Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/275208/bmid_doba-z-druhe-ruky-konec-rudeho-clov-2BZ-275208.jpg
5
388
388
Doba z druhé ruky je zcela výjimečná kniha mimořádné autorky, laureátky nejprestižnějších ruských, evropských i amerických literárních cen. Konec komunistického režimu a následující rozpad sovětského impéria přinesl jeho občanům po počátečních nadějích zklamání, frustraci a dezorientaci. Text je mozaikou desítek skutečných hlasů, které Alexijevičová zaznamenala na magnetofon při rozhovorech s nejrůznějšími lidmi. Vyprávějí o tom, jak věřili sovětskému systému, jak zabíjeli a umírali pro jeho ideu, mluví o tajemstvích a hrůzách komunismu, o stalinském gulagu, válkách, Černobylu… Před čtenářem defilují rozmanité osudy a názory, z nichž postupně vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové knihy považují za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let. Byla to chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, po níž přišlo vystřízlivění. Kapitalismus si Rusové představovali jako jakýsi velký supermarket a najednou se ze dne na den probudili v zemi, která patřila do třetího světa a jíž přestali rozumět. Anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, bezostyšné loupení a zločinnost, ztrátu orientace, hospodářský pokles a korupci. Doba z druhé ruky je kniha, jež nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Čtenáře nutí zamyslit se, co je to Rusko a proč je neschopné rychlejší modernizace. Proč se obliba autokrata Putina pohybuje kolem 85 % a proč 70 % Rusů považuje Stalina za velkého muže. Je to kniha o tom, proč je velkoruský šovinismus nejen stále živý, ale, žel bohu, i stále militantnější. Ve druhém vydání je opravena řada drobných chyb z prvního vydání.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno:
2015
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Время секонд хэнд (Vremja sekond chend), 2013
více info...
Přidat komentář
V první polovině mě pobavilo zjištění, že starší generace pamětníků vzpomíná na to, jak všichni toužili po tom jíst (kvalitní) salám. Tito lidé ve svých vyprávěních nezávisle na sobě zmiňovali salám jako něco, co bylo za socialismu nedosažitelné. Jako by salám byla hlavní motivace běžných občanů po změně režimu. Touha po svobodě byla v Rusku abstraktní pojem, salám byl ale něco hmatatelného, nedosažitelný symbol blahobytu.
Nejdrsnější jsou příběhy z dob stalinismu. Vzpomínky na brutální výslechy a těžký život v gulazích jsou místy vyloženě mrazivé, hlavně když vzpomíná žena, která v nich vyrostla. Dekonstrukce mýtu hrdinských sovětských partyzánů (třeba kterak klidně zastřelili mladou židovku), kterou přináší jeden pamětník, je taky silný materiál, ale tenhle pohled na denní existenci sovětských partyzánů ve válce je potřeba slyšet, aby na jejich působení měl člověk plastičtější obraz. A to platí hlavně v kontextu toho, jak moc je dodnes pro mnohé Rusy boj jejich předků proti nacistům definující událostí jejich národní identity.
A když si člověk myslí, že v Rusku už mladší generace nemůže mít tak zlé vzpomínky, dojde na občanské války na Kavkaze a policejní brutalitu moskevské milice vůči menšinám (a běloruské proti demonstrantům) a člověk si říká, že z Ruska prostě za současné konstelace nemůže vzejít nic dobrého. A stačí skok do současnosti, kterak Putin napadl Ukrajinu a bohužel se toto jen potvrzuje.
Sice tu mezi vším tím marasmem probleskují záblesky naděje (občasná setkání s dobrým člověkem), ale v opozici proti tomu stojí neustálé sebe-potvrzování vlastních mýtů o ruském člověku a národu (takovéto "Potřebujeme silného vůdce, vzpomínky na to, jak jsme byli velcí a silní“), které prostě vždy budou nahrávat autokratickému despotickému vůdci (jako třeba ta paní, která si oprávněně stěžuje na sociální nespravedlnosti, ale přitom vzývá Stalina, aby konečně zjednal pořádek, heh).
