Děti půlnoci
Salman Rushdie
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72428/bmid_deti-pulnoci-s3f-72428.jpg
4
217
217
Salím Sináí, vypravěč a hlavní hrdina nejznámějšího románu Salmana Rushdieho, je jedním z 1001 dětí zrozených v první hodině indické nezávislosti a obdařených zázračnými schopnostmi, zároveň však bolestně spojených s historií a osudem své země. Jeho fascinující vyprávění, postupně se odvíjející mezi řadou indických a pákistánských měst, provede čtenáře ságou tří generací Salímovy rodiny, více než šesti desítkami let moderní indické historie i hrdinovou strastiplnou poutí za smyslem osudu vlastní existence, který jako by ztělesňoval rozporuplnou a stěží postižitelnou identitu samotné Indie. Rushdieho barvitá a podmanivá próza, mistrně mísící realitu s imaginací a kroniku politického vývoje s fantastickým příběhem, byla r. 1993 jmenována nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní britskou literární cenou Booker Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , Mladá frontaOriginální název:
Midnight's Children, 1981
více info...
Přidat komentář
Zpočátku mi vadil silně patetický styl vyprávění. Kniha veledůležitě a zdlouhavě vyprávěla v podstatě o ničem, přičemž chvílemi samoúčelně odbíhala k biologicky nechutným „vtipným“ podrobnostem. Souvětí byla dlouhá a šroubovaná. Některé novotvary užité překladatelem snad nebyly ani česky a jejich smysl jsem si domýšlela z kontextu (vy víte, co to je např. „vylábat“ ?). Kdybych sebou tuhle bichli nevzala na dovolenou (kde prostě jiné čtení nebylo), nejspíš bych ji odložila a nedočetla. Což by nakonec byla asi škoda. V druhé polovině se děj začne ubírat alespoň trochu zajímavým směrem, hlavní hrdina- vypravěč přestane být tak sebestředný a třeskutě vtipný (omezí se i motiv dětí půlnoci, bez kterého by se myslím celé vyprávění velmi dobře obešlo) a z knihy se opravdu stane freska popisující stav indické společnosti pár let po vzniku státu.
Vpravdě monumentální dílo, ve kterém se prolíná osud jednotlivce s osudem národa.
Přestože Indie není Kolumbie a Bombaj není Macondo, a samozřejmě Rushdie není Marquez, je to výtečná kniha. Na rozdíl od Sta roků samoty postrádá živelnou radost, tepající, životný gejzír prožitků, který je pro legendu magického realismu tak typický. Ale to je možná dáno nejen osobnostmi obou autorů, ale i zeměmi, národy a odlišnou spiritualitou Indie a Kolumbie. Jsem plná dojmů a s radostí se začtu do dalších autorových knih.
Náročná kniha se spoustou příběhů, osob, návratů do minulosti, přítomnosti a zpět...hodně politických názorů, válečných konfliktů, náboženství....trvalo mi to dlouho, ale dala jsem jí...dobrá tečka za letošním čtenářským rokem:-)
Jeden velký čatní provoněný, magický mišmaš kultur, lidí, myšlenek a politiky.
Realita se misí s fikcí a já mám chuť navštívit indickou restauraci, objednat si kárí a pokecat s číšníkem o kulturním pluralismu jeho rodné země.
Doporučing pro všechny kulturní nomády a milovníky orientálních vůní, chutí a barev.
Kniha, ktorá ma vrhla do čitateľskej krízy. Síce som chápala metafory, hrátky autora s čitateľom, chápala som všetko a oceňujem jazyk. Ale mňa to strašne veľmi nechytilo...
Dobří spisovatelé při vyprávění příběhu občas přihodí nějaký nepodstatný detail nebo vedlejší příběh, aby děj oživili a všechno působilo reálně. V dětech půlnoci dostanete detail detailu detailu ve vedlejším příběhu s dalšími detaily a jejich detaily a dalším vedlejším příběhem atd. Sama o sobě je řada z nich zajímavá, ale pokud čtu 257. detail třináctého mini příběhu, tak mi to celé začíná být jedno.
