Děti srpna
Sergej Lebeděv
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294577/bmid_deti-srpna-9in-294577.jpg
4
27
27
Začátek příběhu je plný optimismu: před sídlem KGB je stržena socha Felixe Dzeržinského a srpen 1991 přináší v Moskvě definitivní porážku bývalého režimu. Zdá se, že se rodí nové století a „děti srpna“ – vítězové z moskevských ulic – jsou přesvědčeni, že historie se dává novou cestou. Jeden z nich, vypravěč a hlavní hrdina knihy, si říká „Bezpečnost, ta stará běhna zemřela! Už nade mnou nemá moc, nemá moc nad nikým! Její špionské triky jsou vyhozené do odpadků, ta kurva je mrtvá…“ A právě tehdy se mu dostává do rukou deník babičky, která v něm zaznamenala historii své rodiny, avšak zcela utajila tajemství své lásky a dokonce i jméno vypravěčova dědy, který se prý ztratil v roce 1942. Kdo byl tento člověk, který se jednou v noci vrátila nečekaně z fronty, hýřil v restauracích a patrně měl ženy i v jiných městech? Agent NKVD, informátor? A vybrala si babička, jejíž rodina byla postupně decimována válečnými lety a stalinským terorem, tohoto sovětského ďábla, aby ji ochránil? Vypravěč tedy začíná pátrat po stopách ztraceného předka a rozmotávat spletité klubko rodinných vztahů i tragických dějin bývalého Sovětského svazu. Jeho hledání mu přinese navíc i zvláštní obživu: nechává se najímat lidmi, jejichž příbuzní zmizeli v gulagu, aby našel jejich stopy, či alespoň jejich hroby. Při tomto dobrodružném povolání používá falešné dokumenty mezinárodních organizací a dostává se na nejrůznější místa bývalého Sovětského Svazu, strádá žízní v hladových stepích Kazachstánu, v Karelii objeví obludnou komunitu tuláků, mentálně retardovaných lidí a psů, udržovaných ve strachu za ostnatým drátem bývalým vězeňským dozorcem… A spolu s ostatními „dětmi srpna“ postupně přichází o iluze. Do prezidentského křesla se dostává někdejší agent KGB Putin a nová tajná bezpečnost, o nic méně hrozivá než její předchůdci, začíná znovu upevňovat svou moc. Kritička Olgfa Lebeduškina o Lebeděvově knize napsala „Román Sergeje Lebeděva je o 90. letech 20. století i o tom, co se děje v Rusku dnes. Popisuje, jak se kolektivní touha obrací k minulosti, k době, která se zdá být lidem zvenčí peklem, kterou však domácí lidé považují za ráj, za místo, jež bylo od ostatního světa bezpečně odděleno plotem.“... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Люди августа (Ljudi avgusta), 2016
více info...
Přidat komentář
Nejkonceptuálnější a zřejmě i nejlepší román týkající se novodobých ruských dějin, který jsem kdy četl. Sergej Lebeděv se narozdíl od přelakované verze sovětskou/ruskou státní propagandou dívá na ruské dějiny bez příkras - dějiny Ruska, ať už carského, sovětského, nebo nově ,,demokratického" jsou krvavé, plné násilí, imperialistických výbojů a válek, přemísťují se celé národy i ,,závadné" minority, lidé i torza rodin jsou vykořeňováni, hodnota lidského života je malá, téměř nulová, lidé se ztrácejí a mizí ze života svých blízkých i ze světa vůbec, zdárně přežívají jen ti, kteří se nějakým způsobem zapletou se státní mocí či tajnou policií. Dějiny Ruska jako dějiny NKVD/KGB/FSB. Dějiny Ruska jako výslednice vektorů souboje tří center moci - moskevského politbyra, armády a právě světa tajných služeb a tajné policie. Tohle platilo v éře Sovětského svazu a evidentně to dál platí i po jeho rozpadu. A právě do éry postgorbačovské zasazuje Sergej Lebeděv svého hrdinu - intelektuála, který jako jeden z mnoha doufá, že krvavá éra konečně skončí a ruská společnost se vydá ,,na západ", směrem k demokracii a dodržování lidských práv. Lebeděvův hrdina se živí tím, že vychází vstříc ruské celospolečesnké poptávce a za úplatu hledá ony ,,zmizelé" - pátrá nejen v archívech, ale fyzicky projíždí i torzo onoho legendárního Solženicynova ,,Souostroví Gulag" - vydává se do zapomenutých pracovních lágrů, projíždí okrajové bývalé satelitní republiky SSSR, kam sovětská moc deportovala nepohodlné, vydává se do válkou zmítaného Čečenska a jeho cesty jsou důkazním břemenem zločinů ruské moci i politiky. Přímka zmiňovaná v textu samým autorem pak propojuje SSSR s Ruskou federací: ,,Lenin - Stalin - Putin" - nic se nezměnilo, jen po rozpadu SSSR a Jelcinovském intermezzu se chápe moci centrum KGB/FSB a vytlačuje od moci armádu, což autor názorně ilustruje zatčením a soudním procesem s Martem...
