Divočina
Cheryl Strayed
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216256/mid_divocina-216256.jpg
4
1492
1492
Pozoruhodně upřímný autobiografický příběh ženy, která se po traumatických událostech rozhodne vyrazit na 1 770 kilometrů dlouhou pěší pouť. V šestadvaceti letech si Cheryl Strayedová, po smrti své matky a krachu svého manželství, myslela, že přišla o vše. Měla pocit, že již nemá co ztratit...... celý text
Přidat komentář
Skvělý příběh, zejména první půlka ubíhá svižně. Skoro mě až chytls touha vyrazit sama do hor Za druhou polovinu strhávám jednu hvězdičku - místy jsem preskakovala text, dny se trochu opakují. Celkově ale určitě doporučuji, rozhodně stojí za to.
Nepovažuju se za dobrodruha, co by přežil někde v hlubokých lesích s medvědy a ušel jen tak tisíce kilometrů, ale v posledním roce jsem začala trajdat ,,kolem věže" a něco na tom chození je. Chvíli si přemýšlíte nad svýma trablema, pak si uvědomíte, že jste ušli několik kilometrů a přitom už na trable nemyslíte, protože se koukáte kolem nebo pod nohy v náročném terénu a přemýšlíte, jak se dostat přes ten potok, řeku, hustý les, aniž byste se museli vrátit. Takže Cheryl, máš můj obdiv, na hřebenovku se nevydám, ale chápu tě :-)
Velmi inspirativní příběh o hledání sebe sama a vyrovnávání se s nástrahami života. Knížka se mi moc líbila, je to něco mezi zajímavým cestopisem a románem, který je plný dobrodružství. Za mě super čtení, které doporučuji.
Jasně, tahle kniha není bůhvíjak akční a všichni dopředu víme, jak to dopadne. Přesto jsem si ji zamilovala a nechtěla, aby skončila. Kvůli Cheryl. Líbila se mi jako postava a obdivovala jsem ji jako autorku. Sledovat zkušenou trekkerku a nechat si udělovat rady by zkrátka nebylo tak zajímavé jako moct se vžít do kůže odvážné začátečnice. Plácat se do čela nad blbostmi, kterých se cestou dopustila, a děsit se (a těšit se na ně) dalších, které budou následovat.
Co se týče způsobu, jakým je kniha napsaná, dostávalo mě hned několik věcí. Ať už bylo Cheryl vedro, byla vyprahlá nebo zmrzlá na kost, cítila jsem to taky. Když se bála, bála jsem se taky. Když byla veselá, při čtení jsem se usmívala. A myslím to vážně!
Další věc - popisy přírody! Byly podané akorát, abych se tam v mysli ocitla, ale zároveň se nenudila. Tak zajímavé, že jsem si musela vygooglit, jak to jezero vypadá ve skutečnosti.
A pak ty flashbacky. Tahle kniha je plná flashbacků, ale jak mistrně zvládnutých a naprosto nenásilně vpašovaných do děje na správných místech! Příběh Cheryl předtím, než se vydala na PCT, se odkrývá postupně, a když už si myslíte, že ho znáte celý, dostanete další kousek.
A nesmím zapomenout na vedlejší postavy. Cheryl na své cestě potkala spoustu lidí, z nichž většina se v příběhu opravdu jen mihla. Přesto měly svůj charakter, svůj hlas a nebyly jedna jako druhá.
Velmi ráda jsem se tímto způsobem na PCT vydala a zavzpomínala si při tom na svůj vlastní, v porovnání naprosto pohodový třídenní trek v Alpách.
Tomu říkám odvaha. Vydat se úplně sama někam do hor, bez mobilu, zkušeností nebo nějaké přípravy, a opravdu dojít do konce i přes všechny překážky, nejenom ty fyzické, a ještě o tom napsat knihu. Zatím nejakčnější zpověď o cestě někam a zároveň k sobě, která se ke mně dostala. A ano, několikrát jsem se během čtení byla projít v lese :-)
Ač za mě velký obdiv autorce za zvládnutou cestu, tak mě kniha příliš nechytila...ale to jsou ta očekávání, čekala jsem, že víc nahlédnu do vnitřního světa hlavní postavy, vzhledem k putování jsem nečekala žádné velké akce, ale asi víc toho hledání sebe sama. I tak se to četlo dobře. Film tedy teď můžu taky zkusit :)
Příjemné čtení, hlavní hrdinka/spisovatelka byla hodně odvážná a obdivuji, že se do takové cesty vydala. Zvládla to.
