Do vnitrozemí
Vladimíra Valová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356428/bmid_do-vnitrozemi-Adp-356428.jpg
4
96
96
Okamžik, jeden z tisíce, kdy člověk udělá krok stranou a seskočí z pojízdného pásu vlastního života: vypne telefon, ať si všichni trhnou, ráno kdovíproč neodejde do práce, jen tak se opije s cizím mužem, nabídne azyl nuzákovi či rozkope vlčí máky. To je ta chvíle, kdy se život otevírá, objevuje se cesta nebo propast nebo cesta na dno propasti. Tihle hrdinové vědí, že záleží jen na nich, kolik toho prožijí a co si ze života urvou. Jejich nejbližším společníkem je samota, i když vědí, že ticho, které ji provází, bývá smrtící. Člověk musí křičet a doufat, že neodpoví jen ozvěna. Debutující Vladimíra Valová přichází se souborem ostrých próz, které svou náladou připomenou Jana Balabána. Nikdo si na nic nehraje, a pokud ano, dlouho mu to nevydrží. Není to veselý svět, ale není ani beznadějný, a hlavně — je náš.... celý text
Přidat komentář
Třebíčská autorka Vladimíra Valová předložila výbornou knihu. Umí autenticky propracovat charaktery postav. Čtenáři jsou "vhozeni" vždy do nového příběhu, který překvapí, zaujme, dojme nebo nutí k zamyšlení. Krásná kniha. Ráda bych viděla, jak postavy v povídkách žijí dál... Třeba je potkáme v novém románu...
Velký respekt paní spisovatelce! Ač povídky nemám ráda, tyto mě dostaly do kolen... jsou tak skvěle napsané, že na maličkém prostoru čtenáře uvrhnou do životního příběhu nebo situace, které mají hloubku, jdou až na dřeň, žádné slovo zde není navíc, nic nechybí, nic nepřebývá, čtenář díky tomu dokáže proniknout až do nitra jednotlivých postav, do jejich vnitrozemí ... za mě velká paráda... syrové, minimalistické, temné, zároveň člověčí, některé s nadějí na konci, některé ne... u dvou nebo tří povídek mi styl psaní připomínal Emila Hakla, každopádně 5 hvězd!
Prvotina spisovatelky Vladimíry Valové. Syrové, na nic si nehrající povídky. Některé se mi líbily hodně, jiné méně, u některých jsem zcela nepochopila podstatu příběhu. Některé se mi líbily natolik, že jsem nechtěla, byly tak brzo příběh skončil (Kaštanové ledy, Je hezky, O panence..). Těším se, zda spisovatelka napíše nějaký román, ne jen knihu povídek.
Kniha povídek, z nichž některé vás zasáhnou, některé na vás uvrhnou opar melancholie, některé pozitivna. Všechny mají ale jedno společné - lidskost. Povídky jsou krátké, čtivé, úderné a minimalistické. Vladimíra Valová může být na svůj debut pyšná. Od teď si ji dávám do hledáčku a už se těším na její další literární počin.
... prázdnota, smutek, samota, naděje, víra, sny a touhy
.
Jedním slovem? Úžasné
.
Jako křeček v běhacím kole. Jako kůň při Velké pardubické. Jako poštovní holub se vzkazem na noze, se může občas cítit každý z nás. Pokud najdeme odvahu udělat krok stranou, tak možná dostaneme odpovědi na naše otázky. Dokázali jste změnit svůj život a udělat něco mimo váš stereotyp? .
Zajímavá kniha. Některé povídky lepší, jiné horší, ale všechny nutily k hlubšímu zamyšlení. Vyzařovala z nich prázdnota života a pocit nenaplnění... Napadalo mě, kolik lidí takto žije. Buď jen tak nějak proplouvá od nikud nikam, nebo se naopak žene za něčím bez zastavení... Smutné...
Povídky o samotě, hlavně té vnitřní. Četla jsem po kouskách, max. tři za den. Většina z nich se mi líbila, pár proniklo až do mého vnitrozemí. Zlomek povídek bych klidně vypustila, přišly mi divné, naštěstí jich bylo minimum. Niternost knížky umocňuje i její obálka a fotografie v obsahu, nenechte si je při čtení ujít.
Pěkně napsané povídky, čtivé, bez příkras. Na pět hvězd to sice není, stále mi tam chybělo nějaké hlubší, nedefinovatelné "cosi", ale čtení jsem si užila a některé příběhy mne vedly k melancholickému zamyšlení.
Jak už to tak s povídkovými knihami bývá, některé příběhy jsou lepší, některé slabší. U knihy Vladimíry Valové to nebylo jinak.
Když to vezmeme kolem a kolem, povídky pojednávají o prázdnotě v nás. O smutku. Některé povídky se četly samy a já v nich nacházela určitou hloubku. Jako třeba v té, kde se v zatopeném lomu po letech setkávají matka s dcerou. Na místě, kde před lety zemřel jejich manžel - otec. Nebo ta, kdy žena toleruje nevěru svého muže jen kvůli dítěti. Musí být silná. Aby se jí rodina nerozpadla tak, jako když ona byla malá. Nebo povídka, ve které figuruje starý despotický muž, bývalý učitel, který svou zlostí utrápil nemocnou manželku k smrti. Setkává se s mladou bývalou narkomankou, která byla dříve jeho žačkou. Silný střet světů.
