Dívčí orchestr
Fania Fénelon (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25249/bmid_divci-orchestr-AJo-25249.jpg
4
285
285
Podtitul: Svědectví sebrané Marcelou Routierovou. Sugestivní beletristické zpracování osudů lidí zavlečených za 2. světové války do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Autorku inspirovala jedna z mnoha absurdních situací ve fašistickém koncentráku - založení a působení vězeňského ženského orchestru, který v táboře vedla vynikající německá houslistka. V tomto orchestru prožila autorka necelý rok, oddělená od ostatních vězňů a vědoma si toho, že její osud byl shodou okolností snesitelnější než jejich. Její subjektivní výpověď je psána s upřímnou snahou po naprosté pravdivosti, literární podání je velmi působivé a kromě hluboké víry v člověka a život nese výrazné stopy poezie a jemné ironie.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , Naše vojskoOriginální název:
Sursis pour l’orchestre, 1981
více info...
Přidat komentář
Silný příběh přeživší ze šílené mašinérie, tentokráte zase z jiného úhlu pohledu . Začínám mít pocit že ať už člověk plnil jakoukoliv funkci na tomto hrozném místě , vždy šlo hlavně o přežití.
Pro mě další kniha o holocaustu, tentokrát z koncentračního tábora Březinka. Je to vlastně autobiografie členky jediného ženského orchestru ze všech koncetráků. Život měli tyto ženy o chlup lepší a nevysela nad nima ta smrt, tak urputně, ale z povzdálí sledovaly příjezdy nových transportů smrti a neživot ostatních žen z tábora.
Román nejen z Osvětimi, nejen o hudbě. Další z řady knih o holocaustu, četlo se dobře.
Silný příběh, napsáno sugestivně, četlo se mi velice těžce, trvalo mi dlouho, než jsem knihu přečetla, vadil mi styl psaní. Je obdivuhodné, že malá část lidí dokázala hrůzy koncentračního tábora přežít. Nejvíc je popisovaná část žen, které byly součástí orchestru, hrajícího zajatcům, vězňům před příchodem do koncentračního tábora a odsouzením smrtí v plynových komorách. V tomto orchestru sehrála významnou roli na pozici dirigentky (byla taky vynikající houslistkou, zemřela v Březince, zřejmě jí někdo otrávil jedem přidaným do jídla) Alma Rosé, neteř hudebního skladatele Gustava Mahlera. Muselo to být neskutečné vypětí nervů, když každou chvíli hrozil přechod do bloku 25, odkud už nebylo návratu. Knihu napsala další členka z orchestru Fania Fénelonová ("malá" francouzská zpěvačka, klavíristka, na konci války dostala v koncentračním táboře týfus, osvobození se dočkala v Bergen- Belsenu ).
Tato kniha, stejně jako ostatní s tématikou koncentračních táborů, ve mě zanechala hluboké pocity.
Kniha se mi moc líbila. I když nevím, jestli to tak můžu říct. Líbilo se mi vyprávění Fanii, popis jejich života v koncentračním táboře. Jako jedna z mála měla štěstí na trochu lepší zacházení.
Velice silný a pochmůrný příběh. Vždy když čtu knihy z touto tématikou, tak si uvědomím jaké mám štěstí, že řeším pouze starosti každodenního života. Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Jedna z celé řady knížek s tématikou holocaustu, řekla bych, že taková klasická, až tak ničím mě nepřekvapila, mám ráda hudební pozadí, ale tady to na mě tak nějak nedýchlo, ale četla se poměrně hezky, plynula a plynula, až uplynula, z 3,5 hvězdičky si tentokrát schovám.
Absolutně mi nesedl styl psaní. Strašně špatně se mi kniha četla. Téma je zajímavé, ale do pokračování čtení jsem se musela nutit. Bohužel.
Souhlasím s Leniii, kniha pro mne byla boj, nemohla jsem se začíst, nevyhovoval mi styl a místy se mi zdála chaotická. Knih o holocaustu jsem také přečetla spoustu, ale tato je první, kterou jsem nedočetla. Možná špatná konstelace a časem se k ní vrátím, každopádně nyní by hodnocení bylo možná neobjektivní.
