Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431567/bmid_doktor-zivago-661f6cbad338c.png
4
679
679
Román Doktor Živago je považovaný za najvýznamnejší ruský román 20. storočia. Sčasti autobiografický a sčasti epický román sa začína v roku 1903, keď zomiera matka hlavného hrdinu Jurija Živaga. Živago vyštuduje medicínu a založí si rodinu. Jeho kariéru preruší 1. svetová vojna. Lieči sa zo zranenia a spoznáva svoju celoživotnú lásku Laru, ktorá sa z jeho života neustále stráca a znovu sa v ňom objavuje. Pred hladom a boľševikmi odchádza na Ural. Stráca rodinu i Laru a zlomený sa vracia do Moskvy, kde v preplnenej električke umiera na infarkt. "Doktor Živago v skutočnosti nie je výtvor ani pravý, ani ľavý, je to jednoducho dobrý román z revolučnej epochy, ktorý napísal úprimný, čestný a pravdivý básnik plný kresťanského humanizmu, s idealizovanými predstavami o človeku..." napísal v roku autorovej smrti spisovateľ a literárny kritik Boris Zajcev.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , Ikar (SK)Originální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago), 1957
více info...
Přidat komentář
Žádné filmové zpracování románu jsem neviděl. Počkal jsem si, až budu "dospělý". A něco si přečtu, abych mohl hodnotit. Román je fikcí, o tom není pochyb. Ale je plný autorových životních zkušeností, prožitků a postojů, které si utvořil jako přímý účastník překotných událostí té doby (první čtvrtiny dvacátého století v Rusku). Četba je to velice náročná, asi jako Dostojevského. A nutí čtenáře k zamyšlení, možná k hlubokému přemýšlení.
Čtení tohoto mistrovského literárního díla od básníka Borise Leonidoviče Pasternaka, bylo pro mě slastí a zároveň, neuvěřitelným bolem.
Opravdu velice hluboce, až na samé dno, popsal autor dobu a charaktery lidí tehdejšího Ruska, pozdějšího Sovětského svazu. Stěžejní postavou toho všeho je samozřejmě doktor Živago, který je tak trochu snílek, idealista, což se mu samozřejmě vymstí...
Po dočtení této knihy na mne dolehlo několik tíživých otázek...
,,Třeba zda má jedinec menší nárok na své názory a pocity, než zprofanovaná většina?"
,,Nebo zda je kolem nás, i v dnešní době tolik hlupáků, jako v době Studené války, aby jim jako zbraň postačila, posloužila kniha, literatura...?"
Krásná, ale těžká četba, četla jsem ji dlouho s přestávkami pro jiné odpočinkovější knížky, přesto ale stojí za to. Překonání prvních sto stránek je pro množství postav s trojslovnými jmény téměř nadlidský výkon, postavy a děje spolu zdánlivě nesouvisí, pak se ale začne vše spojovat a rozvíjí se příběh lidských osudů v náročném období dějin. Román je plný úvah o životě, umění, kultuře i filozofických otázek psaný bohatým jazykem. Nedá se zhltnout jako jednohubka, ale pomalu, pozvolna vychutnávat.
Tohle košaté dílo mi dalo vážně zabrat. Paradoxně právě tím, co jsem si od něj slibovala. Autor do něj vměstnal podle mě obrovskou část Ruska se vší jeho neměnností a zároveň obrovskými zvraty a paradoxy. Zaplnil svůj román desítkami postav a postaviček, s některými pobydeme déle, některé jen projdou a zase zmizí v soukolí dějin. Všechny mají svoje osudy a názory, které nám na stránkách knihy sdělují, dozvídáme se někdy o jejich minulosti i současnosti a jelikož se román odehrává v pro Rusko tak dramatické době, jediné, o co se můžeme právem třást, je jejich budoucnost.
