Dobrý člověk ještě žije
Romain Rolland
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/438227/bmid_dobry-clovek-jeste-zije-QAw-438227.png
4
296
296
Hrdina má nejraději společnost vesnického faráře a notáře, kumpány stejného ražení, jako je sám. Po smrti ženy zůstává sám v neustále opravovaném domku pod hradbami a odmítá žít u svých 4 synů. Nakonec se musí uchýlit ke své dceři, která je povahově jeho věrnou kopií, ale ani uprostřed velké rodiny neztrácí svůj optimismus, lásku k životu a jeho darům.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Městská knihovna (Praha)
Originální název:
Colas Breugnon, 1919
více info...
Přidat komentář
Krásný a optimistický pohled na život a velké poučení, že se sklenkou vína se dá překonat vše... Teda pokud tě nepřekoná ta sklenka (ale o tom jsou zas jiné knihy).
Jedna z oblíbených knih. Čirý optimismus a nadhled i přes všechny strasti hrubého života staré Francie. Rolland je velký spisovatel.
Pěkný román, spousta mouder, krásně vystižené povahy lidí, jak kladné tak záporné. Tak nějak si představuji dobrého člověka, který si užívá života i s jeho smutnými stránkami.
Velmi prijemne, lidske cteni o zivote a jeho neuprosnem plynuti, o promenach naseho vnimani hodnot, o lasce a krase, tezkostech i nemocech.. ale predevsim o nezlomne lidske vuli. Jazykove bohata knizka, v niz stoji za to zalistovat i jen kvuli kvetnatym zvukomalebnym obratum.
"Jak je mi líto těch ubohých vyděděnců, kteří neznají rozkoše z knih! Někteří opovrhují pyšně minulostí a přidržují se jenom přítomnosti. Hlupáci, nevidí dále než na špičku nosu! Ano, přítomnost je dobrá. Ale dobré je, setsakulente, všecko, nabírám plnýma rukama a nikdy necivím nečinně na ten prostřený stůl. ....... Držet se přítomnosti, přátelé, to bývalo dobré za časů starého Adama. Ten chodíval nahý, protože neměl šaty, a milovat mohl jenom svou drahou polovici, protože jinou ženu neznal. Ale my, kteří máme to štěstí, že jsme přišli po něm do plného domu, v němž naši otcové, dědové a pradědové nastřádali a nakupili všecko, co nasbírali, my bychom byli jistě blázni, kdybychom zapálili ty stodoly pod záminkou, že naše pole rodí dosud obilí!"
Tak nevím pořádně, jak knihu hodnotit, občas dobré, občas horší. Sloh fajn, ale občas jsem se přistihla, že vlastně vůbec nevnímám, co čtu. Je to krásně pozitivní, to se musí nechat, ale nějak mě to nechytlo. Každopádně daleko lepší než Petr a Lucie.