Pořád se snažím přijít povídkám na chuť. Jakýmkoliv. A stále se mi to moc nedaří. Ačkoliv v knize Do vnitrozemí většinou pointa přišla právě ve chvíli, kdy přijít měla, jí ani tak nemůžu dát pět hvězdiček. A to díky tomu, že jsem u pár povídek měla pocit, že jsou jen povrchový. Rychle sepsaný, bez hlubšího záměru. Většina z nich je ale skvělá, to jo.
Vydařený debut, zkušeně napsané povídky, které podle mého názoru většinou příliš negativně nepůsobí.
Moje vysoká očekávání možná tak trochu předurčila následné zklamání. Zdá se mi, jako by velká většina současných českých autorů psala velmi podobným stylem - krátké povídky, pro které má být právě ono úzce ohraničené časové období, jen pár dní či dokonce pouhých hodin nebo minut, ctností. Úzkosti, zármutek, dno lidské zkušenosti, špatné vlastnosti, hříchy, zklamání. Postavy, které připomínají pouhé stíny potácející se ve svém životě od jedné katastrofy ke druhé. Valová ke schématu přidává ještě pozitivní tečku na konec každé povídky, aby to přece jen nevyznívalo tak černočerně. Pro mě tedy představuje Do vnitrozemí průměrnou a lehce únavnou knihu.
Mimořádně zralá, empatická, precizní a pestrá mozaika příběhů a životních situací. Knížku je lépe číst pozvola, beze spěchu, 1 max. 2 povídky najednou, nechat je doznít, dopůsobit.
Zmiňovaná podobnost s Janem Balabánem se jistě nabízí. Pro mě je tu ale výrazný rozdíl: povídky J.B. jsou často velmi chmurné, až deprimující, s velmi obtížně dohledatelnou nadějí.
Povídky V.V. jsou pro mě do značné míry opakem, ve svém vyznění pozitivní, povznášející. A mnohdy až dechberoucí jak hluboce intimní prožitky je autorka schopna zachytit a dokonale zprostředkovat.
Proč mě nezaujalo tak vynikající dílo talentované autorky. Neumím to vystihnout, ale nebylo mi těžce a ouzko, nebylo mi zle a nechtělo se mi brečet, což jsou přesně ty emoce, které bych si u povídkového souboru tohoto typu představovala. Je to asi ryze subjektivní, ale čekala jsem víc drásavý text. Možná jsem už přemírou drásavosti lhostejná k té drásavosti všednodenní, i když ta mě dokáže rozhodit dost. Tady se to zkrátka nepovedlo.
Máme tu co do činění s pozoruhodným talentem. Srovnání s Balabánem není od věci, ale spíš je to jen pochopitelná udička na čtenáře, aby si tuhle knížku plnou deprese vůbec někdo koupil. Po těch pár povídkách, co jsem zatím přečetl, si myslím, že Valová je oproti Balabánovi taková víc rozevlátá v popisech a situacích, taková jako roztěkanější; ona se s tím psaním moc nepáře a píše takříkajíc od srdce a to se mi líbí. Na jedné straně jsou vesměs skvělé začátky, ty první dvě tři věty, nebo jen slova, to je něco, co tu chybělo, takový minimalistický direkt na první dobrou. Průběh a závěr bude asi každému čtenáři lahodit jinak, mě někdy ty závěry přišly zbytečně doslovné, ale to je jen můj osobní pocit. Celkově je to povídková knížka na vysoké úrovni, za což nejspíš bude do velké míry odpovědná také redakce Jana Němce. No, zkrátka aspirant na Magnesii, to je jasný snad každýmu, kdo se trochu zajímá o českou literaturu. Já osobně bych ji tu minerálku dal.
Prostě krásná kniha. po všech stránkách. Povídky nemusím, ale toto jsou miniromány. Navíc krásný jazyk, klobouk dolů.
Absolutne vynikajici! Jednoduse napsane a presto naprosto dokonale vykreslene rozmanite charaktery postav a jejich nevsedne vsednich utrap a tuzeb. Velice se tesim na dalsi dilo pani autorky.
Velmi povedený debut. Pár krátkých obyčejných příběhů ze života sice na první dojem působí neradostně, ale vlastně tak neutěšené nejsou. Jsou o volbě každého z nás, o možnosti zkusit někdy šlápnout i mimo vyjetou stopu. Tuto autorku budu rozhodně sledovat a ráda si od ní příště přečtu něco obsáhlejšího.
Povídky k zamyšlení, které vás zasáhnou, většinou smutné, některé aspoň s jiskřičkou naděje. Na mě dost depresivní. Na druhou stranu si člověk uvědomí, že občasné pocity marnosti a odcizení zažívá téměř každý a jde jen o to, jak se s nimi vypořádá.