Devět povídek
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/318852/bmid_devet-povidek-2RU-318852.jpg
4
334
334
Klasik moderní americké literatury J. D. Salinger (1919–2010), mistr filozoficky laděné prózy s hluboce humanistickým podtextem, líčí v povídkové knize z roku 1953 na pozadí válečných prožitků a deziluzí vzájemný střet světa dospívajících mladých lidí se světem dospělých; konfrontaci, která je aktuální dodnes. Připočteme-li k tomu mistrovský styl, jímž jsou tyto texty napsány, pochopíme, proč je jejich autor – proslavený především románem Kdo chytá v žitě (1951) – ceněn, čten a oblíben po celém světě.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2017 , Knižní klubOriginální název:
Nine Stories, 1953
více info...
Přidat komentář
Deväť poviedok má svoju atmosféru, každá poviedka je však akoby z iného súdka a často mi chýbala nejaká pointa samotného konania postáv. U mňa sa tieto poviedky minuli účinkom, prečítala som ich, ale raz stačilo.
Celkově je čtenáři naservírováno devět povídek. Některé se mi líbily více, jiné méně, ale celkově má autor zajímavý styl, dokáže parádně zachytit charakter postav a navodit tu správnou atmosféru příběhu/dané doby (trochu mi to připomnělo Williama Faulknera). Ne vždy je ten příběh ukončený, často jsem měl pocit, co bude dál, na druhou stranu to není na škodu, může aspoň zapracovat fantazie. Jde o dvojjazyčné vydání (zrcadlový text angličtina/čeština), takže na procvičení cizího jazyka to není vůbec špatné. Celkově bych hodnotil 85 %.
Ze všech povídek hodnotím dvě jako nezapomenutelné a opravdu dobré. Zbývající povídky měly dle mého skutečný význam pouze pro autora. Každopádně je každá z nich pojatá velmi originálním způsobem a jsou čtivé - ačkoli jsem se do nich nebyla schopná patřičně ponořit. Co se mi na knize skutečně líbilo je dobová atmosféra, je to jedna z malá knih, kde je zachycena hutná a barevná atmosféra amerických 50 let téměř perfektním způsobem.
Z povídek mám dost rozporuplné pocity... a ne u všech povídek je zřetelný její význam --- který mi většinou dojde až o chvíli později a čím víc nad tím později přemýšlím, tím více se mi to líbí!
Člověk to dočte a řekne si, "co to bylo!".
Z těch povídek čiší surovost a zároveň lidskost a taková... skutečnost, která není vždy veselá, naopak většinou je tragická či smutná.
Nejvíce se mi líbila povídka "Věnováno Esmé – z lásky a žalosti".
Ta mě opravdu dostala - a pak se mi asi nejvíce líbila zřejmě ta nejznámější Den jako stvořený pro banánové rybičky.
Téměř u každé povídky jsem si říkala, "to snad ne, tímto to nemůže končit, co dál?" - ale zkrátka jsou to povídky a ne román -- zřejmě právě v tom tkví to kouzlo -- že právě v kraťoučkém příběhu nám odhalí část situace (kolikrát pouze "běžný" jeden den), kdy dojde k nějakému "střetu" či "vyhrocení".
Navíc Salinger často nechává nedovysvětlené konce a je jenom na čtenáři, jak si to sám pospojuje. Kolikrát je totiž několik pravděpodobných závěrů, jakže to dopadlo (např. Teddy či Pěkná ústa, oči zelené).
A to se mi právě velmi líbí -- že si tu "mezeru" pak sami můžeme doplnit a přemýšlet nad tím.
Poutavě psané krátké povídky. Obvykle se zakládají na rozhovorech, rychle začnou, vtáhnou do děje, rychle skončí. Mnohdy neuzavřené, ale závěr nepotřebují. Předávají především obrazy, pocity - jak psal někdo níže - vytržené jak z jedoucího vlaku. Na pozadí mnohých se odráží pocity běžných Američanů z období druhé světové války, jejich starosti, ztráty, tragické příběhy.
I. DEN JAKO STVOŘENÝ PRO BANÁNOVÉ RYBIČKY (****)
VIII. DE DAUMIER-SMITHOVO MODRÉ OBDOBÍ (****)
IX. TEDDY (*****)
Kniha mi pripomenula Faulknerovu zbierku Suchý september. Objavujú sa v nej niektoré spoločné motívy (vplyv vojny na jej účastníkov ale aj civilistov) a podobne ako Faulkner, Salinger dáva svojim poviedkam takmer detektívny rozmer, v zmysle, že význam textu nieje vždy jednoznačný a čitateľ musí doslova "pátrať", aby sa pomocou rôznych náznakov a "indícií" k jadru dopracoval. Salingerove poviedky zostávajú v mysli nielen v podobe pocitov z finálneho rozuzlenia (ak je vôbec prítomné), ale aj ako artefakty, ktoré sú niečim viac ako len texty so začiatkom a koncom. Ide pritom často o scény, ktoré s trochou nadsázky vypĺňajú všedné dni. Je veľká škoda, že tých poviedok nieje viac. Asi platí, že dobrého býva málo
Ve ve světě, ve kterém by se Salinger nestal spisovatelem, byl by jistě malířem. Obrazy zdánlivě ledabyle načrtnuté na papír, připomínají film zastavený v půli. Autor představuje překvapivě hlubokou ač do jisté míry minimalistickou studii americké společnosti vykreslenou především pomocí zdánlivě banálních rozhovorů vedených v oblacích obligátního cigaretového kouře.
