Divočina
Cheryl Strayed
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216256/mid_divocina-216256.jpg
4
1492
1492
Pozoruhodně upřímný autobiografický příběh ženy, která se po traumatických událostech rozhodne vyrazit na 1 770 kilometrů dlouhou pěší pouť. V šestadvaceti letech si Cheryl Strayedová, po smrti své matky a krachu svého manželství, myslela, že přišla o vše. Měla pocit, že již nemá co ztratit...... celý text
Přidat komentář
Jak se sama pojmenovala Cheryl? Strayed sejít ze správné cesty, odchýlit se ze správného směru, být ztracen, stát se divokým, ocitnout se bez matky či otce, bezcílně se toulat a po něčem pátrat, odlišovat se či odbočit.
Ta žena věděla, že to je na diagnózu!
Udělala to podle starého receptu, vytrhla se ze svého prostředí a prošla náročnou poutí, během níž přišla k sobě. Nedává nám tedy svědectví o pohodovém zdolání své cesty, ale i o tom, jak se sama se sebou prala a jak pálila svůj minulý život. Je to návod. Pokud se ocitnete v životním svrabu, zkuste to taky pakliže se můžete spolehnout sami na sebe. Protože nikdo to za vás neudělá. A jak to říkají buddhisté: když to nemáš v sobě, kde to chceš hledat?
Tato kniha je často srovnávaná s Vlčím ostrovem. Ale Norka je mi mnohem sympatičtější. Američanka je děsně načatá americkou civilizací tedy jejími mínusy. Zvítězila sama nad sebou. Vlčí ostrov je mnohem čistší kniha. Divočina však rozhodně stojí za přečtení.
Nemám rada ľudí s komplikovaným pohľadom na svet a život a s komplikovaným a prehnaným premýšľaním o každej jednej situácii, ktorá sa v živote jednotlivca udeje. Som pragmatická a rýchlo sa zmierujem s každou stratou alebo nepríjemnosťou, preto mi celkom vadilo čítať, čo sa dialo v hlave tejto zo začiatku veľmi citovo a psychicky labilnej osoby. Ku koncu táto labilná osoba získala svoju statiku a stal sa z nej silný človek, a to len vďaka tomu, že mala guráž na to, riskovať svoj život, a všetko, čo sa udialo, aj mňa osobne iba utvrdilo v tom, čo považujem za svoju životnú mantru - ak nejde o život, ide o hovno.
Film jsem viděla před pár lety, a opakovaně se k němu vracím. Ten příběh mě fascinuje a dost mě ovlivnil, začala jsem chodil delší trasy a zjistila jak je osvobozující mít jenom batoh a vzdálený cíl. PCT je takový vzdálený sen. Knížka je krásná. Cheryl, hlavní hrdinka a autorka knihy v jednom, v ní hledá své místo v životě. Moc se mi líbil závěr : "Bylo mi jasné jen to, že nic vědět nepotřebuji. Že stačí věřit, že to, co jsem dokázala, je skutečné. Věřit, že už nemusím lapat holýma rukama. Uvědomit si, že stačí vidět rybu pod hladinou. Že to je vším. Je to můj život - jako všechny životy -, tajemný, neodolatelný a posvátný. Tolik blízký, tolik přítomný, tolik můj.
Pred 7 lety jsem videla film, takze jsem vedela do ceho jdu. To ze je daleko lepsi nez film ani nemusim rikat :) na knihu jsem se tesila a cetla se uplne bez problemu.
Kniha se mi líbila, zejména proto, že jsem na ni byla psychicky naladěná. Věděla jsem do čeho jdu a čeho se bude týkat. Mám ráda tematiky hledání sebe sama. Cheryl si prošla divokým životem a chápu, že se takto utvořila její osobnost. Trochu mě zklamala (i Eddie, jak se k tomu nedokázal postavit) při popisu smrti koně....
Jak kdosi dole napsal...kniha se četla sama. Jen mě asi v polovině trochu rozčarovalo, jak popisuje zastřelení mámina koně. Asi jsem čekala, že když maminka umřela a všichni se rozprchli do všech možných stran, že se postarají i o zvířata..rozprodají, když se o ně nemohou sami starat. Tento praktický úkon byl pro mě velkým zklamáním, pak se může lítostně rozepisovat jaké to bylo pro ní, ale co ta zvířata celou dobu? O tom zmínka není. To je fakt.:). Nicméně četla se sama.
