Do tmy
Bohumila Adamová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537247/bmid_do-tmy-662c48c4b7194.jpg
4
1549
1549
Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji: hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru bylin.... celý text
Přidat komentář
Komentář Eremites mi mluví z duše.. Niterný příběh. Vše cítíte spolu s knihou - vůni i bolest. Co dodat? Vždycky jsem milovala vůni rozkvetlé lípy, ale teď si spolu s ní vzpomenu na Annu.. A tak nějak více sleduji, co všude kolem roste :-)
Nejen oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Hrdince této knihy se staly špatným pánem sběr léčivých bylin a léky. V řádcích i mezi řádky je netradičním způsobem vylíčeno, co se stalo z kamarádské dívenky a milující ženy, která své obsesi zcela podřídila svůj život. Nešťastný život? Z našeho pohledu ano, ale ona to cítí jinak. Litovat? Závidět? Chápat? Zamýšlet se! To je sdělení, které si odnáším.
Život je krásný a výjimečný! Život je nádherný a neopakovatelný. Obzvlášť zahrnuje-li tramal. Po dvou až třech tabletách naráz se úsměv objeví na každé tváři a bolest povolí v ruce, která byla zlobivá.
Později budou vypovídat, že mě zachránili, ale prdlajs. Sama bych taky dokázala vylézt. Ale uznávám, že křiku bylo na jeden den moc. Bohužel nemůžu zaručit, že se to nebude opakovat. Sběr léčivých bylin má na člověka zhoubný vliv.
gradující, místy absurdně vtipné, škoda jen těch uhlazujících rozuzlení v životech všech...
Ano,ano, ano!!!! :-) Výborné!
Dlouho se mi nedostala knížka takhle zvláštně do hlavy! Teď vidím Annu ve všem, co kvete... A velké plus navíc bylo, že jsem ji četla zrovna v úplně stejné roční době, v jaké se odehrává děj...
Každé úterý si taky vzpomenu...:-)
Hodně zvláštní kniha. Myslela jsem, že to nedám, ale nakonec mě něco donutilo dočíst. Nakonec se mi to líbilo, krásný popis sběru bylin, dokonce jsem měla pocit, že jsem se vrátila do dětství na obyčejnou letní louku. Závěr se dal tušit, ale chybělo mi trochu podrobnější dovysvětlení.
Musím přiznat, že kniha mě dostala. Vyprávění Vás vtáhne do hlavy hlavní hrdinky, která stojí na "okraji" společnosti. Celou knihu přemýšlíte, jestli je opravdu blázen, nebo blázna z ní dělají všichni okolo. Líbil se mi i "surový" styl vyprávění. Tuto knihu bych klidně zařadila do nejlepších českých knih poslední doby.
Dlouho mě nic tak nevtáhlo, nevlezlo mi do hlavy a nedrželo se tam ještě několik týdnů po dočtení knihy. Nepříjemné, nepříjemně fyzické čtení. Ich-forma nedovolí odepsat hrdinku jako blázna, kterého nejde pochopit - a vyberte si, jestli je, nebo není, jestli je to pohled do hlavy šílence, který se celkem dlouho dokázal maskovat, nebo bychom tak dopadli všichni, kdyby nám slunce začalo vypalovat mozek z hlavy.
Nejlepší česká próza poslední doby.
Intenzivní a velmi niterný...takový je příběh z (alespoň pro mne) neobvyklého prostředí bylin a jejich sběru.
Čtenář je polapen a "uvězněn" v hlavě hlavní hrdinky. I proto mne vyprávění od první stránky tak pevně chytilo a vtáhlo - vše se odehrává jejíma očima, jejími smysly, její optikou. A není úniku. Autorka umí psát natolik sugestivně, že při čtení takřka cítíte vůni sušících se bylin, vnímáte Anninu bolest hlavy, křičíte spolu s ní, vydáváte se na další a další výpravy za bylinami a propadáte se s ní do stále hlubšího šílenství.
Tohle je jedna z těch knih, které ve mě zanechají hlubokou stopu. Vrásku na duši, kterou si uvědomím vždy, když v létě ucítím mateřídoušku, když minu na polní cestě třezalku, když projdu bosá loukou plnou pampelišek. Takovou příjemnou vrásku.
Knížka mě nutila stále číst. Nutně jsem potřebovala vědět jak to bude dál. Stále jsem očekávala nějaký jasný výsledek děje, ale nakonec to byl velmi smutný příběh.
Knížka je zajímavě psaná líbila se mi.
Kombinace posedlosti a puntičkářství hlavní hrdinky s pochopením a vnímáním přírody je neuvěřitelně blízce vyjádřena.
Přes všechnu fyzickou bolest a psychické narušení jsem každý kvítek sbírala s Annou, prožívala její nutná setkání s lidmi a lidskou neomaleností (jak pravdivé a všudypřítomné) a doufala, že bouřkové mraky na obloze i v životě přijdou a odejdou a nezanechají spoušť na bylinkách ani v duši. A závěr? Smutně nádherný. Asi jako celá kniha.
