Dny v roce

31.12.2022

Jeden den, jedna báseň – dost pošetilé plány, jež nevydržely, ale jejich podlaží setrvalo. Ke každému datu jeden text, díky čemuž se zachovala chronologičnost, do sbírky jako by se otiskovalo i společenské zvraty i Kolářovy cesty. A ačkoliv jsem očekával strohost všedního dne, nakonec to s poetikou sbírky není zdaleka tak určité.
Cosi velkého je v tom denním chlebu. V básních se sice blýskají skláři, zašedlé interiéry činžáků i ruch ulice, ale zároveň se ukazuje, že nejde jen o chladný popis každodenního života na městské periferie. Noční úzkosti, banální tragika i prchavá fotbalová radost v sobě kondenzují jakýsi mýtus všednosti, všechny strasti a události zabalené do jednoho konkrétního života jednotlivce. Tahle zdánlivá rozpornost (všednost x mýtus) se snad promítá i do jazykové složky – začíná se popisnými, civilními výseky, v nichž hraje prim strohost a a řeč ulice. Ale záhy se do textu začínají proplétat i patetická naléhání, apostrofy a tu a tam i písňovitost či symbolika. A tak se náhle může stát, že právě v běžném úkonu, v ruchu křižovatky či nepovedeném oholení, lze nalézt "příběh", celoživotní drama.
Kolářův styl je velmi různorodý a střetávají/střídají se v něm různé vlivy – suché výčty sousedí s poněkud košatou, byť ukočírovanou metaforikou ("s chůzí vězněných ryb", "nauč se tajemství roentgenogramů zdí"). Kňučivé i bouřlivé monology střídají odosobněně epizované osudy prostých lidí, jindy se fragmentární a trhavý verš překlápí do přímé a souvislé výpovědi. Občas Kolář táhne motivy přes několik dnů, až vznikají takové "minicykly"; například patologické vztahy, v kterých už se zpřerážela dřívější vřelost, jsou nahlíženy z různých perspektiv, které si i vzájemně protiřečí. Moc se mí líbí roztroušený cyklus o malířích (často ze Skupiny 42), v jejichž plátnech mnohdy snad Kolář vidí to, co by rád pronesl i do svých textů: "mluví řečí závodišť i zahrad / řečí asfaltáře i letce". Zajímavě se v nich osciluje mezi téměř patetickým obdivem, metaforickým nástinem jejich tvorby i povzdechem nad neútěšností prostředí, v němž se pohybují/pohybovali.
Sociální marasmus i úzkost z neznámého vlasu v prádle. Takováhle všednost tne. A " země nese lidskou strusku dál".

JAKO PŘED ROKEM

hledím z otevřeného okna.
Táž žena
pod kostnatými kaštany seká roští.
Jeden snad dva kočárky zmizely
z protějšího dvora,
ale týž muž
se šťourá v zahrádce.
Občas zvedne hlavu,
jako by se přesvědčoval,
zda jej slunce vidí,
zda okna jej mají stále na mušce
zašlapují dál
blýskající rýč do tisíckrát obrácené půdy
štědré a tiché jako klín matek
s mnoha dětmi.
V dálce
známý hlas vlaku,
tikot hodin z nitra světnice
a mlžno na střechách.
(s. 22)