Hvězdičkové hodnocení je velmi subjektivní, kniha má důležitou vypovídající hodnotu, ale jak už to u povídkově laděných knih bývá, některé příběhy baví čtenáře trochu míň a zároveň platí, že začínat každých dvacet stran nové vyprávění trochu kouskuje ten intenzivní zážitek, který většina příběhů přináší.
Brak. Kniha postrehu, pocitu, predsudku, ilustrujicich minipribehu, domnenek, spekulaci, obvineni...ale co je nejhorsi, samotna kniha. Osud popsany v knize potkal mnoho statu a narodu. Jen jeden vsak ma pravo si takto postezovat. Ktery? No prece vyvolene Rusko. A to pravo mu dava sama autorka. Ta, ktera v knize rika, ze Rusko si mysli, ze je pupek lidstva, ale pritom ma jen ropu a plyn….to je schyza. A svedci to o tom, ze i Rusove stojici proti Rusku, si mysli, ze jsou neco vic. A pokud nejsou, tak je potreba obvinit zapad. Autorce jsem nerozumel.
„Uběhla spousta let … půl století … A já na nic nezapomněl … na tu ženu … Měla dvě děti. Maličké. Ukryla ve sklepě raněného partyzána. Někdo ji udal … celou rodinu pověsili uprostřed vesnice. Děti jako první … Jak ta žena křičela! Tak lidé nekřičí … tak nekřičí ani zvířata … Je třeba, aby člověk podstupoval takové oběti?“
„Na vratech soloveckého lágru viselo bolševické heslo: „Železnou rukou donutíme lidstvo ke štěstí.“ Jeden z návodů, jak lidstvo zachránit.“
Konec února 2022 a svět v naprostém otřesení sleduje, jak Rusko zcela v rozporu s předchozí rétorikou a bez jakýchkoliv skrupulí útočí na Ukrajinu a zahajuje ničivou válku. I já byl zcela překvapen a vykolejen, do poslední chvíle jsem nevěřil, že do té doby – dnes lze říct zdánlivě – pragmatický, ruský prezident/car rozpoutá takovou hrůzu. A přesto se tak stalo. Ano, byly hlasy, které před tím varovali, hlasy sahající dále do minulosti, hlasy varující, že Krymská anexe 2014 není konec, protichůdné hlasy, jedni poukazující na to, že je vše naše vina, vina Západu, který svými akcemi a rétorikou tlačí Rusko do války, druzí poukazující na to, že schizofrenní ruský národ je nemocný, opilý vlastní výjimečností, předurčeností, iluzí moci, pohlcen kontinuální mytologií Velké vlastenecké války, která vlastně nikdy neskončila. Ať je to jakkoliv, Rusko, pod naprosto obskurní a směšnou záminkou zaútočilo na Ukrajinu a rozpoutalo v Evropě jeden z nejničivějších konfliktů poslední doby.
Text je psán formou rozhovorů, nebo spíš minipříběhů jednotlivých „protagonistů“, obyčejných i neobyčejných Rusů, žijících ruskou / sovětskou životní realitu. Vzpomínají na minulost, někteří nostalgicky a láskyplně tesknou po časech sovětských, jiní cokoliv sovětského ze srdce nenávidí. Své příběhy sdílí lidé chudí i bohatí, úspěšní i neúspěšní, bývalí/současní komunisté, matky, ženy, muži, přeneseně popravčí NKVD, podnikatel a další. Těch příběhů je mnoho, každý svým způsobem silný, každý nějak/jinak otřesný. Každý z těch příběhů je sám o sobě jiný, přesto mají cosi společného. Jakási červená nit se skrze každý ten jednotlivý život vine naprosté rozčarování a deziluze z pokusu o transformaci ruské společnosti v devadesátých letech, naivita naivních lidí z naivní, myšleno sovětské, doby, a rozhodně zahořklost a frustrace z nespravedlnosti světa a života. Někdy se nelze divit, ty příběhy jsou úděsné. Od hrůz bolševické revoluce a občanské války, přes hrůzy rudého teroru, přes druhou světovou válku, lágry Gulagu, po konec Sovětského svazu, skrze kruté devadesátky, války na Kavkaze, novodobý teror. Panoptikum krutosti, zoufalství a utrpení obyčejných lidí.