S doktorem Živagem jsem se setkala nejdřív ve filmové podobě a do filmů (obou) jsem se hned zamilovala. Horší už to bylo se samotným Jurijem Andrejevičem. Upřímně řečeno bych netoužila být ani Toňou ani Larou. Natož Marinou. Živagovi jsem trochu odpustila až v poslední třetině knihy a co mě vzalo úplně nejvíc je obraz rozvrácené země i lidí. Asi nejlíp to vystihuje postava Lary, když na jednom místě říká: “...jsem přesvědčena, že válka zavinila všechno, všechna neštěstí, která následovala a která dodnes doléhají na naši generaci. Dobře se pamatuji na dětství. Zažila jsem ještě dobu, kdy platily ideály pokojného minulého století. Bylo obvyklé svěřovat se hlasu rozumu. To, co člověku napovídalo svědomí, pokládali za přirozené a nutné. Usmrcení člověka rukou jeho bližního byla vzácnost, cosi neobyčejného, událost, která se vymykala z řádu. Vraždy, jak jsme se domnívali, se vyskytovaly pouze v tragédiích, v románech ze světa špiónů a v novinách, v kronice událostí, ale nikoliv v obyčejném životě.
A pojednou přišel ten skok z poklidné, nevinné pravidelnosti, skok do krve a nářků, do všeobecného zešílení a zdivočení každodenního a neustálého, skok do uzákoněného a vychvalovaného zabíjení.“
Pochopitelně doporučuji
Oj, holoubku můj sivý, nikdo se nedokáže zavrtat do duše tak, jako Rus! Vrtat, tahat za nervová vlákna, uvláčet, uslzet, vyvolat chandru a současně nějakou naději, samozřejmě že marnou. Tak jednou za deset let si to vždycky přečtu a jeden by řekl, že už si na to zvyknu, že otupím. Kdepak, otupět se nedá.
Juročko, Laro, Toňo! Bože, co to s vámi všemi provedli!
Číst tuhle knihu je jako brodit se totálním zmarem, zoufalstvím a beznadějí. Nic prvoplánového, žádné černobílé odsudky. Pasternak umožňuje pochopit, co stálo u zrodu bolševické revoluce, co ji umožnilo... a do jakých hrůz se to zvrhlo. Historie vyprávěná prostřednictvím několika postav, jejichž životy historie rozmělnila na kaši.
Pasternak tímto románem spáchal literární sebevraždu (jsme v SSSR 50. let) - soudruzi mu zabránili převzít si Nobelovu cenu za literaturu, hrozili mu ztrátou občanství nebo vyhnanstvím na Sibiři. Můžeme se jen domýšlet, jaký pekelný tlak na něj museli vyvinout. V Rusku vyšla kniha až v 80. letech. Ale dost politiky, zpátky k literatuře: Doktor Živago zařadil Borise Leonidoviče Pasternaka mezi největší spisovatele všech dob.
Hodně těžka kniha.Prvních cca 100 stran jsem myslela že to nedám,ale pak už se četlo líp.
Ale přeci jen asi jsem od knihy čekala trochu víc, moc mě to neoslovilo.Možná špatné načasování.
Jedna z nejlepších knih, jaké byly kdy napsány. Zezačátku jsem myslel, že to nedám, protože těch postav je tam strašně moc, teď všechny mají to "otčestvo", takže ta orientace je nejdřív složitá. Ale pak vyvstane ta hloubka Ruska v celé šíři, ty výšky a propady. Ta mentalita, propletené vztahy mezi společenskými vrstvami, život ve městě, na vesnici, mezi honorací i ve vyhnanství. Prudký cit, kterému je člověk obětovat všechno. Má to takový tah, že mě to uvláčelo k slzám. Světová literatura, a to ve všech parametrech. Uf. (Vůbec nerozumím tomu, jak se to mohlo někdy nafilmovat a ještě k tomu jak Omar Sharif může být Živago, to je podle mě úplně typově mimo...)
