Dobrý člověk ještě žije
Romain Rolland
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/438227/bmid_dobry-clovek-jeste-zije-QAw-438227.png
4
296
296
Hrdina má nejraději společnost vesnického faráře a notáře, kumpány stejného ražení, jako je sám. Po smrti ženy zůstává sám v neustále opravovaném domku pod hradbami a odmítá žít u svých 4 synů. Nakonec se musí uchýlit ke své dceři, která je povahově jeho věrnou kopií, ale ani uprostřed velké rodiny neztrácí svůj optimismus, lásku k životu a jeho darům.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Městská knihovna (Praha)
Originální název:
Colas Breugnon, 1919
více info...
Přidat komentář
Oslava života i když stojí za prd. Hlavní postava je tak optimistická, že jsem z něj dostala depresi.
Podobně jako u Kapitánské dcerky si u této knihy pamatuji "jen" výjimečný dojem, který ve mne zanechala - tentokrát akumulovaný do hlavního hrdiny, který prostě je vzorem všech optimistů a lidí, kterým ani všechny možné překážky, které jim život hází pod nohy, nezabrání si jej náležitě uvžívat.
Par myslenek hezkych, chytrych, nektere i zabavne podane, ale celkove me to nebavilo. Docetla jsem s vypetim vsech sil.
To je tak, když si podle názvu vytvoříte o díle nesprávnou představu. Vždy na mne český název této knihy, jinak citát z knihy samotné, působil tak nějak odtažitě. Vždy ve mně budil dojem, že půjde o nějaké vznešené intelektuálno, na které jsem většinou neměl náladu, a tak jsem kolem knihy léta chodil a vždy v knihovně vybral knihu jinou. Asi jsem musel zestárnout, abych plně ocenil moudrost a humor Colase Breugnona, tohoto „dobrého člověka“, ale nikdy není pozdě a věřím, že toto pohlazení na duši si ještě jednou znovu užiju.
Na strastiplnou ale také úsměvnou cestu životem rolníka Colase Breugnona si vážení přátelé otevřete dobrou láhev červeného vína. Nemusí být zrovna z Burgundska. Taková kvalitní Frankovka, nebo Svatovavřinecké víno postačí. ,,Pochválen budiž Otec nebeský za to, že nám umožnil do tak malého prostoru, do vaku našeho břicha, vecpat celé mísy jídel a plné láhve nápojů. Mám rád toho, kdo má rád, co je dobré: to je dobrý Burgunďan´´. Čtenář si musí najít čas a náladu-trpělivost na tuto knihu. Bude Colasem odměněn.
Měla jsem tu sílu a dočetla jsem, ...když vyrůstáte v podobném světě, pociťujete palčivou hořkost tam někde v zákoutí Vaší mysli. V doteku na vzpomínky...
V alkoholovém oparu s příchutí milenky na rtech.
Pro někoho fenomenální zobrazení užívání si života. Za mne trochu smutný příběh.
Eeeech, nu čo k tomuto napísať?
Je to parádnická klasika, ktorú som čítal dvakrát kolom mojich 19tich rokov. Colas a Knulp boli moji veľkí hrdinovia toho obdobia a určite sa z nich niečo na mňa nalepilo. Začínam po nich poškuľovať a rozmýšľam, že by sme dali rande po rokoch. Aby sme po rokoch rokúcich prerokovali, aké tie roky boli a aké kroky v ďalších rokoch podnikneme. Aby sme zhodnotili, že či to, čo sa od nich na mňa nalepilo, stále dobre drží, či netreba niečo prelepiť či dolepiť. Aby stále leto voňalo, telo sa túlalo, víno chutilo, život nemrzel a svet neškaredel. Aby hlava dokázala snívať, srdce vnímať a úsmev furtom svietil popod ten môj veľký nos ;))).