Knihu jsem si přečetl, jako mnozí jiní, v reakci na zcela nepochopitelnou ruskou agresi, ve snaze pochopit, poznat, prohlédnout skrz propagandu, nahlédnout do zbídačené duše zbídačeného národa. Text tohle všechno jedinečným způsobem umožní. Po přečtení jsem nabyl dojmu – a dávám do souvislosti se současnou situací, s realitou dnešní ruské propagandy – tedy, se střípky, které se na západ dostanou – že Rusko je nemocný stát a národ, žijící v iluzi vlastní velikosti, opilý představou vlastní moci a neporazitelnosti, zcela pohlcen, opět iluzorně, vlastní výjimečností, přesvědčen o vyvolenosti k „velkým věcem“. Kde jinde lze vidět na jedné straně naprosto otřesný život obyčejných lidí, postrádající jakoukoli důstojnost, a vedle toho náboženskou hrdost na atomové zbraně, hypersonické střely, tanky, ponorky, vojenské lodě… Naprostá neúcta, snad přímo odpor, k životu, k lidem, k čemukoliv jen vzdáleně humanistickému a humánnímu. Národ, jehož životní a kulturní filosofie je nihilismus a lež. Opatrné úvahy o kolektivní vině – stejně jako kdysi v případě nacistického Německa, nejsou ani zdaleka tak nemístné, jak by se mohlo zdát.
Knihu doporučuji všem.
Po knize jsem sáhla po ruské invazi na Ukrajinu. Doufala jsem, že se mi podaří pomocí ní pochopit to, co se zdálo na konci února 2022 úplně iracionální...Kniha je tvořená rozhovory (ačkoliv autorka - tazatelka ustupuje dost do pozadí a tak její otázky spíš tušíme, výpovědi jsou tak jednolité a velmi silné). V pestré mozaice vystupují bývalí vězni gulagu, podnikatelé, představitelé bývalé komunistické "věrchušky" ale i kati, vrazi, migranti a oběti stalinského, putinovského a jiných ruských režimů. Myslím, že lepší "ponor" do deformované a patologické ruské mentality není možné najít. Jde z toho ale ryzí hrůza...
Jedna z nejlepších knih za posledních několik měsíců! Příběhy obyčejných Rusů - specifického druhu "Homo sovieticus", jak autorka hrdiny svých příběhů označuje. Zachyceno s nadhledem a bez pro- ani protirežimních tendencí, což obdivuji o to více u autorky, která kvůli režimu musela opustit vlast. Naprosto oprávněná Nobelova cena!
"Koupil jsem si troje noviny a v každých píšou svoji pravdu. Která je ale ta pravá? Dřív jsme si po ránu přečetli Pravdu a věděli jsme všechno. Rozuměli jsme všemu."
"Připadalo nám, že svoboda je tak jednoduchá. A uběhlo několik let a sami jsme ohnuli hřbet pod její tíhou, protože nás samotné svobodě nikdo nenaučil. Učili nás jen, jak za svobodu umírat."