Jsem ráda, že jsme si knihu přečetla. Motivační kniha, která stojí za přečtení.
Četla jsem knížku od Lucie Kutrové 151 dní Pacifickou hřebenovkou a líbila se mi. Divočina je zdánlivě hodně podobná, jen Cheryl měla jiný důvod k cestě a potřebovala srovnat si v hlavě svůj dosavadní život. Vyrůstala bez otce, ale měla milující matku, která jí bohužel odešla velmi rychle a brzy a Cheryl dělala jednu blbost za druhou. Její zbrklé a nepřipravené rozhodnutí vydat se na tak náročnou cestu jí přidělalo plno problémů a komplikací. Knížka se mi líbila a rozhodně mně nepřišla nudná. Film jsem neviděla, ale docela bych si ráda srovnala svou představu s filmem.
P.S. už jsem film viděla a moc se mi líbil.
Tohle me bavilo. Vlastne zadna akce, zadne napeti, zadny krvak.... Jen proste vypraveni holky, co se kousla a vystoupila ze sve komfortni zony.
Mozna tohle v nekom vzbudi nadseni zkusit to same, nebo neco podobne. A nemusi jit ani pacifickou hrebenovku... Vlastne, vystoupeni z komfortni zony je chvile, kdy si vesmir zacne s nami hrat a nas zivot dostava doping. Let's do it!
Myslim, ze je tato kniha trochu precenovana. Nuda, zadne napeti ani hloubka... ale co se nelibi mne, muze jineho oslovovat. Vlastne nerada hodnotim dila negativne.
Jsem unesená! Film jsem neviděla a tak jsem si vůbec nedokázala představit, co všechno by mohlo být na tolika stránkách napsáno, když přece jde celou dobu sama a naprostou divočinou. To asi bude nuda... Omyl, velký omyl! První přečtená kniha v tomto roce a hned taková! Přes všechnu tu samotu zaplněná tolika víc jak zajímavými postavami, čtená s atlasem v ruce a hlavně od začátku do konce rezonující poselstvím, že pokud to nevzdáš, z každé nesnáze se najde cesta, jen je třeba najít tu pravou. Skláním se nad vnitřní silou Cheryl a všem doporučuji k přečtení, jen těch “návratů” do minulosti zde mohlo být míň.
Vždycky jsem mohla dělat jen jedno. Jít dál.
Strach do značné míry vyvěrá z toho, co sami sobě říkáme. Strach plodí strach. Síla plodí sílu.
V prázdnoty se věci rodí, začínají tam. Vezměte si, jak černá díra pohlcuje energii a vydává ji v nové, živoucí podobě.
Abyste zahojila ránu, musíte se vysvihnout do sedla a vyřítit se do bitvy jako práva bojovnice.
Vesmír nikdy, vůbec nikdy nežertuje. Vezme si, cokoli chce, a zanic to nevrátí.
To je realita. S realitou se musíme smířit - ať chceš, nebo nechceš.
Já svetw je tolik věcí, které si zaslouží úžas.
Já chodím pomalu, ale nikdy nekráčím zpět.
Nezbývalo než jít dál.
Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou.
Nedá se zjistit, čím to je, že se něco stane a něco ne. Co k čemu vede. Co něčí ničí. Co zpříčiňuje, že něco vzkvétá, umírá nebo vychýlí směr.
Já nic vědět nepotřebuji. Stačí věřit, že to, co jsem dokázala, je skutečné. Chápat význam svých skutku, aniž bych je dokázala přesně pojmenovat. Věřit, že už nemusím lapat holýma rukama. Uvědomit si, že stačí vidět rybu pod hladinou. Že je to vším.