Přijde mi normální, že pokud se rozhodnete pro takhle nebezpečný, fyzicky náročný podnik, máte pro to dobrý důvod. A pokud se o svém putování PCT autorka rozhodla napsat knihu, je správné, že se o ty důvody se čtenáři podělila. I přes to, že pro ni byly bolestivé a místy nelichotivé. Bez toho by to nebyl román, ale jen cestopis. Trochu mě iritovala její závislost na matce ve věku, kdy by měla být dospělá. Ale to je asi můj problém (někomu jinému by možná přišla taková míra lásky k rodičům správná). Možná ta závislost pramenila z neutěšeného dětství a proto pomalého dozrávání v samostatnou osobnost.
Sama bych si knihu nevybrala, ale čtenářský klub Letnice ji zvolil, tak jsem se do ní pustila. Inu, děj bych shrnula asi takto: Jdu, bolí mě nohy, jsem strašně unavená, postavím si stan a spím, v kempu si dám cheesburger. Tyhle putovní knihy mne neberou, odložila jsem i tolik vychvalovanou Pobřežní cestu. Velkým plusem ale byl popis truchlení, vyrovnávání se se ztrátou matky a taky vzpomínky hrdinky/autorky na dětství.
Mám ráda přírodu, fandím lidem, kteří se dokážou zvednout ze dna, ale... V knize byly osobní záležitosti dost depresívní (navíc si spoustu problémů zavinila autorka sama). Samotná cesta Pacifickou hřebenovkou byla popsána tak nějak suše, popisně....Čekala jsem trochu víc.
Knížku jsme si půjčili v knihovně. Manžel si ji se zaujetím přečetl, mě zas tolik nezaujala. Takže průměr čtyři *.
Ze začátku jsem měl problém se začíst. Prvních zhruba 50 stránek je tak depresivních, že se dají číst jen po kouskách. Jakmile se ale Cheryl dostane na PCT, celá ta bezvýchodnost najednou začne někam směřovat. V samotě přestává řešit nepodstatné věci a jde na dřeň sebe samé. Ostatně jí nic jiného nezbývá. Začíná vidět své démony a postupem času dochází ke smíření. Hlavně se sebou samou.
Literatura pro ženy? Určitě, ale ani náhodou jen pro ně.
Cestopis? Jistě, ale nejenom po americké divočině, také po vnitřních krajinách, jak už to tak u poutnictví bývá. Místy člověka dostane, jak ta vnější divočina rezonuje s tou vnitřní.
Psychologie, osobní růst, duchovno v tom nejširším slova smyslu.
I když nepředpokládám, že bych knihu někdy četl znovu, stoprocentně ve mně zanechala hlubokou stopu a ve vzpomínkách se k ní budu určitě vracet.
(SPOILER) Před pár lety jsem viděla film, který mně až tak moc nenadchl, ale Reese mám ráda, a tak jsem nyní po těch letech dala šanci knížce, protože jak to už ve většině případů bývá, kniha bývá mnohdy lepší, než její sfilmovaná podoba... ale já nevím, všechno okolo toho treku bylo moc fajn, za to Cheryl obdivuju a smekám. Jak to sama zvládla, jak byla odvážná, jak to dala. A chápu i ty omáčky kolem toho, že byla na dně, čím vším si prošla, smrt mámy, rodina se rozpadla, vztahy na houby, protože to ji k tomu všemu vlastně vedlo, takže bylo fajn obeznámit se s tím... jenomže proč se stále kolem toho točit jako ve víru? Někdy už jsem ty pasáže přeskakovala, abych byla zpátky na její cestě divočinou... Chápu, že ta její cesta ve skutečnosti musela být hodně o přemýšlení, myšlenkách, rozjímání... a já jako čtenář jsem pochopila, ok, je v troskách, rozhodla se jet na trek... ale tak si pojďme zbytek knihy užít ten nádherný trek, výlet, výhledy, zážitky, všechny ty nástrahy divočiny, na které jsem se těšila. No a ono kromě černých odpadlých nehtů a puchýřů na nohách nic moc nepřišlo... škoda.