Zajímavý příběh o francouzské hudebnici, která měla to "štěstí", že se v koncentračním táboře dostala do orchestru. Tím získala, alespoň částečnou výhodu pro "život" v té hrůze. Nejvíce mě zaujala změna charakteru některých postav.
Francouzská odbojářka Fania se v lednu 1944 ocitá v Birkenau, kde se šťastnou shodou okolností dostane jako zpěvačka do orchestru v ženském bloku pod vedením dozorkyně Mandelové. Knihu vycházející ze svých vzpomínek sepsala 30 let po osvobození v táboře Bergen- Belsenu, v němž přežívala od listopadu 1944 do 15.dubna 1945. Autorka popisuje vztahy mezi členkami orchestru, krutost káp a esesáků, způsoby přežívání i vzdoru i absurdnost koncertování, kdy se dozorci po likvidaci transportů chodili uklidňovat jejich hudbou.
Kniha se nedala přečíst na jeden zátah. Děvčata z orchestru měla při vší té hrůze ještě velké štěstí. Překvapil mě antisemitismus a nationalismus mezi vězenkyněmi. A také to, jak některé dokázal změnit pocit moci. Jednu hvězdičku ubírám za zpracování, v knize jsou i překlepy a nepřesnosti - Alma Rosé zemřela 4. 4. 1944, ale podle této knihy to bylo v létě.
opět kniha přeživší, opět osoba co strávila v Osvětimi (koncentračním táboře), jen hrstku času... Tohle mi asi nejvíc vadí, chtěla bych knihu někoho kdo zažil deportaci hned na začátku...
Inu ke knize samotné, je velice zajímavá, její kamarádka Vám začne být odporná. Mají dosti privilegii oproti jiným vězňům, tak jako většina knih z této doby, neříkám, že se měli jako na zámku.
Je to opět hrůzný vhled do minulosti, na tuto dobu se nesmí zapomínat, jinak se může opakovat.
O holocaustu jsem přečetla už dost knížek...a tohle byla jedna z nejslabších...jako ano, některé pasáže byly velmi zajímavé, ale jinak to pro mě byl prostě boj s každou další stránkou...
Velmi zajímavá kniha, která mi zase rozšířila obzory. Už jsem toho o holocaustu přečetla dost, ale stále ještě jsem měla naivní přestavu toho, že lidé v koncentračním táboře měli určitý pocit sounáležitosti, že si sice většinou nemohli významně pomáhat, ale že si ani významně neškodili (kromě krádeží jídla). Omyl. Fénelonová mi ukázala, že takto dramatická situace ještě zvýraznila, co je v člověku nejlepšího co nejhoršího. Nejvíce to bylo patrné na Ireně, která je na začátku nevinnou, přátelskou dívkou, pak ale neváhá prostituovat se a nakonec se stala krutým kápem a své spoluvězeňkyně ponižovala, bila a vynalézavě týrala.
Citát z knihy: "Zničit sebemenší stopu lidskosti, vyvolávat nejnižší pudy, stavět jedny proti druhým, vnutit všem zákony džungle, drtit slabé a preferovat ty, které se jim přpodobnily - to je esesácký systém. Má jediný cíl: zničit lidskou důstojnost. U některých primitivních bytostí jim to ani nedá moc práce - stačí je střídavě bít a odměňovat, a sami se stanou mučiteli."
Překvapilo mě také, že i zde bujel antisemitismus a že i tváří v tvář utrpení a smrti se árijky cítily nadřazné nad židovkami. O to silnější je ale postava zpěvačky Fanie, která si i v těchto podmínkách dokázala zachovat morálku, dokázala se dělit a postavit za druhé.
Dívčí orchestr
Mám načteno už pěknou řádku knih na toto téma, i když to, co si děvčata z orchestru prožila, bylo ( i přes jistá privilegia) otřesné, tak bohužel kniha jako taková je jedna z nejslabších. Nemohla jsem se pořádně začíst, myšlenky mi utíkaly a tak nějak ze mě nevyrazila ty emoce, které by měla. Vlastně nevyrazila ze mě žádné emoce. Příběh srovnatelně tragický s jinými osudy. Už bych ji znovu nečetla a těžko říct, jestli si za pár týdnů vzpomenu, o čem vlastně byla.