Silná, podmanivá kniha, která mě mile překvapila a emotivně mnou cloumala. Strach o Annu, lítost, pomalu nesnesitelnost číst dál a dál a zároveň se o Anně dozvědět více. Krásný popis krajiny. Občas jsem měla choutky s ní válet sudy...
Bude těžké napsat svoje hodnocení tak, aby zprostředkovalo moje vjemy, můj zážitek z tohoto příběhu. Vezmu to postupně, jak se měnily moje pocity.
Začátek: je to zvláštní a trochu bolestné. Mám pocit, že Annin život je jako místnost s kukátkem, jímž kouká ven. A proboha, kdo kdy zbohatnul sběrem bylin?
Prostředek: je mi Anny tolik líto a tolik se o ní bojím. Ale té potřebě samoty rozumím. Chápu její opojnost i nebezpečí. Vím, že bych se do ní, za určitých okolností, mohla také potopit. Moje lítost se stupňuje a číst některé pasáže bolí.
Konec: je téměř nesnesitelné číst dál. Nejraději bych Annu pořádně propleskla nebo objala. Bolí každý řádek, až do posledního.
Nádherná kniha s krásným jazykem a popisem krajiny a bylin. Ta Annina posedlost sběrem je vlastně poetická, dokud nedojde na úterní odevzdávání ve sběrně. Pak bodne ten osten skrytý v kráse bylin, ta posedlost, která mění lásku v utrpení. Sledovat, jak se její svět mění vlivem nemoci je matoucí, bolestné, ale současně vlastně fascinující.
Ohromující čtenářský zážitek. I když drásal, vím, že jakmile vyjde volně navazující román Ke dnu, běžím pro něj.
Chtěla jsem se tolik dozvědět, co Annu vlastně trápilo, měla jsem pocit, že jí rozumím, že vím, co se jí stalo ... než jsem dočetla do konce. Pak jsem vlastně zjistila, že nic nevím. Kniha je každopádně velmi zajímavá, do jisté míry lyrická, přitom velmi čtivá. Zavzpomínala jsem na své dětství, kdy jsme museli povinně odevzdávat ve škole léčivky a já vytrvale chodila výhradně na hluchavku. Jen ten konec. Ten mi to neměl dělat :-).
Do tmy je hodně zvláštní kniha. Přitáhla mě k ní chvála, která se ozývala snad ze všech koutů internetu, a tak jsem ji jednoho dne v knihovně popadla, přestože jsem nevěděla, co přesně čekat. Anna je svérázná hrdinka s až extrémními vlastnostmi. Na jednu stranu ji musí člověk obdivovat pro její duševní sílu, odhodlání, píli a ochotu obětovat i nějakou tu krev pro svůj cíl. Je to v zásadě něžná duše s citem a pochopením pro přírodu a její vnitřní monology probouzejí chuť vyběhnout do přírody a projít se vysokou trávou. Na druhou stranu se jí a o ni bojíte. Je šílená. Těžko říct, zdali je šílenství zdrojem jejích fyzických potíží, nebo zda jsou její fyzické potíže zdrojem těch duševních, či měla smůlu a chytla obojí nezávisle na sobě. Bez pochyby je však fyzicky i psychicky narušená a to jí znemožňuje žít normální život. Začlenit se, udržet si přátele, mít fungující vztah. V jejím životě je jen sběr, kterému obětuje vše. Snad protože je pro ni tak důležitý, snad proto že si myslí, že je to jediná věc, kterou jí nikdo nesebere, která neodejde.
Rovněž se mi líbí vhodně zvolený název. Skutečně začínáte na světle. Na slunné polednem prohřáté louce a pak se dnem za dnem, stránku po stránce sunete do tmy, do míst, které by spousta z nás nazvala peklem. Je to příběh o člověku, který se zničil a ani na okamžik toho nezalitoval. Něco, co zaujme a zároveň vzbuzuje strach. Zájem a znepokojení však byly jediné emoce, které ze mě kniha vydolovala. Nějak jsem vůči Anně nedokázala vzplanout jakoukoliv jinou emocí a od začátku do konce jsem se cítila čistě jen jako nezávislý pozorovatel. Divák, který se na chvíli zastaví a pak jde zase o dům dál.
Zajímavý příběh o posedlosti ... vedoucí až k (nebo spíš za) hranici sebedestrukce. A víte, co je na tom příběhu nejzajímavější? ... že se to vlastně moc hezky čte ... vyprávění příjemně plyne, sledujete Annu od rána do večera, od večera do rána, jste jí neustále „za zády“,´„posloucháte“ její vnitřní hlas a přitom Vás jednotlivými kapitolami spolu s ní provázejí všemožné léčivé „plevele“ :-) ... vše, co je škoda nechat na stromech, na trávnících, na krajích polí, na březích potoků, na hřišti, podél hřbitova, v lese, v sadě ... vše, co se dá posbírat a odvést do výkupu ... z vyprávění cítíte vášeň, je ovšem smutné, že ji Anna nepociťuje k lidem, že jediný zdroj takových citů se suší na novinových listech u ní na půdě.