"A celkem vzato, je to přece jenom pěkné, taková padesátka!" říká na začátku svérázná hlavní postava, galský Colas Breugnon, který si umí užívat života. A pokračuje jako rozverný stařec, neb v 17. století byl padesátník již vlastně jednou nohou v hrobě: "Jen se usmívejte, mládenečci! Nedožije se jí každý, kdo by chtěl. Myslíte si, že to není nic, prohánět se za dnešních času celých padesát let po cestách Francie?...Pane Bože, kolik slunce a kolik dešťů nám, panečku, dopadlo na záda! Pekli jsme se, přepékali a zase deštěm zalévali! Do toho vyluhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věci viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!" (s. 12)
Celá kniha se tím "hrabe". Je to hedonistický pohled na svět, naprostý nadhled nad vším, rozverný, lišácký, živočišný přístup k lidem, vrchnosti, přírodě, práci, lásce, rodině, víře a hlavně jídlu a pití. Breugnon si umí užívat života a stále nemá dost. Nabírá život plnými hrstmi. "Život je dobrý, přátelé milí! Jedinou chybou je, že je tak krátký: člověk si nepřijde na své. Vy mi řeknete: "Buď jen spokojen, tvůj díl je poctivý a užils ho řádně!" Neříkám ne. Ale chtěl bych dva." (s. 190)
Kniha je komponována jako jeden rok života hlavní postavy, jde to měsíc po měsíci a je to rok pro něj velmi krušný. Překoná mor, přijde o ženu, přijde o dům, jeho práce v nedalekém zámku je zničena, a přesto si dokáže udržet radost. "A nejzajímavější na tom je, že když to nakonec všecko spočítám, vidím, že jsem právě tak bohat jako předtím! Že už nic nemám? Ne, už žádné starosti. Aspoň mě nic netíží. Nikdy jsem se necítil tak čilý, svobodný a volně se vznášející s proudem fantazie. ... Čím méně mám, tím více jsem..." (s. 188) To je obdivuhodné a vřele doporučuji všem škarohlídům a katastrofikům podléhajícím konspiračním teoriím a dezinformacím. Tato kniha je lék.
"Kdo chce vidět krále bez království, Jana Bezzemka, šťastného šelmu, kdo chce vidět galského, veselého, šibalského Breugnona, ten ať se podívá dnes večer na mne, jak uveleben na trůně předsedám hlučného hodokvasu!" (s. 189)
Ještě musím ocitovat krásný kousek týkající se vztahu jeho žen (v tomto případě dcery) ke knihám. Je to z kapitoly Četba Plutarcha, kdy se Colas "mazlí" s příběhy velkých ˇŘímanů": "Pozoroval jsem již dříve, jak zlostně se dívala pokaždé, když ráno přišla a viděla, že ležím s Plutarchem. Ještě žádná žena nikdy nemilovala knih nezištně; vidí v nich buď sokyně, nebo milence. Ať svobodná, nebo provdaná, osnuje při čtení lásky a podvádí muže. A proto když vidí číst nás, hned větší a vyčítá zradu." (s. 178) Krása.
V osobnosti Colase Bregnona se setkává zasněná poetika se selským rozumem, zdánlivá lehkomyslnost s rozvahou a zralostí, břitký humor se smyslem pro spravedlnost a to vše umocňuje jeho neuhasitelná žízeň po životě, který navzdory hořkým příměsem stojí za to vypít až do dna jako dobré burgundské.
"A nač bych si stěžoval? Nikdo mi přece nic není dlužen. Vždyť jsem ani nemusil žít. Bože dobrý! Pomyslím-li na to, husí kůže mi naskakuje po těle. Tento krásný maličký vesmír, celý tento život, a bez Breugnona! A Breugnon bez života! Jaký smutný svět, přátelé, by to byl! ... Všecko je dobře tak, jak to je. Houby je mi po tom, co nemám! Ale co mám, to pevně držím a nepustím."
Pokud bychom se měli inspirovat dobrým člověkem, na každé trápení by pomohl alkohol a jídlo. To je alfa a omega Breugnonova života. Zemře vám žena? Nevadí, zapijte to dobrým vínem, užijte si tučné jídlo. Shoří vám dům? Pomůže víno a jídlo. U toho si zavzpomínejte na mládí a bude vám hej. Osobnost Colase Breugnona se mi nepodařilo pochopit, přehnaný optimismus je až protivný a nerealistický. Nejspíš to byl záměr autora, ale já už vím, že se ke knize nevrátím a poslala jsem ji dál do světa.
