Divná válka: Francouzsko-pruská válka 1870-1871

02.10.2018

Skvělá kniha o polozapomenutém konfliktu, který měl na pozdější dění v Evropě svým způsobem rozhodující význam. O co šlo? Kdyby Francie druhého císařství vedená Napoleonem III. nevyhlásila válku Prusku (byť byla vyprovokována Bismarkem), nedošlo by ke sjednocení celého Německa, tedy onoho protestantského severu a výrazně odlišného katolického jihu.

Právě ona válka, kterou si chtěl Napoleon vylepšit ve Francii "reputaci" a především odvést pozornost od stále se zhoršující politické a vojenské situace ve vlastní zemi (kolikrát už tohle nejrůznější potentáti předvedli a nepoučí se) vedla ke sjednocení Německa železem a krví. Právě zde vznikl onen základ, na němž se sjednocené Německo stalo onou militantní a nacionalistickou mocností. A agrese vůči Prusku (a celému zbytku tehdy ještě nesjednoceného Německa - viz. zejména dnešního Bavorska, Bádenska a Wuertenberska) vedla naopak nejen k aktivaci obranné smlouvy do té doby stále ještě svobodných států na jihu dnešního Německa, ale také k takovému výbuchu německého lidového nacionalismu, že ti politici, kteří v těchto zemích "sjednocení" odmítali, byli pod dojmem úspěchu ve válce nuceni se nakonec (včetně panovníků) se spíše kosmetickými ústupky (zejména pro Bavorsko) podvolit vládě pruských junkerů a generálů pod žezlem Hohenzollernů.

A Francie? Tady poznáme ve zhuštěné podobě, co je francouzská mentalita, francouzské myšlení, chápání a francouzský přístup. Poté, co byl Napoleon se svými maršály drtivě poražen, nacionalismem třeštící politici (výjimkou byl pozdější první prezident třetí republiky A. Thiers) a nadšením opilá ulice najednou prohlédli a stejně "masově" podpořili detronizaci dalšího diktátora z rodu korsických Bonapartů a vyhlásili už během posledních 80 let další, tentokrát již třetí republiku. A jejich představa byla, že jakmile vyhlásí republiku, celý svět (který stál na straně Prusů a budoucího sjednoceného Německa) okamžitě pochopí, že tohle je úplně jiná Francie a hlavně že to pochopí Prusové a stáhnou se zpátky za Rýn, jako by se nic nestalo.

Francii ale skutečně nefandil nikdo. Britové se odtáhli (začínalo období koloniálního soupeření, v němž obě země hrály roli hlavních rivalů) a Rusové nemohli zapomenout Francouzům jejich významný podíl na porážce a pokoření v tzv. Krymské válce. Rakušané se jednak báli a hlavně se nemínili angažovat ve prospěch země, která je proti Prusům nepodpořila v roce 1866, Italové byli Francouzi tolikrát zrazeni v rámci válek risorgimenta, že "latinské" sestře ten nářez nejen přáli, ale také ho využili k likvidaci papežského státu, drženého čistě na francouzských bodácích. No, a nakonec - Američané si velice dobře pamatovali, kdo z Evropy se pokusil zřídit v jejich sousedství monarchii pod vlastní skrytou nadvládou.

Ta zvláštní směs naivity a arogance, hlouposti a pozérství v pokračování války přinesly další rok utrpení, smrti a devastace, ale ukázaly i co může totální kolaps země znamenat, zatím pouze v událostech oné komuny lokálně omezené Paříží. Jakoby byla tahle událost jakousi miniaturní předzvěstí toho, co se stane za pouhých padesát let v analogické situaci v Rusku. Ztráta oněch "posvátných" území Alsaska a Lotrinska (které Francie získala agresemi za vlády Ludvíka XIV. a Ludvíka V.) byly pro Francouze záminkou ke snům o revanši, které se ovšem později zhmotnily v děsivou skutečnost první a vlastně i druhé světové války.

No a na závěr je třeba také připomenout jednu vojensko-technickou věc, které se Luboš Taraba mimo jiné v rámci komplexního pohledu na celou událost věnuje. Primitivní výklad příčiny porážky Rakouska ve válce v roce 1866 byl, že Prusové měli zezadu nabíjenou pušku systému Dreyse a mohli střílet mnohem rychleji než rakouští vojáci a proto u Hradce (ale i jinde) vyhráli. Přitom Rakousko mělo podstatně kvalitnější dělostřelectvo a jejich zpředu nabíjená puška měla minimálně třikrát delší dostřel ...v prusko (či vlastně spíše přesněji řečeno německo) - francouzské válce měla podstatně lepší hlavní zbraň Francie - pěchotní pušku Chassepots, která byla nabíjena rovněž zezadu a přitom měla dostřel ještě delší, než to bylo u rakouské pušky Lorenz (údajně až 1600 m). Horší bylo sice francouzské dělostřelectvo, ale francouzská armáda nasadila do boje poprvé masově "kulomety" - mitrailleusy. Jenže válku, jak se ukázalo, nevyhrávají jenom zbraně, ale především správná taktika v kombinaci s odpovídajícím výcvikem, a právě na těchto zbraních se ukázalo, že nejsou-li jejich technické parametry a možnosti správně takticky využity, jsou jejich uživatelům k ničemu. Stejně jako nedokázali zaostalí rakouští velitelé využít faktu, že svými kvalitními děly a podstatně delším dostřelem pěchotních zbraní mohou Prusům úspěšně čelit (stačilo vést boj palbou na delší vzdálenost), dokázali francouzští velitelé eliminovat svoje možnosti, dané lepší výzbrojí v boji proti Prusům a ostatním Němcům. I v tom je poučení dějin. Nakonec, nebylo to v dějinách válek poprvé, co Němci dokázali využít svoje technické, ale i ostatní možnosti do maxima a jejich protivníci naopak.

Tato kniha tedy více než důrazně ukazuje, proč se Francii nedá a nemá věřit a spoléhat se na zdravý rozum a jistou míru serióznosti a hlavně proč tato země není schopná byť jen částečně řídit a nebo zásadně spolurozhodovat o našem kontinentu. K dnešku to znamená, že vliv Francie v EU je třeba spojenými silami minimalizovat, protože francouzské sobectví, šovinismus (tohle slovo je francouzský umělý novotvar) a arogance s představou o vlastní výjimečnosti a beztrestnosti přivedou kontinent minimálně do problémů.