Těžko psát hodnocení k takové knize. Jako hodnotit celý ruský národ a jeho historii. Dobu z druhé ruky jsem si půjčil proto, abych lépe pochopil podstatu letošních události na Ukrajině a nemusel se spoléhat na tendenční a zkreslené informace z našich demokratických médií. Pochopit ale nic nelze, lze jenom zažít, což by samozřejmě nikdo nechtěl. Velká, těžce zkoušená země, kde mučitel a mučený jsou vlastně jedno, země plná vinných i nevinných obětí, dokonce včetně samotného Putina, který se jí snaží vrátit zašlou slávu a budoucnost, bohužel opět za cenu těžkých zkoušek a nevinných a vinných obětí. Konec té spirály je v nedohledu, pochopit ji nelze, je totiž ryze ruská. V Rusku je úplně jedno, jestli zítra znamená včera, protože tahle země je bez času, bez zítřka a bez naděje - dokonce se chce kacířsky a zjednodušeně říct, že Putin je pro ni jediná správná cesta, protože představa, že by se tam někdo pokusil nastolit demokracii zavání jenom další tyranskou diktaturou.
Tak snad to není tak černé, jak to teď vidím!!!
Ťažké príbehy zo Sovietskeho zväzu. Počúval som audioverziu, teda len výber, asi 5 príbehov. Osobne ma najviac zaujali tie osudy, ktoré nejakým spôsobom zachytávali zánik Sovietskeho zväzu a prechod do demokracie. Najviac ma udivilo to, ako sú obyvatelia, ktorí prešli krutosťami lagrov rukojemníkmi vlastného štátu a nevedia sa v novej dobe zorientovať, pretože neboli prakticky nikdy slobodní. Z toho plynie, že so slobodou nevie každý zaobchádzať a nie pre každého musí byť sloboda darom. Poučné boli tiež príbehy z bývalých sovietskych republík ako Arménsko, Azerbajdžan a Tadžikistan. Na záver dva veľmi aktuálne citáty: "Žvanení vždycky končí krví" a "Válka, to je vlk, který se může přiblížit až k vašemu domu."
Omluvte určitou kýčovitost mého příspěvku, ale je to zkrátka "velmi čerstvé".
Knihu jsem četl od počátku února 2022 jako poslední z celé pentalogie. Před přečtením zcela poslední kapitoly zahájila ruská vojska 24. 2. 2022 invazi na Ukrajinu. V ten moment nejen tato kniha, ale celá pentalogie pro mě nabyla zcela nového významu.
Všem, kdo chtějí poznat "Východ" tuto knihu moc doporučuji. Nepomůže Vám ho pochopit, to podlě mě ani není snad možné (to se musí nejspíš jedině prožít), ale aspoň o trochu víc porozumět...
A čemu jsem porozuměl já? Že, jedni jsou uražení a ti druzí, zase ponížení...
Množstvo smutných, drsných príbehov, ktoré nám servírujú surový postsovietsky realizmus taký, aký naozaj je. Človek má tendenciu vytláčať z pamäti negatívne spomienky a sústrediť sa na tie pozitívne. Preto tak často počúvame, ako sa kedysi žilo lepšie. Po prečítaní knihy sa však nedivím, že je v súčasnom Rusku nostalgia za časmi minulými tak silná. Sovietsky zväz evidentne na tak náhly a rýchly prerod politického systému pripravený nebol. Nádeje sa rýchlo rozplynuli v divokých deväťdesiatych rokoch, kedy sa šance chopili vlci a k moci a majetkom sa dostali tí nesprávni. Zrejme aj preto sa aj tridsať rokov po páde ZSSR v mnohých niekdajších republikách tak darí autoritatívnym systémom, ktoré mnohým nešťastníkom dávajú falošnú nádej, že znovu bude lepšie ...
Jak poznamenal i JP, Nobelovu cenu za literaturu bych připsala dílu více literárnímu. Toto je spíše ocenění angžanovasti a pro tu máme třeba cenu za mír.
Nicméně ke knize samotné: jsou v ní opět zachyceny silné příběhy obyčejných sovětských žen a jejich vnímání novodobého Ruska optikou prožitého.
I tuto knihu jsem měla možnost poslouchat jako audioknihu a tedy mám dojem z knihy umocněn přednesem interpretek, opět kvalitně vybratných, nicméně si uvědomuji, že právě jejich, někdy až zbytečně dramatickým přednesem příběhy vyzněly více emocionálně a vlastně o to pro mne osobně trochu odtažitěji, neosobně.