Postavy, které se na první pohled mohou zdát nezajímavé a ploché, odhalují svou hloubku ve chvílích, kdy to nejméně čekáme.
Elegance, s jakou je autor schopen vodit čtenáře za nos tím, že vytvoří výchozí situaci, jen aby ji následně popřel, je dechberoucí. Maličká tajemství, pointy objevené jako by mimochodem dokazují, že je Salinger je prostě umělcem tělem i duší.
Salingerov štýl nie je nič pre mňa. Väčšina poviedok v tejto zbierke má spoločného menovateľa v tom, že ich obsah je takmer výhradne tvorený rozhovormi a končia sa náhle bez zjavnej pointy. Témy príbehov boli pre tiež mňa pramálo zaujímavé a strašne banálne. Prakticky u všetkých som navyše po dočítaní musel na internete dohľadávať "co tím chtěl básník říci". A dokonca ani tu neboli názory jednotné. Toto bol pre mňa neprekonateľný problém - keď niečo čítam, tak nechcem byť na konci poviedky v pomykove z toho, čo to všetko malo do riti znamenať. Najzaujímavejšou poviedkou z môjho pohľadu bol Teddy, ktorý ponúkol aspoň nejaké filozofické zamyslenia. Ostatné hodnotím ako ťažko stráviteľný art s kvalitne rozkreslenými postavami pomocou dialógu. 5/10
Moje oblíbená sbírka povídek.Výborné jsou všechny,myslím ale,že tři nad ostatními
ještě trochu vyčnívají:
Den jako stvořený pro banánové rybičky a Věnováno Esmé-s láskou a neřestí,které
odrážejí autorovu válečnou zkušenost a jsou napsány s hlubokým porozuměním pro
zraněnou duši amerického vojáka,ale i s jemnou literární rafinovaností,tajemstvím a
nedopovězeností.
A potom Smějící se muž vyprávěný čistě dětským pohledem,který sice dokáže
problémy a osobní dramata dospělých zaregistrovat,neumí je ale ještě pochopit.
Jako když se díváte z okna vlaku a jste svědky jedné scény vytržené z kontextu - a téměř nikdy se nedozvíte, jak to dopadlo. Jako když slyšíte někoho telefonovat – něco pochopíte, byť si to vykládáte podle sebe, něco vůbec. Jako když sedíte v restauraci blízko stolku s dvěma neznámými ženami, zřejmě kamarádkami, které jen tak klábosí. Jako když si něco vysníte, čemu věříte, ale nemá to reálný základ ani vyústění. Nad něčím se pozastavíte, u něčeho se podivíte, něčemu se zasmějete, něco vás zneklidní. Ale rozhodně vás všechno osloví.
Povídky o zcela banálních situacích, které ale mají potenciál změnit celý život. No po prvních dvou povídkách jsem si říkala, že to je trošku silnější kafe ale vcelku se mi to líbilo i když nejspíš bych si knihu podruhé již nepřečetla. Mě moc Salingerův styl prostě nesedí.
Všechny knihy od Salingera patří k mým oblíbeným. Jediné, co bych mu vytkla je, že jsou všechny jeho knihy a povídky krátké :)
Salinger dokázal zachytit hluboké a silné příběhy, které se odehrávají v životě všedních lidí, jaké potkáváme třeba v obchodech nebo na nádraží. V povídkách líčí útržky z těchto příběhů, zdánlivě banální situace ve kterých se tito lidé ocitají a ukazuje hloubku, tragičnost, komičnost a absurditu života, jaký žijeme. Je takřka neuvěřitelné, jak s každou povídkou stvořil také jednotlivé postavy, které žijí svůj vlastní život dál, mimo text knihy. Každá má svůj vlastní svět stejně tak, jak je tomu u skutečných lidí.
Z celkového dojmu lze poznat, že čtete knihu od autora Kdo chytá v žitě, ale styl psaní je zde odlišný stejně jako podání příběhu, protože Kdo chytá v žitě je vyprávěn hlavním hrdinou z jeho úhlu pohledu, zatímco zde se to hlavními postavami jen hemží (zřejmě proto, že žádná postava tu nepůsobí vedlejším, druhořadým dojmem). Proto ty čtenáře, které kniha Kdo chytá v žitě neoslovila, by se neměli nechat odradit. U mne to neplatí, protože Kdo chytá v žitě je bez nadsázky nejúchvatnější kniha kterou jsem kdy četl.
