Dlouhá bílá přerušovaná čára
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56943/bmid_dlouha-bila-prerusovana-cara-FQP-56943.jpg
3
30
30
Originální poutavé líčení autorova putování po západoněmecké dálnici, o životě na ní a kolem ní a o lidech, se kterými ho svedla dohromady.
Literatura faktu Literatura slovenská
Vydáno: 1965 , Československý spisovatelOriginální název:
Dlhá biela prerušovaná čiara, 1965
více info...
Přidat komentář
Stylově brilatní, vytříbeným jazykem psaná miniatura, stále působivá, navzdory tomu, jak nesmírně se nám ona doba vzdálila. Pokud se čtenář nechá unést vyprávěním, tak působí vlastně fantaskně a futuristicky současně. Pokud je novelka čtená jako realistická reportáž, tak samozřejmě REÁLIE nutně nesmírně zestárly a přinese zklamání. Pokud se ale necháme unést ATMOSFÉROU, tak nás přenese doslova do jiného světa. Vzpomenul jsem na ni živě, když jsem se poprvé hnal nad ránem přes celé Německo po A4 až na západní hranici. Kmitající se černé mercedesky, neony, města změněné v nápisy na cedulích. Utkvěla mi epizodická postava "Poutníka" - anonymního (Západního) Němce, který "odešel" na Autobahn a už nikdy nehodlal sjet z dálnice...
Tohle jsem poprvé přečetl kdysi v hodně raném mládí, tenkrát mi to připadlo poutavé a originální, ale po opakovaném čtení po letech to dost ze svého kouzla ztratilo.
Útlá knížečka, šikovné čtení "do kabelky".
Autor bezcílně- jak tak kvůli zážitku- jede po německé dálnici v polovině šedesátých let a dělí se se čtenáři o své dojmy, postřehy, pocity, úvahy, zážitky a náhodná setkání. Je docela zajímavé si přečíst tuto knížku a "prožít" si spolu s autorem požitek z jízdy a obdiv k dálnici, v dnešní době, o 55 let později, kdy je pro nás dálnice samozřejmostí, a jízda pro ní už není "zážitkem" ale obvyklou, mnohdy spíše stresující než příjemnou, realitou.
Popis pár dní, kdy prostě jen jedete po dálnicích západního Německa a průvodcem jsou vám vaše myšlenky, vzpomínky a Dlouhá bílá přerušovaná čára....
Ač se mi to zprvu nezdálo, kniha mě naprosto pohltila. Nikdy bych neřekla, že se dá, a vcelku poutavě, napsat kniha o jízdě po dálnici. Je zajímavé si něco takového přečíst s odstupem 55-ti let. Tenkrát tady nic takového nebylo a o tom všem jsme si mohli jen nechat zdát....
... dálnice je div divů, dálnice je život, je smrt, je umírání, je prostor, je čas, je svoboda, je zákon, je všechno....
Je rok 1965, Mňačko sa preháňa 110kou po diaľnici v západnom nemecku a rozjíma nad výdobytkami západnej civilizácie.
Je rok 2019, hýbem sa rýchlosťou kilometer za hodinu v kolóne pri kauflande v Čadci, západná civilizácia prevzala kontrolu nad našimi životmi... ale diaľnicu tu stále nemáme.
Nemůžu říct, že by mě kniha extra bavila, nedat si ji do Čtenářské výzvy jako knihu od slovenského autora, asi bych nedočetla. Jistě to zčásti bude tím, že k fascinaci dálnicemi, kterou autor popisuje u sebe a v extrémní podobě i u jednoho člověka, s nímž se setkal v dálničním bistru, mám skutečně daleko. Ovšem to neznamená, že by mi knížka nic nedala. Dlouhé, jakoby uspěchané věty evokují rychlost a nekonečnou cestu po dálnici. Musím říct, že mi chvílemi bylo z toho čtení fyzicky špatně, asi jako ze skutečné jízdy po dálnici, je to napsáno neobyčejně sugestivně. Zajímavé jsou i myšlenky - byť probleskují jen sem tam - zda je cestování po dálnici (a vůbec existence takových vymožeností jako jsou dálnice a rychlá auta) symbolem svobody, anebo je tomu naopak. Zda pak člověk není chycen do pasti vydělávání peněz na nová, ještě lepší auta, zda je svobodou stát v mnohakilometrové koloně. A kam to všechno povede, až přestanou existující dálnice stačit. V tomto smyslu je knížka víc než aktuální. Dříve narození čtenáři si pak mohou zavzpomínat, jak to bylo dříve a porovnat s tím, jak je to dnes. Na otázku, co je svoboda, si ovšem musí každý odpovědět sám.
Rusila me nepravdepodobna setkani a konkretne prvni bylo zcela mimo misu, toto se do knihy se 100 malyma strankama proste vubec nehodilo. Na druhou stranu bylo zajimave predstavit si rozdil ceska a nemecka v roce 65. Misty prilis filosoficke dilo. Dal bych 3 hvezdy, ale za tu slataninu... odpad to vsak neni.
Kniha o zdánlivě blahobytném životě a současně vzrůstající samotě a odcizení lidí na západě v šedesátých letech, kteří se potkávají na německých dálnicích a do jisté míry na nich žijí. Myslím, že šlo dílem o určitou fascinaci úplně jiným způsobem života (v ČSSR byla po válce zastavena výstavba dálnic a fanaticky byla protěžována železnice, až soudruzi počátkem šedesátých let zjistili, že jsou úplně mimo a až rokem 1967 opět začali stavět na základech, které tady nechal Hitler - po mnoha mostech jezdíme do dneška) a určitou obavou z něčeho neznámého.
Naopak je v knize mnoho zajímavého pro srovnání s dneškem - již v roce 1965 jsme stavěli silnice špatně, dlouho a draze (bože, jak je to aktuální...), při nehodě se auta automaticky rozestoupila, aby středem mohly jezdit sanitky (to neumíme dodnes, a to je od zprovotnění dálnice už 45 let, od revoluce 27 let) a mnoho dalšího. Myslím, že knížka rozhodně stojí za přečtení.
Prakticky neznámá kniha, která se mi do rukou dostala jen náhodou. Kvůli její krátkosti tak není třeba litovat ztráty času, přesto se nedá říci, že by byla opomíjena neprávem. Spíše než souvislým příběhem je kniha souhrnem myšlenek „malého“ autora ve velkém světe za západní hranicí Československa. Krom několika naprosto nedůležitých a nesouvislých vzpomínek je v knize prakticky jen jedna zajímavá myšlenka vyplývající z autorova setkání s člověkem žijícím svůj podivný život na dálnicích. Knihu nedoporučuji.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Autorovo putování po německé autostrádě a jeho postřehy, nejlepší je setkání s Ernestem a jeho předpověď , ( musel jsem se smát) Němci vás vyžerou jsou jak kobylky vyžrali Itálii, Francii atd. , podrážkama obrousí Tatry, poserou všechny lesy, sežerou všechen sýr, vychlastají činžicu atd. Tak jsem si vzpomněl na východní Němce z bývalého NDR, jak smradlavé dvoutakty trabant a wartburg jezdili po českých silnicích okupovali v 70. 80. letech české kempy, přehrady a města. Ono to trvá i dnes po Labi před víkendem plují německé výletní lodě Saxonia, Königstein plují do Prahy za sexem a naládovat se českou kuchyní.