„Do toho vylouhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věcí viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!...“
Na začátku příběhu se nám představí padesátiletý „stařík“ s velmi svérázným pohledem na svět! Tak jo, přiznávám, pobavilo mě to :-), a to vč. následujícího monologu: „jaká podivná radost je to pro mne vidět tě opět, sklánět se sám a sám nad svou starou tváří, procházet se vesele jejími vráskami a jako z hluboké studny v mém sklepě (brr, čert vzal vodu!) vypít ze svého srdce doušek starých vzpomínek?“
… vlastně by mě to mělo spíš vyděsit :-), ale tak, přeci jen žiju v době kultu „věčného mládí“ a tudíž mě to přeci nemůže rozhodit :-) … každopádně, krásný text, který následoval, mě pak usmířil docela, … a já, hodíc výraz „stařík“ za hlavu, se úplně ponořila do krásného … snění? … kdepak, Colas mě okamžitě vyvedl z omylu: „Snít? Co to povídám? Mám přece oči pěkně dokořán, zvrásněné v koutcích, pokojné a posměvavé; prázdné sny, to nechávám jiným! Vypravuji, co jsem opravdu viděl, říkal a dělal.“
Tenhle příběh totiž není vůbec o žádném staříkovi, a není ani o snění, je prostě o životě … takže jsem se ponořila do úžasného příběhu o nezdolné chutí k životu … který je „ještě šťavnatější než předtím, takový křehký, měkoučký a do zlata, tak nejlépe usmažený, vypečený, křupkavý v zubech a rozplývavý na jazyku.“, nazvěme to, spolu s našim hrdinou „apetit vzkříšeného“ … přesně tak to totiž s Colasem je … sice už se padesát let prohání po cestách Francie (po kterých souběžně prošla válka), a určitě to nebyla žádná procházka růžovou zahradou, přesto má v sobě stále entuziasmus a tedy obrovskou chuť, rozdávat radost a taky vyprávět … o té spoustě slunečních paprsků, které mu za ta léta dopadly na hlavu, dešťů, před kterými se musel schovat, anebo které ho zmáčely … o nepřekonatelné touze po nezkrotné galské veselosti … o radostech a strastech běžného života, a taky o tom, jaké to je, když se vám život úplně náhle promění pod rukama a o tom, jak se s tím s humorem a veselou myslí vyrovnat …
Roland do Colasova vyprávění vložil snad všechny krásy jazyka – metafory, přirovnání, archaismy, přísloví, rýmy, … aby tak vzniklo originální a svébytné, poutavé a až barevné a voňavé (cítíte to, vidíte to) líčení … protože Colas vyprávění miluje a ze všeho nejvíc pak miluje, když má taky dobré posluchače … jako třeba přátelé u džbánku vína, nebo malou zvědavou vnučku :-) …
„Když tě tak člověk slyší, řekl by, že se živíš jenom hubou: lelkovat, žvanit jako o závod, zívat žízní,…“
Knížku mám spojenou s hlasem pana Zdeňka Štěpánka, který ji předčítal v rozhlase. Z jeho přednesu je poznat, že ji měl rád - a je to silně nakažlivé : o)
Moc pěkné počteníčko. Kniha o tom, jak by se mělo žít s optimismem a užívat si každé chvilky strávené na tomto světě. Navíc psané krásným jazykem.
Kniha psaná krásným, květnatým jazykem. To, jak jsou zde popsány každodenní radosti Colase Breugnona, je opravdu nádhera. Takové slovní obraty a přirovnání, to se hned tak nevidí.
Pár citátů z knihy:
"Říkají, že jsem si to zvolil pěknou dobu na své zpívání, časy jsou dnes smutné. Není smutných časů, jsou jenom smutní, zamračení lidé. A z těch já chválabohu nejsem."
"Chceš-li tímto světem rovně chodit, aspoň dvě sklenky do sebe musíš hodit."
"Každé soužení v sobě ubiješ, když dobře pojíš, dobře popiješ."
"Jak známo, soudnictví je umění nazvat za peníze černým to, co je bílé."
"Každý má právo na kus slunce a na svůj stín."
Dobrý román, možná trochu zapomenutý, nebo opomíjený. Rozhodně dobrá volba pro povinnou školní četbu. Optimistické naladěný, dobře ukazuje konkrétní styl psaní. Příběh nabízí mnoho rovin, které se dají dobře rozvádět a analyzovat ve školních pracích. Je v tom určitě skrytá i velká moudrost. Mě se to líbilo.
Krásný knižní start do nového roku mi přinesl Ježíšek a myslím, že ani nebylo jeho cílem oslavit kulatých sto let, které zrovna uplynuly od vzniku tohoto historického románu. Sto let, které neubraly ani zblo na platnosti leitmotivu, který se lyne celou knihou, jako vůně dobrého burgundského. Leitmotivu, který rezonuje pohledem člověka, jenž je milovníkem života a jak nejlépe vystihuje sám autor: „člověka nedémonického, umělce, který jest umělcem jen svou věrností, pílí a vášní, který vyrůstá z řemesla, z denního občanského povolání, a jehož povznáší k vysokému umění jen jeho lidskost, vážnost a poctivá čistota.“ A tento dobrý člověk je vzhledem ke svým vlastnostem a ve svém optimismu plně kvalifikován v umění nejvyšším, tedy v umění žít.