Ze začátku poměrně hutné čtení. Měl jsem problémy s indickými reáliemi. Pomohlo by mi otevřít si k tomu encyklopedii nebo si před tím prostudovat moderní dějiny Indie. Po zhruba 50 stranách se rozjel i děj a kniha byla přece jen poněkud čtivější. Nakonec docela zajímavá sága.
Paralela s Indií ohromná, ale jinak docela děs běs. Vypravěč je tak sebestředný, že kliďánko věnuje desítky stran popisu svých potenciálních matek a otců, což vážně nemám zapotřebí číst. Docela zklamání, poněvadž Děti půlnoci jsem měla v hledáčku dlouho a dost jsem se na ně těšila.
Velká sága o Indii a jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Víc není třeba dodat. Snad jen: pokud vás na konci mrzí, že už je konec, sáhněte po Hanbě a jízda - tentokrát v Pakistánu - pokračuje.
Tak tahle kniha mi dala zabrat. Děti půlnoci nejsou vůbec rychlým čtením; ve skutečnosti se pohybují na hranici nepříjemného opaku. Jsou neskutečně hutné a neustálé dílčí odbočky pro mě byly frustrující. Přiznám se, že jsem to zpočátku vůbec neocenila. Pak přišlo období, kdy jsem si na klikaté tempo románu zvykla a užívala si každého slova, přirovnání a žasla jsem nad fantazií a schopnostmi autora. A pak jsem z ničeho nic napojení na příběh ztratila. Potíž vidím v tom, že neznám (a byla jsem líná hledat) všechny reálie na které autor naráží. Předpokládám, že bych měla větší požitek ze čtení po nastudování indické historie, kultury a zvyků. Jsem si jistá, že alegorie byly brilantní a symbolika vznešená, ale z velké části mi to uniklo.
Líbil se mi jazyk a oceňuji ústřední metaforu: vyjádření zrodu a růstu národa prostřednictvím jeho dětí, ale zároveň jsem nebyla dost trpělivá a asi nebyl ten správný čas.
Tohle byla síla. Rozsáhlý a velmi rozvětvený román, příběh dětí narozených o půlnoci, kdy Indie získala nezávislost. Celé vyprávění jako parafráze toho období, plné hinduistické i islámské mystiky, pochopitelně opět v parafrázích. Roztržitost a četnost příběhů zase pochopitelně odkazuje na tisíc a jedno vyprávění Šeherezády. Těžká, šílená a neskutečně mnohovrstevnatá kniha. Zasloužila by si přečíst několikrát, ale myslím, že na to nenajdu dost sil. Jo, a ještě jedna věc – na rozdíl od mnohých současných knih, o kterých se to neprávem tvrdí, tohle je skutečný magický realismus. Neobsahuje totiž jen jeden jeho aspekt žánru (jako většina knih, které se tak dneska módně nálepkují), ale obsahuje je všechny. A taky proto jsou Děti půlnoci kniha tak skvělá a místy náročně čitelná a rozklíčovatelná...
Knihu jsem měl doma asi deset let a pokaždé mi dělalo problém překloenout prvních padesát stran, zkrátka se začít. Jakmile jsem to ale minulý měsíc dokázal, četl jsem a četl, nechal se omámit cizí rodinnou historií i jednotlivými postavami a hlavně vypravěčeským stylem autora, který je naprosto jedinečný. Dozvěděl jsem se spoustu detailů o Indii a Pákistánu, místech, která jsem dosud nikdy nenavštívil. Knihu doporučuji na dlouhé zimní večery.
Rushdie v každé větě této knihy potvrzuje, že patří k nejlepším světovým spisovatelům. Ta pestrost výrazových prostředků a stylů, každá jeho postava je velice originální a přitom psychologicky uvěřitelná, do toho spousta ironie a humoru a především ta nevyčerpatelná fantazie projevující se hlavně v magických prvcích. Jenže je to tak trochu jako pejskův a kočiččin dort - spousta výborných přísad smíchaných dohromady ještě nemusí dávat skvěle chutnající pokrm. Mně ty skvělé detaily, jak jsem o nich psal výše, nějak překryly to hlavní - příběh Salima a ostatních Dětí půlnoci. I když pokud Salimův příběh měl být spíše kulisou a tím hlavním příběhem měl být ve skutečnosti příběh Indie, Pákistánu a Bangladéše, povedl se autorovi tenhle záměr realizovat na výbornou.