Kromě mimořádného obsahu je velkou předností díla Sergeje Lebeděva i opravdu mimořádná formální stránka - autorův poetický jazyk plný obrazotvornosti, přirovnání a metafor, zvláště v popisech časté až lyrické pasáže (jde o lyriku zpravidla přírodní), velmi originální pásmo vypravěče, autorovo pokusy o jakýsi až magický realismus či jeho zaujatost pro ,,čtení za řádky", vidění neviděného, hledání smyslu v nejasných náznacích, v pouhých útržcích reality, ale také třeba náklonnost k fatalitě. A nutno pochválit i vskutku podařený překlad Libora Dvořáka...
Osamělý (snad poslední) výtisk "Dětí srpna" jsem vzal v Levných knihách spíše mimochodem, takříkající levou rukou. Aniž by mě kniha na první pohled (a po zběžném prolistování) nějak zvlášť zaujala. Ach ano, říkal jsem si. nebude to nic moc, ale může to být přeci jen místy jak tak zajímavé. Obvykle jsem schopen říci, TOTO je dobrý text velmi rychle. V případě Lebeděva mě ale první dojem docela zmýlil.
Ne, není to tklivé slzení nad tím, kterak jacísi "zlí ONI" ukradli, skryli a dále odpírají Rusku onu báječnou možnost ocitnout se konečně mezi "civilizovanými zeměmi" (ehm), jak se stát takovým malým Západem, alespoň jeho periferií, mladším bratříčkem, vděčným za každé euro investic a nadšeně hltající kulturní "výdobytky" těch vyspělejších (ehm).
Po čemž nyje specifická skupina ruských intelektuálů (část upřímně, část už zcela nepokrytě za prebendy, zahraniční ocenění a dolary z různých vlivových agentur), aniž by sebeméně pochopili, že prostě není žádné Země zaslíbené.
Kdepak.
Budu se muset k tomuto románu ještě vrátit a znova si jej pečlivě přečíst. A napsat opravdovou, pořádnou recenzi knihy samotné. Nyní alespoň několik postřehů.
Potíž pro našeho čtenáře spočívá v tom, že Lebeděvův text si vyžaduje dobrou, ba takříkajíc "pod kůží" zažitou znalost sovětských a novějších ruských dějin a reálií - ač to není ani reportáž ani politická publicistika, natož historický román - a co víc, je třeba mít vztah k ruské kultuře a mentalitě - ač to není filosofický esej natož psychologie ruské duše...
Doslova desítky postřehů a úsporně psaných pasáží je tak neuvěřitelně , drásavě přesná, tak dokonale vyslovuje ono "cosi" za pouhými fakty, suchými daty, papírem šustícími floskulemi, až z toho mrazí.
Je to každopádně jedna z nejlepších knih, jaké jsem četl za velmi velmi dlouhou dobu. Autor nevyžaduje, aby mu bylo dáno za pravdu, není to mravokárce se zdviženým prstem, neusiluje rozestavět figurky a onálepkovat je - zde je dobrý, zde zlý, zde je bílá, tamhle černá...
Jím popisovaný svět je, když nad tím uvažuji, opravdu světem ruským, jehož topologickou specifikou - jak to velice výstižně říkal v jedné ze svých přednášce Alexandr Dugin - je rovinnost, horizontalita, nedozírnost horizontu. Narozdíl od vertikality stísněného zbytku Evropy.
Představme si nedozírnou, nepředstavitelně rozsáhlou pláň, na které najdeme celý svět, s horami, lesy, řekami, pouštěmi, ale i Zásvětím. Svět kde se nalézá Nebe i Peklo vedle sebe; kde koexistuje staré i nové takříkajíc v jedné ontologické rovině bytí, pospolu. Je to pláň, kde se prochází zvíře, člověk, Ďábel i Bůh. Jenže nepoznáte, kdo je kdo...