Tuto knihu nelze nepochválit. Miluju dokumentární literaturu a toto je její exemplární příklad. Ta mnohost setkání, rešerše pramenů, to všechno skloubeno dohromady, vytváří mnohovrstevnaté svědectví o tom, co to znamenalo žít v sovětském socialismu a jak se to dodnes otiskuje v duších i představách Rusů. Velmi silné. Doporučuji jako doplněk ke studiu lidské psychologie.
Nejvýstižnější, nejpůsobivější, nejlepší možný dokument... O téhle knize by se dala psát samá nej, ale budu věcnější.
Výpovědi obyčejných lidí o životě v SSSR i postsovětském Rusku jsou díky autorce strukturované a dávají dohromady dost přesný obraz života všech společenských vrstev. Většina rozhovorů se točí kolem jednoho tématu, ale odbočují k povídání o známých, k dětství, k obyčejným detailům obyčejných životů, které ale českému čtenáři přijdou neuvěřitelné, natolik se vymykají naší historické zkušenosti. Většina příběhů zmiňuje něco více či méně strašného, stalinské čistky, lágry, chudobu a korupci, bezvládí mafiánského období 90. let, ale jakkoliv jsou některé příběhy naturalistické až k nevolnosti nebo tragické a drásavé k neučtení, vypravěči jsou většinou smíření - takový život tady byl vždycky, takové je Rusko, Rusové jinak žít neumí.
Ruská mentalita zachycená ve všedních projevech se opravdu ukazuje odlišná od evropské, ale touto formou se, alespoň zčásti, dá pochopit věčný sentimentální stesk po Stalinovi, nekritická adorace armády a podvědomá touha po vládě pevné ruky. Zároveň je to ilustrace dějin většiny století. Ve vyprávění se odehraje rozpad Svazu, pogromy v nově vzniklých republikách a následný příliv imigrantů do Moskvy, čečenská válka. Všechno jaksi v pozadí, důraz je na jednotlivém člověku, který se s dobou, která je často k nepřežití, musí nějak vyrovnat.
Co příběh, to látka na román, ale ve zhuštěné podobě o to přesvědčivější. A také tísnivější. Z historického hlediska ideální kniha pro pochopení dějin a vývoje současného Ruska, po přečtení Putinovo uchopení moci ani jeho styl vládnutí nemůže nikoho překvapovat. Čtenářský zážitek po všech stránkách uchvacující.
Poslouchala jsem to dlouho.
Na jeden zátah knihu nedáte.
Množství osobních zpovědí zapůsobí.
Těžké čtení. O to víc, že to jsou reálné příběhy. Několikrát knihu musíte na čas odložit, aby jste mohli všechno vstřebat. Myslím, že by to mělo být povinné čtení. Strašné, jak je jednoduché člověku vymýt mozek.
Paní Alexijevič jsem měla tu čest poznat během její pražské návštěvy, knihu mi věnovala a vepsala do ní milá slova. Já si ji uložila do knihovny jako raritku. Paní Alexijevič nebylo dobře, byla celkem nemluvná a i když jsme se viděly několikrát, přišla mi jako taková milá paní "teta". V tu chvíli jsem právě získanou Nobelovu cenu pokládala za trošku marketingovou objednávku proti Rusku...
Ovšem kniha mě naprosto ohromila a velmi lituji, že jsem jí to nestihla říct osobně, že jsem se ke čtení dostala až po shlédnutí seriálu Černobyl. Pochopila jsem, že sovětského člověka nemůže nikdo pochopit, že si prožili něco, co nemá v celém světě obdoby. Těch 70. let systematického ničení všech přirozených pochodů ve společnosti se podepsalo na ukrutných osudech celých rodin. Až je z toho jednomu úzko.
Formátu vyprávění jsem přišla na chuť a smekám! Další knihu (Válka nemá ženskou tvář) jsem četla na jeden zátah do 02.30. Nešlo přestat.