Indie a Pákistán, to je pro mě vzdálená realita i co se týče současného dění, natož před sedmdesáti lety. Oceňuju Rushdieho vypravěčský styl, ty pasáže, kdy se vševědoucím Salímem prolítneme Indií napříč, jsem četla jedním dechem. Naopak v jiných částech knihy jsem měla značné čtenářské záseky, hlavně v druhé polovině, nebo možná poslední třetině, kdy se dostal do boje a já jsem nedokázala pořádně pochytit, na jaké že to straně stojí a co to znamená pro osud národa a proč je s ním tak moc spjaté Salímovo nadání. Děti půlnoci jako společenství vůbec byly podle mě málo vytěžené, ocenila bych více konkrétnějších příběhů, které jim jejich dary v životě zařídily. Salímův "bratr" Šiva byl teda děsnej kruťák, doufám, že mě ty jeho kolena nebudou strašit ve spaní.
Mám ráda knihy, kde autor vytvoří propletenec postav a jejich vztahů a pak se snaží čtenáře ještě hlouběji vtáhnout do jejich světa odkazy na události dříve popsané a citacemi a vzpomínkami, co kdo kdy udělal a řekl nebo co by řekl dnes. Dobře to umí třeba John Irving. V tomto případě ale bylo toho odkazování a citací postav z minulosti (případně budoucnosti) přespříliš a pořád se omílají dokola. Takže kniha dobrá, ale dojem lehce rozpačitý...
Dozajista neskutečně hodnotná kniha. Autor umí psát, jeho fantazie je téměř nezměrná, popisná schopnost a smysl pro příběh velkolepé. Problém pro mě je v tom, že se mi kniha četla velmi špatně. Obrovské množství indických výrazů, kterým sotva člověk porozumí, věty, které kolikrát tvoří celé odstavce, směsi fantazie a reality střídající se tak rychle, že jsem se ztrácel. Holt ne všechna díla jsou pro mne...
Velmi košaté a sofistikované. Dílem prosvítá inteligence autora, která je velmi osvěžující. Díky jeho schopnosti vypravěče se může nechat evropan "zmáčet" v "jiné realitě", odehrávající se v Indii a Pakistánu, v polovině minulého století.
Z této knihy jsem nadšená. Není to jednoduché čtení, ale rozhodně to stojí za to. Rushdie je pro mě "pan spisovatel", jeho styl je jedinečný, je u něj vidět obrovský talent, nadhled, životní zkušnosti. A abych nezapomněla, překlad je skvělý, díky za něj!
Štítky knihy
Indie telepatie anglická literatura rodina magický realismus Pákistán záměna dětí Bookerova cena hysterický realismus
Autorovy další knížky
| 2009 |  Děti půlnoci |
| 2015 |  Satanské verše |
| 1990 | Hanba |
| 2018 | Zlatý dům |
| 2010 | Čarodějka z Florencie |
Baroko bylo takhle nakašírované, iluzivní a rozkošatěné.
Mimochodem pro Marvarid: vylábat znamená slangově vypít, u nás se zase říkalo vyzunknout.
Mnoho bylo napsáno, nač opakovat? Pohleďme na Rushdieův svět jídla:
...v kuchyni Mary Pereirová v klidu připravovala nejlahodnější a nejvybranější mangové čalamády, limetková čatný a okurková kasaudí
A Amína najednou začala cítit, jak do ní pronikají emoce z jídla jiných lidí – protože – velebná matka rozdělovala karí a masové kuličky neústupnosti
jídla nasycená osobností jejich stvořitelky
Amína jedla rybí sálány umíněnosti a bírjání odhodlání
A třebaže Mariiny čalamády měly zčásti opačný účinek, přimíchala do nich hluboký pocit viny a strach z prozrazení, takže ačkoli byly velmi chutné, měly tu moc, že ty, co je jedli, vystavovaly nepopsatelným nejistotám a snům o vyčítavě namířených prstech
...matčina jídla naplňovala Amínu jakýmsi vztekem
Nepoznali jste jídla, co mají takovou moc? Jíte jen v závodce?
Tak to vás tady čeká! Jo, baroko...