Popis na obalu knihy popsal lákavě výjimečné téma (po přečtení knihy vím o čem byla :o), ALE co s ním udělal autor to bylo šokující. Recenze knihy 4-5 hvězd je pro mě taky šokující - klobouk dolů, kdo to zhltli, protože o poutavém nebo alespoň plynoucím čtení se dá těžko mluvit. Lehce pomáhalo přeskakovat strany, ale i tak je dojem z této knihy "nikdy více!". A možná to platí i k autorovi.... Kdo má zájem o dobrou knihu na téma Ruska, čtivost i přes náročné téma, pak ať sáhne po knize Patrioti od Sany Krasikovové.
Kniha o lidech v SSSR. O hledání způsobu přežití, o hledání konkrétních lidí. O věčně se opakujícím pohřbívání nadějí a nenalezených hrobech. O jakési zvrácené evoluci, v níž lidé i politická a ekonomická uskupení důmyslně nacházejí způsoby maskování, symbiózy i parazitování a uplatňování mocenských praktik. Napsáno krásným jazykem, který je v přímém kontrastu ke špinavosti vyhledaného. Naplněno dobrodružnými akcemi, protkáno dílčími úspěchy a vždy novou nadějí, která už má však připravený hrob. Fingovaný nebo skutečný?
Nečetla se mi lehce, chvílemi jsem se ztrácela, nechápala, snad ani nechtěla chápat. Ale zřejmě se k ní budu vracet, už nyní mám čtečku plnou poznámek.
Hlavní postava románu putuje po území bývalého Sovětského svazu a na zakázku hledá ztracené lidi či rozplétá pohnuté historie různých rodin. Pronásledování, udávání, deportace, lágry, lokální, ale i obě světové války, výměny režimů, ale ne struktur u moci, tajné služby, korupce, zinscenované procesy, zfalšované důkazní materiály, archivy, teroristické útoky, regionální nelegální samovlády… od počátku 20. století až po Putina. Do necelých 300 stran natěsnané novodobé dějiny a charakteristika ruského lidu. Podané v dobrodružném formátu. Další kniha, co může nahradit leckteré učebnice dějepisu. Na podobné téma doporučuji: Anatolij Naumovič Rybakov – Děti Arbatu (román), Světlana Alexijevič – Doba z druhé ruky (reportážní kniha).
"Zrovna běžely zprávy a moderátor oznámil, že dosavadní šéf FSB byl jmenován tajemníkem Bezpečnostní rady státu... Ještě před dvěma lety tenhle šéf Bezpečnostní rady a ředitel FSB v politice vůbec nefiguroval. Muž s telegraficky krátkým jménem, připomínajícím služební pseudonym a končícím stejně jako Lenin a Stalin na 'in', který přišel ze sféry KGB a byl až doposud zástupcem petrohradského starosty, tedy jasná politická nula. A najednou raketově vylétl vzhůru, jako by si ho někdo vymyslel bez ohledu na realitu a na zákonitosti služebního postupu. Nebo že by znovu zaskřípaly staré žernovy a spustily se staré mechanismy?"
Toto! Lebedev v rozsahu ani nie tristo stránok dokázal popísať históriu Ruska a blízkeho zahraničia od prvej revolúcie v r. 1905 až po druhú čečenskú vojnu. Dokázal tam vpratať a farbisto popísať geografiu obrovského ZSSR, od Dorohobyča s rakúsko-uhorským šmrncom po stepi a púšte Kazachstanu. Od hrebeňa Kaukazu po brehy Severného ľadového oceánu. Napchal tam totálne hutný, priam až detektívno-thrillerový príbeh. Týmto všetkým orámoval charakteristiku dnešného ruského človeka. A zachytil nástup Vladimíra Putina, okolnosti ktoré k nemu viedli a okolnosti, ktoré z neho vyplývajú.