Omlouvám se autorce za počáteční nedůvěru a hluboce smekám!!
Autorčinu knihu chápu jako svědectví doby, ve které se zrodil a žil "rudý člověk" nebo chcete-li "sovětský člověk". Jestli ale zánik Sovětskéko svazu představuje i jeho konec, to je otázka.
Rusko, pak Sovětský svaz a následně znovu Rusko ve své historii nikdy nepoznalo demokracii. Carské samoděržaví bylo nahrazeno diktaturou, ve které byl jakýkoliv odpor nebo nesouhlas s režimem krutě potlačován. Dělo se tak nejen za dob Stalinovy hrůzovlády, ale i po ní ( i když represálie vůči opozici ubraly na síle nebo se změnily jejich formy). Vždy byl ve vedení státu autokrat, buď přímo aktivní představitel komunistické strany nebo její bývalý příslušník.
V lidech žijících na území Ruska bývalého Sovětského svazu po celé století přetrvává totalitní myšlení, které se jim "zažralo pod kůži". Nejsou prostě naučeni přemýšlet jinak než v intencích: nepřítel, boj, vítězství, apod. Cizí jsou jim jakékoliv demokratické ideály a nedokáží si je většinou ani představit. Po zániku Sovětského svazu se dostali k moci znovu jen komunisté (teď už bývalí), kteří uplatňují staré praktiky v novém hávu (nejdřív Jelcin, pak Putin, ale i další na nižších stupních řízení státu).
Kniha je naprosto výjimečná. Autorka využila svých novinářských zkušeností a polodokumentárním způsobem poskládala barvitou mozaiku výpovědí lidí různého věku, pohlaví, národnosti, vzdělání, politické orientace, s různými životními zkušenostmi. Učinila tak přímo mistrovsky. Jednotlivé příběhy jsou místy hrůzné, místy dojímavé, vždy však působí přesvědčivě.
Nemohu jiné než knihu doporučit, zejména mladším čtenářům.
Tady je těch pět hvězdiček málo, tohle vás donutí přemýšlet, číst mezi řádky a děkovat, že jste tam kde jste, že žijete právě tak jak žijete, uvědomíte si jak změna může být matoucí, bolavá a ničivá, tito lidé byli na něco zvyklí prožili tak dosavadní život a ze dne na den bylo všechno jinak, možná se lidé radovali, hlavě mladí, ale na takovou maličkost zapomněli, nikdo už těm ztraceným duším neřekl jak mají vlastně v téhle době žít...
Neotřelý formát vyprávění obyčejných ruských (sovětských) žen o životech svých i svých blízkých. Různé úhly pohledu na tytéž události, různé zkušenosti se stejným režimem a různé životy ve stejné době.
Vyprávění a díla tohoto druhu mi vždycky připomenou, že existují minimálně dvě verze historie: ta všeobecná do dějepisu a ta osobní k zapomnění. Dějepis má přitom obvykle jednotný – zpravidla dle aktuálního kurzu – pohled na uplynulá dění, zatímco pamětníci mluví o stejné konkrétní události úplně jinými slovy a často s úplně jiným hodnocením.
Kniha tedy opět potvrzuje, že každá doba v lidské historii má své vítěze i poražené a to bez ohledu na skutečnost, jaké hodnocení jí přidělí v budoucnosti historici.
Štítky knihy
vzpomínky Sovětský svaz komunistický režim podle skutečných událostí Magnesia Litera Nobelova cena za literaturu historie a fakta postkomunismus, postsocialismus rozpad SSSRAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Tohle bylo hodně drsné čtení. Nejděsivější bylo, že mnoho z těch, kteří prošli lágrem a jeho hrůzami zůstalo kovanými komunisty. Také z výroku "za socialismu o všem rozhodovala strana a my se nemuseli o nic starat, ale teď nevíme, co máme dělat" mi běhal mráz po zádech.