkoli je to nelehké čtení. Ztotožňuji se i s tím, že jsme každý jiný, a tudíž i dopad toho, co jsme zažili v dětství, může být různý. Po přečtení mám ale pocit, že bychom si "trauma" mohli nést ze svého dětství skoro všichni, protože výchova našich rodičů nebyla zas tak moc liberální. S některými autorčinými názory se bohužel nemohu ztotožnit. Nicméně jí přeji, aby i ona našla alespoň kousek svého šťastného dětství.
Hrozný. Hrozný příběhy, ještě horší, že jsou to příběhy reálné. Kniha je plná nehezkého čtení. Občas nic pro slabé povahy. Někdy jsem si říkala, že to není ani snad možné, aby se takové věci děly. A ony se děly a stále dějí. Hnus, velebnosti. Každou várku příběhů následuje jakýsi doslov k dané problematice. Osobně bych ocenila víc konkrétních rad, jak se v dané situaci (ne)chovat a ideálně k tomu nějaké povídání od osvíceného terapeuta, psychologa... Každopádně kniha je originální počin a doufám, že další díl už nebude. Ne kvůli nízké úrovni knížky, ale kvůli tomu, že za každým příběhem je jedno hodně zraněné dítko, které mělo tu smůlu, že se narodilo tam, kam se zrovna narodilo. Po grafické stránce je knížka moc hezky zpracovaná. Děkuji za ní
Trvalo to delší čas, ale knihu jsem si zamilovala. Je to jednoduché konstatování vážného problému, který bohužel pořád máme. Ve chvíli, kdy se ministr práce a sociálních věcí jako autorita vyjádří, že se nestydí za to, že své děti někdy uhodil, byť "mírně", není prostě nad čím váhat. Děti v naší společnosti očividně nemají tedy taková lidská práva jako muži nebo ženy. A to jsou fyzicky nejslabší. Když dospělý muž řekne, že se nestydí za to, že uhodil slabé dítě, které na něm navíc existenčně závisí (!), pak je něco hodně v nepořádku.
S autorkou souzním i v tom, že nejen fyzické tresty, ale vůbec trest jako takový (zákaz, kárání) do zdravého vztahu nepatří. Pokud rodič trestá dítě, pak by tedy také dítě mělo trestat rodiče. Ale jak by se oba cítili? Pokud chceme, aby si děti v budoucnu uměly konstruktivně a s respektem k druhým vyjednat svoje zájmy, pak jim to musíme ukázat v rodině, a to právě zdravou komunikací s nimi. Tečka. To je vỷchova: ukázat, jak řešit emocionální situaci bez násilí, manipulace, příkazů, ovládání a moci. Trestem děti naopak učíme, že právo na prosazení svých zájmů má silnější a mocnější jedinec.
V mé rodině je to v tomhle ohledu relativně ok (část prarodičů bohužel přemýšlí jinak, ale jejich vliv je omezený), ale bolestné jsou pro mě pasáže věnující se vzdělávacím institucím. Která školka skutečně představí pravidla dětem jako něco, co si mají společně s rovnocennými pedagogy vytvořit? Která školka dětem ukáže, že za pravidla má každé z nich odpovědnost, každé z nich je spolutvůrce pravidel? Zdá se mi, že školky naopak jedou v režimu: dítě, tu máš pravidla a pokud se chceš mít dobře, zachovej je. Pokud je porušíš, pak se ti dostane určitého diskomfortu: paní učitelka tě napomene, zamračí se, posadí tě stranou na time-out... A tak programujeme děti, aby byly pasivními vykonavateli toho, co po nás chce autorita. "Všechny děti mají v očích stejný bojácný a zahanbený pohled pokaždé, když se na ně dospělí zlobí. Všechny."
A poslední důležitý bod: vzdělání řízené dítětem kontra vzdělání řízené učitelem. To je asi nejprogresivnější a pro mě nejmíň jasné. Ano, děti mají motor a touhu samy se učit, to je zřejmé. Ale neplatí to jen do určitého věku? Ano, učit dítě něco, co mu v tu chvíli nedává smysl a není na to vývojově připravené, není tak efektivní, jako když se něco dítě najednou touží naučit a nasává pak učivo jako houba. Pak se ale ztratí veškerá ta ohromná práce didaktiků, kteří vytvořili vzdělávací plány tak, aby na sebe učivo od první třídy po maturitu navazovalo v kruzích.