Rád bych viděl svět očima Colase Breugnona, bohužel se domnívám, že tomuto stupni osvícenosti se člověk může celý život pouze přibližovat, když už se tedy nenarodí s jistou obdařeností, která mu umožňuje pozorovat svět za jakýchkoliv okolností z piedestalu moudrých, tedy s nadhledem. Ale pro pochopení samotného principu je možná důležité vzít do rukou německý výkladový slovník, ve kterém má základní instance Rollandova románu svou krásnou definici: Humor je schopnost dívat se povzneseně na nedostatky člověka, jeho každodenní problémy i složité situace.
Tak tohle pro mne bylo velké překvápko. Knihu jsme měli doma a já kolem ní chodil a i přes rodičovské doporučení jsem neměl chuť ji otevřít. Nějak jsem vůbec netušil, co od toho čekat. Stručná anotace mě nijak nelákala. Dnes jsem velmi rád, že jsem se nakonec rozhoupal. Je to velmi příjemné čtení.
(SPOILER)
Colas je řezbář, během jednoho roku přijde o ženu, přežije nákazu morem, sousedé mu spálí dům a on přesto je bytostný optimista a má svůj život rád.
Tak kniha je výborná, přesto se mi nečetla snadno. Jistě někdy dostane u mě znovu šanci.
Velice se mi líbila se mi krásná atmosféra Burgundska a též se mi velmi líbí i název knížky. Hlavní hrdina to vůbec nemá jednoduché, ale snaží se překonávat nepřízeň osudu, ba i rány osudu optimistickým pohledem a také užíváním si života, jak to jde.
Příběh, v němž rozšafný Burgunďan Colas Breugnon, stařík, který je však věčně mladý, promlouvá ke čtenáři o tom, že ze všeho, co se na světě stane, je třeba čerpat to dobré a užívat si život plnými doušky. S jistou nadsázkou je v této knize vylíčeno několik měsíců Colasova života, ve kterých je opěvován prostý lid, haněna vrchnost a ve kterých nechybí ani těžké rány osudu, aby nám hlavní hrdina mohl předvést, jak je s lehkostí překonat. Takže smrt manželky, nemoc vnučky, mor, spálený dům - vše jakoby jen tak mimochodem, hlavně že je po ruce vínečko a něco dobrého k zakousnutí - zkrátka jak pravil Colas: "Ostatně vždy si můžeme své jídlo okořenit smíchem, a to je vzácné koření..."
Autorovy další knížky
| 1984 |  Petr a Lucie |
| 1963 | Dobrý člověk ještě žije |
| 1974 |  Okouzlená duše I |
| 1957 | Jan Kryštof I |
| 1956 | Život Beethovenův |
Tahle kniha se mi špatně hodnotí. Na její rozsah jsem ji četl až příliš dlouho, neboť jazyk, kterým je napsaná, není vůbec snadný. Vlastně se ani nedivím, četl jsem Petra a Lucii. Autor má zvláštní způsob vyjadřování, místy vysloveně poetický. Nevím, zda existuje nějaký modernější překlad, četl jsem vydání z roku 1963. Zcela mě odrovnal doslov, u něhož jsem měl osypky z toho, co vše autor doslovu objevil ze socialismu v autorových dílech. Postava Colase mě bavila, užíval jsem si jeho živelnost, hlučnost. Děj se odehrává v počátku 17. století. Přišlo mi zvláštní, že by člověk , který se živí prací se dřevem, měl takový rozhled, takový jazyk a vyjadřování, prosycené latinskými výrazy atd.
Jsem rád, že jsem si přečetl i tohle dílo, ale až budu sahat po další knize z doby dřívější, zvolím jiné autory, kteří se mi dostali pod kůži víc.