Dobrý človek ešte žije je historický román odohrávajúci sa v 17.st. v Burgundsku, a teda v autorovom rodnom kraji. Jeho hlavným hrdinom je prostý človek, starnúci stolár a rezbár Colas Breugnon. Ten nadovšetko miluje svoju prácu, dobré jedlo, pitie a bohémsky spôsob života so všetkým, čo obnáša. V priebehu jedného roka prežije najhorší rok svojho života. Zomrie mu žena, vyhorí mu dom aj s dielňou, nakazí sa morom a nakoniec si zlomí nohu a je pripútaný na lôžko. Napriek tomu stále miluje život a tiež ho učí milovať ostatných. Svojou snahou byť prospešný svojmu okoliu dokazuje, že skutočne „dobrý človek ešte žije“. Colas je tiež ukážkou ľudského dôvtipu, ktorý svojím počínaním zosmiešňuje ako vrchnosť, tak aj vojnové besnenie. Je to taký Jozef Mak a Švejk dokopy.
Veľmi dôležitý motív celej knihy je bezpochyby životný optimizmus autora, ktorý sa výrazne odrazil aj na hlavnom hrdinovi knihy. Viera v dobro, v ušľachtilosť človeka a v spravodlivosť síce môžu miestami pôsobiť trochu naivne, ale ide o úplne skvelé povzbudenie pre kohokoľvek, kto by snáď niekedy klesal na duchu, či zapochyboval o zmysle ľudského bytia a nebytia. Je to krásny a optimistický pohľad na život a veľké poučenie, že s pohárom vína sa dá prekonať všetko... Teda pokiaľ ťa neprekoná ten pohár.
„Jsem já šelma! Neboť čím méně mám, tím více mám. A vím to velice dobře. Našel jsem, jak lze být bohat bez ničeho, bohat tím, co mají druzí. Mám moc a nemám starosti. Co se to vypravuje o těch stařičkých otcích, kteří když se ze všeho vyspali, když dali svým nevděčným dětem všechno, poslední košili a kabát, jsou potom opuštěni, v bídě zanecháni, a vidí, jak je každý pohled jejich dětí vhání už do hrobů? Zatrolení nešikové! Já jsem, na mou věru, nikdy nebyl tak milován a hýčkán jako ve své chudobě. Nejsem totiž tak hloupý, abych se obral o všecko a nic si nenechal. Copak dáváme jenom peníze? Já, když jsem již všecko rozdal, to nejlepší si nechávám; svou veselost si nechávám, všecko to, co jsem nastřádal za padesát let svého putování křížem krážem životem, všechny ty bujnosti a čtveračivosti, bláznivé rozumy i rozumná bláznovství.”.
Nezabúdajte na klasiku a čítajte ju!
Dobrý, moudrý a ironický román o starém dobrém, moudrém a vtipném francouzském venkovanovi. Hezky se to poslouchalo.
Co se děje týče, kniha mě velmi nudila. Její optimismus a nadhled ale člověku dokáže pomoci v těžších chvílích. Čtenář závidí hlavní postavě její neuvěřitelnou bezstarostnost.
Krásná kniha plná optimismu,ikdyž zrovna není moc veselo.Skvěle jsem se bavil.Budu se k ní rád vracet,vždy mi zvedne náladu :-)
Víno, optimismus, rozvaha, nadhled, vyrovnanost. S takovým životním přístupem se dají překonat i tragédie.
Jedna z knih edice Máj, kterou rodiče kupovali do své knihovny. Některé z nich podědila jejich vnučka.
Kniha plná čirého optimismu, životních pravd o lidech i příkladů toho, že lidé se opravdu nemění a svět je pořád stejný. Doporučuji všem.