Rozhodné ano bez "ale" říkám na druhou stranu tomu, že nahrazovat vnitřní motivaci (potěšení z učení) motivací známkami, pochvalami, strachem a touhou být přijat a oceněn je jasně negativní rys běžného školství.
A ano bez "ale" se mi chce říct i na myšlenku, že není pro vývoj dítěte správné silou lámat jeho vůli nebo ho přesvědčovat, že někdo jiný ví lépe, co je pro něj samotné nejlepší. Velmi důležité se mi zdá i upozornění na to, že děti, které jsme naučili z principu poslouchat dospělé, jsou velmi snadno zneužitelné.
A nakonec citát z pera Snowdena, který cituje i autorka: "Nechci být člověk, který se bojí jednat na základě svých morálních zásad. Lidé zůstávají pasivní a povolní kvůli strachu z možných následků svých činů, ale jakmile necháte odejít svou závislost na věcech, na kterých ve skutečnosti nezáleží – peníze, kariéra, fyzické bezpečí – můžete tenhle strach překonat."
Je to náročný cíl, ale za mě se počítají i malé posuny tímhle směrem. Posuny k vnitřní svobodě.
Jako odstrašující příklad, osvěta, terapie sdílením a informace o tom, kde vlastně najít to podstatné (odborné knihy), ano. Ale čekala jsem víc o respektující výchově, o konkrétních postupech v různých výchovných situacích apod. Třeba o tom bude další kniha :-) Autorku sleduji i na sociálních sítích a moc jí v její práci i životě fandím.
*čtenářská výzva 2023: Kniha od začínajícího autora
Jedním slovem je četba této knihy SÍLA. Číst o tom, co se dělo některým z nás a připadalo jim to normální, je hrozné. I já jsem během čtení kolikrát prožila Aha moment, kdy jsem si uvědomila, co jsem prožívala já a zranilo mě to. Kniha není to návod na to, jak vychovávat svoje děti, ale našla jsem tam věci, kterým se chci ve své výchově vyhnout.
Popravdě jsem od knihy čekala víc, například, že se dozvím, jak vychovát své dítě s respektem, jak se sebou pracovat, jak nahlížet na své dětství...kniha byla pro mě vlastně nezajímavá, neotevřelo se mi nic z dětství, což může být samozřejmě i tím, že bylo super a jen hledám chyby, kde nejsou:))
Nicméně mě šokovalo, kolik dětí - lidí zažilo opravdu hnusné dětství a jak dokážou být rodiče zlí na své děti, což je pro mě prostě nepochopitelné.
Knihu k přečtení nedoporučuji, raději si přečtěte něco od odborníků... například Trauma očima dítěte, na tuto knihu se autorka mnohokrát odkazovala.
Túto knihu považujem za veľmi užitočnú a mala by byť povinným čítaním (haha, ako antiautoritárka by som ju samozrejme nikomu nevnucovala). Zachytáva bolesť detí formou krátkych príbehov, roky zúfalstva scvrknuté do pár riadkov, jeden príbeh nasleduje za druhým, predstavujú vizitku spoločnosti, dôkaz všadeprítomného pokrytectva, svedectvo naprieč generáciami posúvanej bolesti i ľudskej ľahostajnosti. Tieto príbehy tiež dokazujú, že obete násilia, v tomto prípade deti, zo strachu pred agresorom skoro nikdy nevyužijú zriedkavú šancu obviniť agresora, keď im život prihrá šancu všetko povedať empatickej dospelej osobe, ktorá si všimne, že niečo nie je v poriadku. Ich strach je taký silný, že ich paralyzuje a oni klamú a vymýšľajú si, ako prišli k modrinám a zlomeninám, len aby sa na nič neprišlo. Autorka dopĺňa jednotlivé kapitoly svojimi vhľadmi, objavmi psychológov či iných odborníkov, prináša aj nádej na zmenu k lepšiemu a na preliečenie traumy. Číta sa to všetko dobre a človek sa zatúži dozvedieť viac - sama som si práve dnes objednala knižku z jej zoznamu odporúčaných kníh. Som vďačná autorke za to, čomu sa venuje a za to, že do tejto knižky umne namiešala koktejl príbehov, informácií a ideálov.
