Dobří holubi se vracejí
Ladislav Pecháček
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35537/dobri-holubi-se-vraceji-35537.jpg
4
91
91
Literární předloha českého dramatického filmu z prostředí protialkoholní léčebny. Tu moudrost o vracejících se holubech vyslovuje v románu Ladislava Pecháčka ošetřovatel v protialkoholní léčebně, kterému pacienti říkají Tátamáma. Je to jedna z mnoha postav zalidňujících zvláštní svět zdravotnického zařízení, v němž se octne náš netypický, výjimečný hrdina: Miloš Lexa se živí v občanském povolání jako topič; po maturitě sice odešel na vysokou školu, avšak studia nedokončil. Z neuspokojení a z nešťastné lásky propadl alkoholu. Podrobuje se léčení. Obraz léčby alkoholiků odpovídá skutečnosti. Vyléčených (tedy trvale zcela abstinujících) není tolik, aby to vyvolávalo velký optimismus. Nádherně to zobrazuje románová pasáž, v níž autor líčí Lexovo putování za některými bývalými "spolutrpiteli" z léčebny. Slzy smíchu často přecházejí v slzy lítosti nad údělem člověka. Ale nejen tahle kapitola, vlastně celý román svědčí o tom, že se Pecháčkovi podařilo dosáhnout něčeho mimořádného: Vytvořit rovnováhu mezi zábavným, humorným podáním a závažnou, otřesnou tematikou. A byla to někdy cesta na ostří nože!... celý text
Přidat komentář
Proč jsou anonymní alkoholici ti, co nepijí? Občas potkávám lidi s batohy, kteří sáhnou, vytáhnou lahváče. Cinkající batohy, cinkající kapsy. To jsou pro mne anonymní alkoholici. Film jsem viděl dvakrát, knihu právě přečetl. Bez knihy se film dá vidět, prožít, ale teprve s knihou dostává plný význam. Jedno bez druhého je poloviční. Dohromady sonáta. Najednou začíná být jasné, proč. A ještě něco navíc. Ladislav Pecháček moc knih nenapsal, ale ty, co jsem zatím četl (tato a Osvobozené kino Mír), zaťaly silný drápek do duše. Při každém pivu, při každém panáku uvidím a uslyším. Ty knihy jsou stejně tragikomické jako sám život. Ve filmu chybí fous jako odměna za nepití, rozdělení rolí lékařů, knížce chybí panenkovský knír Čmani, Somrův hlas Tátymámy a další. Díky, pane Pecháčku, díky , pane Kleine.
Báječná kombinace humoru a smutku. Mám ráda, když je kniha plná věcí k zamyšlení, má truchlivou náladu a přesto se u ní zasměji. A popis myšlenek pacienta, který absolvuje terapii, je tak trefný. Nemusím být alkoholička, abych si často řekla: Sakra, tohle je přece moje myšlenka! Rozhodně doporučuji.
Chvílema jsem se musela hodně soustředit, abych pochopila alespoň část všech myšlenkových pochodů a vzpomínek. Tak jak film musím vidět aspoň 2x, tak i k tomuhle se vrátím, abych pochopila více.
kniha je zajímavá svým obsahem ale co do stylu psaní je zmatená. čtenář musí být bystrý aby postřehl ty přechody, jinak se ztrácí a čte jen proto aby ten kousek přečetl a zase se chytl (taky jsem hodně dosazovala a porovnávala situace a herce z filmu, což mi mnohdy pomohlo zorientovat se v postavách). Zaznívají tam různá moudra. Tím se pro mě kniha stala přínosnou. Ale při čtení jsem měla strašnou chuť se napít!
nejvíce se mi samozřejmě líbila báseň "žít jako člověk" :-))
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Dobří holubi se vracejí |
| 1980 | Amatéři aneb Jak svět přichází o básníky |
| 1988 | Vážení přátelé, ano |
| 2004 | Jak básníci přicházejí o iluze |
| 2004 |  Jak básníci neztrácejí naději |
I pres velice zajimave tema mi styl vypraveni vubec nesednul. Nemel jsem trpelivost vyznat se v tom, co prave ctu... Tak treba jindy.