„Tak my máme zkušenosti s vraždením, zradami, zříkáním se nejbližších členu rodiny, jenže tahle zkušenost jakoby se nikoho netýkala... nikto neprohlédl a neřekl: Bože, na mých rukou je krev, to jsem byl já, to je má vina.“
V tej knihe nie je zbytočné ani jediné slovo, ani jediné. Občas sa dejom mihne bezvýznamná postava, nastane situácia, ktorá zdanlivo s ničím nesúvisí, príde popis miesta či udalosti akoby vytrhnutý z kontextu. V rámci modernej literatúry a toho, že už mám za sebou Lebedevove Hranice zapomění, neprikladal som tomu nijaký význam. Ale ono v tej knihe všetko význam má! Nenašiel som jedinú začatú linku, ktorú by autor nevyužil a neukončil. Treba čítať naozaj pozorne. Tak čitateľ môže viesť pátranie po rozprávačovom stratenom predkovi. A už toto by stačilo, aby z toho bola fantastická kniha. Ale kdeže! To sme tak v tretinke rozsahu! Autor začne posúvať rozprávača po šachovnici divokých deväťdesiatych rokov, v každej kapitole sa dostáva na nové miesto, do úplne nových prekvapujúcich situácií. Rozprávač „dospieva“, doba sa mení. Aby sa na konci všetko otočilo naruby a vrátilo sa na začiatok.
„Minulost se vrátila a nám nezbývá než v ní žít.“
Čítanie Dětí srpna bol pre mňa zážitok. Regulárny silný zážitok, porovnateľný s výletom do hory, či skokom na bunjee. Proste šupa! Fantastická moderná forma, vynikajúci preklad, našlapaný dej. Treba však povedať, že kniha sa nebude páčiť každému. Vyžaduje aspoň základnú znalosť ruských reálií a modernej histórie. Verím, že je kľudne možné napríklad nepochopiť záver - autor tu spracúva reálne udalosti z konca milénia. Nevedieť o čom hovorí, pričom on o tom nehovorí, len jasne naznačuje, sila záveru mi unikne. Úplne. Nebudem teda písať, že Děti srpna sú úžasná kniha, to totiž nedokážem posúdiť. Je to však kniha, z ktorej mám pocit, že bola písaná pre mňa. Ďakujem Sergej! Budem na ňu spomínať ešte dlho. A teraz sa musím vrhnúť znova na Hranice zapomění, pri prvom čítaní pred rokmi mi zjavne čosi podstatné uniklo.
Je to zvláštní svět - od Dětí Arbatu k Dětem srpna, od revolucionářů k byrokratům, od byrokratů k dobrodruhům. To v knize není a nemůže být - ta je jen dalším střípkem k obrazu vývoje Ruska a v Rusku. Číst tuto knihu po Dni opričnika - nevím, jestli to byl dobrý nápad. V každém případě skvělá kniha umožňující nahlédnout, jak se během dvaceti let (a hloub do minulosti a s náznakem budoucnosti, v níž žijeme) proměnil svět.
Další skvělý počin na poli ruské literatury od nakladatelství Pistorius a Olšanská. Jedno z mála nakladatelství, které vydává skutečně kvalitní ruskou literaturu. Překladatelem je již tradičně Libor Dvořák. Už první román autora Hranice zapomnění se u mě zařadil mezi top knihy, které jsem za posledních pár let četl. Děti srpna Vás hned od začátku vtáhnou svou až přízračnou atmosférou rodinného tajemství. Samotný děj je pak vystavěn na takřka dokumentárním základě s detektivní zápletkou.
Slušné překvapení, a přitom jsem ji chtěla po prvních stránkách odložit. Pravdou je, jak tu níže psal jeden z čtenářů, že musíte mít trochu načteno, abyste pobrali i detaily, ne jen příběh. Potřebujete vědět, co byly subotniky, kdo jsou vojácké matky a pro pochopení závěru znát i děsivý příběh cukru v pytlích.
Neříkám, že mě kniha bavila s každou kapitolou stejně, naopak, Psí Car působil trochu rozvlekle, přesto jsem ji přečetla jedním vrzem, lehce okouzlená Lebeděvovým jazykovým umem.
"Já samozřejmě čekal drsného chlápka, muže Betpak-Daly, poznamenaného zřetelným cejchem Hladové stepi. Z Daukena se však vyklubal prostomyslný správce oázy, dobrý duch v lidské podobě, jehož úkolem bylo střežit zdejší pramen. Měl jsem pocit, že takový průvodce by měl být kostnatý a šlachovitý, jenže Dauken byl spíš obtloustlý a jeho kůže se neustále leskla potem. Pohyboval se jako voda: při pohybu plynul, do dveří se vléval, a když tleskl, jako by se rozstříkla voda po kameni, dopadlém na hladinu; možné je, že v poušti nakonec přežije právě jen takovýto vodní muž, napadlo mě; ten studnu či pramen určitě vycítí stejně jako proutkař."