Smíšené pocity. Rád jsem penězi za knihu podpořil projekt Děti jsou taky lidi, i když jsem tušil, že žádné převratné nové informace se v knize nedozvím, protože autorku i projekt sleduji už roky. Kniha je vlastně výběrem ze souboru anonymních výpovědí, na které autorka reaguje a které jsou realativně dobře kategorizovaný.
Obsahově jsem rád, že kniha vyšla, je potřebná. I když jsem zjistil, že i autorka, jinak velmi svobodomyslná libertariánka má jednu oblast, kde upřednostní podporu zákazu násilí než současný stav. Sice dodává, že bez postihu, ale v realitě asi všichni tušíme jak to dřív či později dopadne. Je to paradox, v knize prosazuje (dle mě správně), že násilím děti nenaučíme nenásilí, nicméně to autorce nebrání násilím prosazovat nenásilí u dospělých.
Kniha nenaplnila potenciál ani formálně. Kniha předmluvou vzbudila vysoká očekávání o kvalitě zpracování, ale pak tyto očekávání byly zklamány. Nebýt té předmluvy, hodnotil bych knihu jako běžnou literaturu, takhle ji budu hodnotit přísněji jako jinou odbornou literaturu.
Kniha špatně odděluje ověřené a ozdrojované fakta, výzkumy od autorčin osobních názorů. Navíc ozdrojované informace nelze ověřit, často poznámka pod čarou je ve formě odkazu na celou doménu, dokonce je zde i odkaz na celý youtube. Tyhle odkazy mě mrzí o to více, že nepomohou ani laikovi, když se chce dozvědět víc.
Kniha je přes to všechno užitečná, pro laika, že není bohužel se svými traumatickými zážitky sám. Dozví se v knize jak od autorky tak z některých zpovědí možné způsoby řešení.
Kniha mi leccos dala, nelehce se čte, z mnohých zpovědí mrazí. I z těch "lehčích" jako, že učitelka řekne chlapci, aby si pro divadelní hru vybral princeznu a pak mu ji rozmlouvají, že se na princeznu "nehodí".
K zamyšlení bylo, jak některé děti vědomě lhaly a pak toho litovaly, jiné lhaly, protože zhodnotily, že i takoví rodiče jsou lepší než pasťák či jiná státní "řešení". Děsivé je, kolik dětí se rozhodly vše oznámit a nebylo jim věřeno nebo jich jejich blízcí zradili.
Takže všechny kombinace zde máme. Mně osobně to přesvědčilo, že člověk z venku, nějaký ouředník těžko může rozhodnout, co je lepší pro dítě v takové sitauci, to může jen to dítě, jen je mu třeba věřit.
Pozitivní je, že dost těch příběhů končí relativně pozitivně, i když vím, že je to dáno výběrem (ti, co opakují "vzor" rodičů, nenapíšou autorce. A i to, co napsali, se budou hodnotit pozitivně, i když budou nevědomky chybovat, např. nespadni.
Štítky knihy
pedagogika vývoj a výchova dětí týrání škola psychická traumata vzdělávání, edukace reformní pedagogika posttraumatická stresová porucha podle skutečných událostí respektAutorovy další knížky
| 2022 |  Děti jsou taky lidi |
| 2024 |  Když se naštve chameleon |
Ačkoliv autorku moc ráda nemám a s jejím postojem nesouhlasím, kniha je to velmi poučná. Je třeba odhlédnout od jejích vystoupení na sociálních sítích.
___
Pokud dítě nevyrůstá v bezpečném prostředí, může ho to poznamenat na celý život. Kromě subjektivních zjištění v knize najdete i vědecké vysvětlení proč, jak a kdy k tomu dochází. Pomůže nám to na sobě včas rozpoznat naše pripadné trauma a začít s tím bojovat - a hlavně: NEPŘENÁŠET STEJNÉ CHYBY NA SVÉ DĚTI. Nejsem fanda homeschoolingu, ale o tom to opravdu není. Za mě kvalitní 4* (pátou ubírám za příliš radikální přístup autorky).