Naprosto skvělý příběh! Se vším všudy.
Proč nikdo nemůže jít na "čundr" jen tak? Pro radost z přírody a chůze? Ne, to musí napřed prožít nějaká ta osobní dramata a až pak jít na čundr a čundr je pak jen terapie. Já jsem z toho mála, co chodí na čundr pro radost z přírody a chůze v ní a tak mám té terapie asi do zásoby. Je to na mě moc emotivní (nudné) a těm zajímavým tématům se věnuje minimálně, jako výběru a správnému použití vybavení a takovým těm nedůležitým znalostem a dovednostem, jako například jak v té divočině vůbec přežít, taky tam malém zařvala. Několikrát.
Právě jsem dočetla a jsem nadšená! Vlastně jsem si myslela, že se touto knihou budu prokousávat a byla jsem mile překvapena její čtivostí. Mám chuť se sbalit a vypadnout od lidí :-)
Před chvilkou jsem dočetla. Miluju film, který jsem viděla několikrát. Líbilo se mi, že narozdíl od jiných filmů se držel předlohy a nemusely mě iritovat hlouposti typu, jaktože HP nemá ty nádherné zelené oči po matce :D I když mi Cheryl je paradoxně nesympatická, ztotožňuju se s názorem a pocitem, že jsem tu hřebenovku prošla s ní. Popisy přírody a toho, co si při cestě uvědomila byly dech beroucí. A líbí se mi, že jí prošla jako žena. Hodně cestopisů píšou hlavně muži, kteří spíš rozepisují kolik a jak rychle ušli a jaký mají batoh. V tomhle mi byla kniha Divočina bližší, i když ta emoční linka mi byla vzdálená. I tak je to WAU, ne za tu cestu v kilometrech, ale za tu cestu k sobě. Před ní jsem četla PH od naší Moniky, ale to byl ve srovnání s tímhle trapnej paskvil, z kterého si pamatuju jen věčně si stěžující holku, co řeší jen svůj průjem.
Na tuhle knížku jsem se moc těšila a nechávala si ji na tu správnou chvíli.
Pasáže, kdy se Cheryl vrací zpět do minulosti, byly pro mě silně emotivní.
Ovšem popis pochodu mě většinou příliš nezaujal.
Neupírám autorce velkou míru odvahy a odhodlání. :)
Věřím, že každý si občas dovolíme snít o nějakém vlastním pochodu.
Upřímná kniha po jejímž přečtení máte chuť vyrazit na dlouhou túru po horách. Čte se moc dobře.
Na knize si nejvíc cením toho, že ukazuje, že i když se nám v životě nedaří, postihují nás tragédie nebo jen nevíme, co od života chceme, tak pořád můžeme všechno změnit. Ale nejvíc musí chtít člověk sám. To je i případ Cheryl, která se rozhodla dát svému životu smysl a najít rovnováhu. Určitě měla velkou odvahu jenom tak přejít PCT, protože to vůbec nebylo snadné. Nejvíce se mi paradoxně asi líbily pasáže, když potkala další cestovatele, a to jak se vzájemně podporovali.
Štítky knihy
cestopisné příběhy pro ženy zfilmováno americká literatura psychologické romány autobiografické prvky divočina Pacifická hřebenovka pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2015 |  Divočina |
| 2017 |  Velká cesta k sobě samému - o lásce a o životě |
Cheryl Strayed se ve vypjaté životní situaci vydává hledat vnitřní klid a duševní rovnováhu do divočiny. Putuje po dálkové vysokohorské stezce Pacifik Crest Trail (Pacifická hřebenovka) od Mohavské pouště přes celou Kalifornii a Oregon. Pěšky musí ujít 1770 km drsnou divočinou, aby se jí podařilo nalézt víru v sebe sama.
Nádherná kniha! Mám chuť si zbalit batoh a vyrazit po stopách Cheryl! Stovky kilometrů jen jít a jít, rozhlížet se po krajině a být součástí přírody. Třeba jednou.