Je to vlastně smutné vyprávění o promrhaném životě? Jenže tak to Anna necítí (a vlastně ani Vy), vyprávění nevyznívá smutně, spíš nevím ... rezignovaně? ... nebo jako konstatování? ... toho, co je dané, co vždycky tak bylo, a není třeba o tom nijak zvlášť rozumovat, pouze přijmout ... vlastně si vůbec nejste jistí, co Anna cítí ... celý svůj život, veškeré své každodenní počínání, všechnu sílu a energii, kterou má (a vzhledem k její nemoci tušíte, že jí není zrovna moc) podřídila jedinému cíli ... nasbírat co nejvíc ... jenže proč? Anna je hodně zvláštní člověk ... je záhadná a tím i zajímavá, ... a přitom ... neuchopitelná, nepochopitelná, ... a asi i nepochopená ...
„Pod korunami stromů se to ještě těžko pozná, ale na dvoře už vidím oblohu na některých místech prosvítat. Nebude to dlouho trvat a začnou se otevírat květy divizen. Chci to vidět. Sednu si na zahradě přímo k nim a tentokrát to nepropásnu. Párkrát za život jsem tohle zkoušela, ale málokdy se to povedlo. Vždycky už bylo pozdě. ... Až dnes je ten pravý den. K tomuhle momentu se musí dospět. Duševně dozrát a dostárnout. Divizny se zkrátka otvírají jen před vyvolenou duší. Dělají to sice každý den, ale zpozorovat se nenechají. Je to záhadný proces, nepatrná chvilka. Dnes ráno by to mohlo vyjít. ... Nebudu spěchat a nepřijdu ani příliš pozdě. Jakmile si s prvními denním světlem člověk rozezná čáry na rukou, je konec, hotovo, rozevřeno. Je třeba přijít o moment dřív. Přesně teď.“
PS: za chvíli pokvete bez, vyrábím z něj šťávu, ale nebojte se nepůjdu na něj s nůší ... jen s malým košíkem ... nechám i pro ostatní :-)
prvnich par kapitol me prislo jako naprosto zbytecna kniha. kniha se ale moc pekne cetla a nelze ji uprit notnou davku poetiky. dokonce je i celkem napinava. cela se vicemene odehrava predevsim v myslenkach hlavni postavy (chvilemi to az lezlo na nervy). ....a stejne bych rad vedel, co te zene bylo :-)
Rozhodně nezapomenutelná kniha. Anna je velmi neobvyklá hrdinka, dostala ze mne širokou škálu pocitů. Štvala mě svou umanutostí, pak jsem ji obdivovala pro píli a vytrvalost, byla mi blízká svým samotářstvím a zodpovědností, stále častěji mi jí bylo líto, ale zároveň ve mně vzbuzovala až strach, především tím, jak měla přeházený žebříček hodnot.
Moc se mi líbí i obálka, na monitoru je příliš zářivá, ale v reálu výrazně vystupují menší světlé květy (to je ta kouzelná vůně bylinek a zdraví a pomoc, kterou přinášejí) a pod nimi při pozorném zadívání velký temný květ (ten neklid a hrozba, velká ale ne zřejmá na první pohled).
Hodně zajímavé téma, hezky a poutavě napsáno. Klidně mohla být knížka delší, ráda bych se dozvěděla o Anně víc.
Opravdu hodně neobvyklá kniha. Naprosto originální téma a příběh, kterého si člověk může vykládat děj dle svých pocitů. Jaká byla Aninna nemoc? Rakovina, schizofrenie?.... Úplně jsem při čtení cítila vůni lipových květů, bzučení včel v koruně stromu a viděla krásné zářivé květy divizen. Chápu i onu posedlost sběrem, konec konců, kdo z nás nemá nějakou posedlost. Náročná kniha, ale zajímavá.
Štítky knihy
bylinky nemoci česká literatura tajemství rodinné vztahy samota osamělost posedlost jižní Čechy Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2015 |  Do tmy |
| 2017 | Ke dnu |
| 2020 |  Před povodní |
| 2022 | Vypravěč |
| 2013 | Černý rok |
Útlá knížka od Anny Bolavé je sugestivně popsané umírání jedné osamělé a „jiné“ lidské bytosti. Jak tenká je hranice mezi pouhým podivínstvím a skutečným šílenstvím! Hodina po hodině, den po dni na začátku horkého léta, je popisován tak barvitě, že se úplně snadno ocitnete na rozpálené půdě mezi sesychajícími bylinami, ve šťavnatém kopřivovém houští ve vlhkém stínu opuštěného mlýna, pod nočním nebem osvětleným blesky nebo dokonce pod hladinou rozvodněné řeky. Knížka mě skoro uvrhla do deprese, v některých okamžicích jsem se poznávala. Určitě ji doporučuji k přečtení, podobně zajímavých knížek je málo. Trochu mě ale rušilo, že téma podivínské osamělé ženy, překladatelky, se zvláštním vztahem k přírodě a vraždou na krku nepřekonatelně popsala už před pár lety Olga Tokarczuková ve své nádherné knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, ale co, nemůžeme mít všechno.