„Vybalil jsem ty dvě řezané výplně, jakož i jedno italské dílo (Štěstěnu na kole, koupenou kdysi v Mantově), jež jsem, ani nevím proč, já starý hlupák, vydával za své. Opatrnicky je pochválili. Potom (to je motanina!) jsem jim ukázal jedno dílo své (okrouhlý reliéf s hezkou dívenkou), ale vydával je za dílo italské. Vykřikli překvapením a nadšením, volali och! a ach! Rozplývali se obdivem. Maillebois na to hleděl s otevřenou hubou a tvrdil, že je v tom vidět odlesk italského nebe, té země dvakrát bohy požehnané. Pán z Asnois nad tím hýkal obdivem a vyplatil mi za to šestatřicet dukátů – kdežto za to „mé“ jen tři.“
Musím se přiznat, že mě to zkraje nijak zvlášť nechytlo, ale vyplatí se vytrvat! Dobrý (a bodrý) Colas Breugnon je takový mix Švejka, Enšpígla a Epikura, vymáchaných ve víně a posypaných čerstvými, ještě voňavými hoblinami. Zejména druhá polovina knihy je nejen o něco „svižnější“, ale i více protkána na první pohled prostými moudry hlavního hrdiny, které se vyplatí si zapamatovat…
„Není příjemné poslouchat člověka, který chce být pojímán stále jenom vážně.“
„Štěstí, kamaráde, neodkládej nikdy ani o hodinu! Štěstí se pije za čerstva. Ale mrzutost může počkat. Vyvětrá-li ta její láhev, chutná pak tím lépe.“
Nádherná kniha! Je pravda, že jazyk Rollanda, malebnost jeho výrazů, rozsáhlá souvětí a množství metafor jsou náročnější, ale jaká je to krása! Rolland se s každou větou, s každým slovem vysloveně mazlí. První části knihy jsou takové linější, nadité rozsáhlými popisy burgundského městečka a jeho obyvatel, od kapitoly Lasička dějovosti přibývá a stránky se čtou mnohem snáz. Téměř z každé stránky může čtenář čerpat nekonečná moudra a pravdy, navíc zahalené do pestrého básnického jazyka. Hlavní hrdina byl nejen optimista, požitkář, dobrý a silný člověk, ale - helemese - i minimalista (takže ač žijící na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, byl by i dnes "cool") :-)
Hold a čest Romainu Rollandovi. Je tomu už mnoho let, co jsem četla jeho Petra a Lucii, ale teprve pár hodin, co jsem dočetla tenhle skvost. Ano, skvost. Kniha hlubokých myšlenek, nadčasových myšlenek nebo možná takových, které jsou poplatny každé době i každé lidské společnosti.
"Jak známo, soudnictví je umění nazvat za peníze černým to, co je bílé." (s. 149)
Tahle kniha mi ze začátku dělala ohromný problém. Ještě někde kolem třetí kapitoly jsem zvažovala, zda čtení nevzdat, ale pak se cosi zlomilo, nejspíše ve mě a já četla ve dne v noci nemohouci se odtrhnout od tohoto srdcervoucího příběhu, když jsem i slzičku uronila a zároveň příběhu, který mi v jistém smyslu připomněl našeho českého Švejka - hlavně ve chvílích konverzace se šlechtou a vlastně i se svými blízkými. Jenže Švejkova povaha byla přeci jen ještě o něco výstřednější než povaha Colase Breugnona.
Sečteno podtrženo, jsem nesmírně ráda, že jsem čtení nevzdala a tomuto francouzskému spisovateli zůstávám stále věrná.
Autorovy další knížky
| 1984 |  Petr a Lucie |
| 1963 | Dobrý člověk ještě žije |
| 1974 |  Okouzlená duše I |
| 1957 | Jan Kryštof I |
| 1956 | Život Beethovenův |
Príbeh nemusí byť dlhý, aby zanechal dojem. Ten prístup k životu mi pripomenul G. G. Márqueza alebo ešte skôr J. Steinbecka, aj keď podľa veku pôjde skôr o jeho žiakov. Myslím, že Mr. Breugnon vonia ako môj dedko, tabakom a kyslým vínom, a keď ho pošlete do prdele, vráti sa opálený a s magnetkami. Takí ľudia sú korením života a jedného dňa, snáď keď zmúdriem a potlačím ješitnosť sa tým dokážem sám riadiť.