(Mimochodem, všiml jsem si, že téměř v každé povídce vystupují malé děti, často vykreslené jako něžné a čisté bytosti. Já na děti nahlížím spíše jako na ztělesněné id, každopádně je tento fakt hodný zamyšlení).
Povídky beru do ruky jen výjimečně, ale když po nějakých sáhnu, většinou se trefím. Tentokrát to úplně nevyšlo, možná jsem na Salingera ještě neuzrála. Nejvíc mne upoutaly poslední dvě povídky.
Tuhle knihu jsem si koupila už někdy v r. 2005. Kdysi jsem ji i začala číst, ale nedočetla. Rozhodla jsem se tedy na ni vrhnout teď, o nějakých x (možná i moudřejších) let později. No, zanechalo to ve mně takový nemastný neslaný dojem, hlavně spíš prokouřený, protože cigaretový odér se line celou sbírkou. Některé povídky jsou lepší, některé horší. Nejvíc mě zaujala asi ta první a ta poslední. Celkově mám ale takový neuspokojený čtenářský pocit, tak jdu juknout po něčem, čím si spravím chuť. :)
Neurčitý pozorovatel Salinger a jeho letmé doteky geniality. Je to taková sinusoida... dole, nahoře, dole. Text vás nezajímá, vyprávění nudí a náhle zjistíte, že jste ponoření v nějakém náhodném dialogu, v hale, kdekoliv. Všechny ty nepříliš význačné příběhy, krátké epizody, co se stali jen tak mimochodem, mezi řádky něčích mladých životů (děti, puberťáci, čerstvě dospělí), o kterých bychom ani nevěděli, protože nemáme důvod o nich vědět... někdo někde někoho potkal, někdo někde na někoho čekal, někomu něco vyprávěl, když na sebe narazili. Ale když se na ty dialogy napojíte a ponoříte se do nich, má to vypravěčství zvláštní sílu, která vás unáší jako vlna a pomalu táhne s sebou, jako letní vánek, jako zvuk moře. Kontrastem k téhle poetice je množství všech těch drobných pedofilních detailů a narážek, co jsou z textu zřejmé, o tom ale může jen debatovat. Podle některých Salinger prokazatelně ujížděl na lolitkách (ale já osobně jsem po tomhle nijak hlouběji nepátral), jen mě to zaujalo, vlastně to knize taky dává takový zvláštní punc a nádech. Za mě doporučuji zejména: Den jako stvořený pro banánové rybičky (tu jsem jako jedinou četl už roky zpátky), Před válkou proti Eskymákům, Věnováno Esmé – z lásky a žalosti, Teddy. Všechny tyhle povídky měli právě ony momenty, nevyřčených, nedokončených příběhů, epizodek, lidí, co se potkali a třeba už nepotkají (což taky znám, mnoho lidí jste viděli v životě naposledy a v ten moment o tom nevíte).
Některé povídky se mi líbily více, některé méně. V povídkách vystupují mladí lidé. Všimnul jsem si, že v hodně povídkách mladí lidé kouří cigarety, volají si telefonem a řeší telefonicky problémy. V poslední povídce se vyskytují filosofické úvahy a tato povídka patřila mezi ty lepší povídky.
Až na poslední dvě mě povídky nijak extra neupoutaly. Nejspíš je to tím, že nemám ráda díla a myšlenky, kde se čtenář má domýšlet - dle mého názoru to pak podporuje předsudky, stereotypy a zavedené vzorce chování. Je pro mě mnohem zajímavější, když autor vykreslí postavy a dozvím se, jak je vidí on.
Část díla
Chudáček vrtáček z Connecticutu
1948
De Daumier-Smithovo modré období
1952
Den jako stvořený pro banánové rybičky / Deň ako stvorený na banánové rybky
1948
Pěkná ústa, oči zelené
1951
Před válkou proti Eskymákům
1948
Autorovy další knížky
| 1960 | Kdo chytá v žitě |
| 1971 | Devět povídek |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Zajímavá sbírka povídek... Autor má svůj velice osobitý styl, který mi ale upřímně daleko více sednul v jeho knize Kdo chytá v žitě, než zde. O některých povídkách jsem moc nevěděl, co si myslet a některé postavy mi přišly trochu (nejspíš to tak bylo ale naschvál) vyšinuté. Jak už ale psaly některé komentáře přede mnou, atmosféra povídek (50. léta v Americe) je zde skvělá.
Nejvíc se mi líbila povídka "Věnováno Esmé - z lásky a žalosti".