Cheryl, Cheryl, Cheryl.. velmi obdivuji tvou odvahu. Sama sebe bych si na jejím místě nedokázala představit, a přesto vzbudila můj zájem o PCT. Cheryl zdolává tuto hřebenovku, kráčí divočinou a vzpomíná na svou minulost. V cestopise má velkou váhu úmrtí její maminky, s kterým se stále nějak nesrovnala. Jestliže jí však tato cesta pomohla, je to jen dobře.
Mám ráda tyhle šílené nápady zmizet v divočině a nevidět nějaký čas ani nohu, takže se mi kniha líbila a výborně se četla. Nesedla mi úplně osobnost autorky, ale společnou pouť jsem si užila i tak.
Četla jsem až poté, co jsem viděla film. Odhadnout, jak by na mě kniha působila, kdybych příběh nejdříve četla, si netroufnu, obecně vzato se mi ale líbilo, jak může taková singl pouť na člověka (za)působit.
A... patřím k těm, kteří se s Pacifickou hřebenovkou po přečtení seznámili (i když jen z pohodlí domova a prostřednictvím internetu).
I když přečteno zpětně, děkuji za čtenářskou výzvu. Jedna z knih o které vím, ale běžné bych po ní nesáhla. Ať už jsem u ní ronila slzy nebo se smála, či snad vrtěla hlavou nepochopením nebo přikyvovala pochopením, je to jedna z knih, která stojí za přečtení. Kniha alespoň zláká čtenáře, aby třeba jen našel PCT na mapě, když už se neodváží na ni vyrazit.
....nooo, ano. Pustila jsem se do čtení knihy, která před časem vyvolala senzaci a přivedla spoustu svých čtenářů k následování spisovatelky v pouti nespoustanou přírodou, přes hory, se vším vybavením na zádech, bez možnosti si zavolat, bez vody, bez společnosti, za nalezením vnitřního míru. Pro mnohé a i pro mě takové cesty s batohem na zádech jsou...ale...!
Já jsem záměrně knihu četla po čase, kdy opadlo nadšení a upřímně řečeno, jsem zklamaná. Četla jsem mnoho knih, kde popisy přírody hrály velkou roli, kde se stala dokonce rovnocenou postavou ve vyprávění, ale v této knize to z mého pohledu autorka nedokázala.
Hlavní hrdinka a autorka v jedné osobě mi byla krajně nesympatická. Prožila velkou ztrátu, ale nyní v této době, kdy jsme si všichni prošli velkými ztrátami a obrovskými změnami a zátěží, není její jednání omluvitelné. Já jsem ji shledala dětinskou, sebelítostivou a upřímně, mám předsudky vůči lidem, kteří se rozhodnou (ano, používám záměrně slovo ROZHODNOU) pro drogy. Stejně tak shledávám absurdní, že někdo nechodí se zjevnou klinickou depresí k terapeutovi, ale rozhodne se pro skoro sebevražednou cestu divočinou bez pořádné přípravy, bez fyzické průpravy a jakýchkoli zkušeností (jako, kdyby to byla kniha o tom, jak někdo zkouší skočit z mostu a náhodou se při tom naučí létat, vyšlo by to na stejno. Pro pořádek, fyzikální zákony jasně říkají, jak dopadnete - přímo na chodník).
Takže bych to shrnula: proč že byl kolem knihy 'Divočina' takový humbuk?
Štítky knihy
cestopisné příběhy pro ženy zfilmováno americká literatura psychologické romány autobiografické prvky divočina Pacifická hřebenovka pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2015 |  Divočina |
| 2017 |  Velká cesta k sobě samému - o lásce a o životě |
Vlastně nechápu, jak to Cheryl mohla celé zvládnout. Taková naivita a nepřipravenost, obdivuji, že to nevzdala. Jednou jsem chodila na těžko po horách a pamatuju si, jak jsem se v noci bála, jak jsem se toužila umýt nebo půl dne snila o nějakém jídle. Všechna čest. Některá autorčina rozhodnutí jsem prostě nechápala, ale jsem rada, že na Mostě Bohů našla, co hledala.