Doktor Živago... Televizní film z roku 2002 mě zcela okouzlil a do jisté míry korespondoval s tím, co jsem o literární předloze již věděla. Lyričnost, křehkost duše hlavní postavy lehce naivního doktora, básníka a věčného snílka, který chce pomáhat lidem a který se osudově zamiluje do inteligentní Lary, s níž jakoby je pojil osud. To vše na pozadí hrůzných let revoluce a občanské války. Román mě však více než překvapil. Jakožto milovnici románu Victora Huga mi ani tak nevadila ona "upovídanost", popisnost, velké množství vedlejších postav a sonda do tehdejší ruské společnosti. Co mě ale zarazilo bylo zvláštní vykreslení postav. Nejen že byly chvílemi poměrně dost nesympatické, ukňourané a patetické, ale také jsem si vysnila mnohem detailnější propracování jejich charakterů, vzájemných vztahů a především nastínění vnitřních pochodů samotného doktora - do jisté míry alterega Pasternaka. Na postavy se mi tak paradoxně podařilo mnohem více napojit v již zmíněném televizním filmu. Srovnání s Victorem Hugem se u mě Pasternak bohužel nevyhne ani při líčení revoluce a jejího dopadu na obyčejné lidi. Mnohokrát mě napadala otázka, proč to, co funguje v Hugově velkolepém románu Bídníci, u Pasternaka tak pokulhává. Mnozí čtenáři v recenzích zmiňují krásný Pasternakův poetický jazyk, já si však mnohem více při čtení jeho románu vzpomínala na údernost a nadhled, který ve svých románech má právě V. Hugo. Jisté zklamání z dočtené knihy však odhání i tak silný zážitek, který jsem při čtení měla. Je to ale především díky předávaným myšlenkám a atmosféře doby, nikoli autorovým jazykem a romanopisectvím...
Těžká kniha. A ještě těžší doba. Ta soudobá výpověď je strhující. Jazyk je poetický, hladí i trhá zároveň. S dějem jsem měla ale velký problém. Spousta postav (a orientovat se ve jménech a jejich variantách.. ), skoky v čase, dějové linky které někam vedly a pak skončily jakoby v propasti, odbočky bez v tu chvíli většího smyslu.. první půlka se mi četla hodně špatně. Pak se to výrazně zlepšilo, jak se děj trochu ucelil a zpomalil. Odvaha s tímhle přijít ve své době - neskutečné.
Prvních 100 stránek docela trápení, hodně postav a každá se jmenuje buď Alexandr Alexandrovič nebo Nikolaj Nikolajevič, autor skáče z jednoho děje do druhého...ale pak se to rozjede a krása střída nádheru! Hlavní hrdina vede dechberoucí monology i dialogy, kniha je balena do tak krásných slov až nechápu, jak někdo muže něco takového napsat. Knize dávám o jednu hvězdu méně než by si zasloužila a to jen proto, že jsem malej intelektuál na něco tak velkého. Možná bych to víc ocenil v pozdějším věku...
Nejjednodušeji to vyjádřím asi tak, že kniha nebyla pro mně. Moje pocity jsou naprosto totožné s čitatelem ENCE.
Ale dočetla jsem ji a mohu si ji zařadit do ČV 21, takže i přesto je to úspěch :)
Autor měl neskutečnou odvahu vydat tuto knihu ve své době, bohužel na to i doplatil. Děj jako takov, je poměrně rozvláčný, ale přesto se dá do knihy začíst. Pro mě to byl zajímavý pohled do období světových válek i ruské revoluce. Knížku můžu doporučit
Mám s touto knihou úplně opačný problém. Začíst se do ní není nikdy problém, neboť Pasternak byl v tomto směru neuvěřitelný umělec. Problém je se vždy " odečíst" protože věty a vrstvy mi dlouho rezonují v hlavě a to jsem knihu četla již mnohokrát. Její vnitřní zápal a poetický podkres prostě vždy zadrnčí na těch důležitých místech. Nezapomenutelná kniha.
Krásný jazyk. Je vidět, že Pasternak byl především básník.
Ke knize - souhlasím s tím, co již bylo napsáno. Trvá poměrně dlouho, než se člověk do knihy začte a také je někdy těžší se zorientovat v ději a postavách. Oceňuji však Pasternakovu snahu postavy v průběhu knihy přípomínat a znovu představovat.
Veliký a nádherně vyčerpávající román. Čtení to není vůbec snadné, ale za ten prožitek to stojí.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armádaAutorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 |  Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
„Budování nového života! Takhle mohou uvažovat lidé, kteří toho možná i hodně zažili a zkusili, ale nikdy život nepoznali, neuvědomili si jeho podstatu, jeho smysl. Pro ně je život hrouda surového materiálu, dosud nezušlechtěná jejich dotekem a vyžadující, aby ji zpracovali. Život ale nikdy není materiálem, nikdy není jen hmotou. Život, když to chcete vědět, je princip, který věčně obnovuje sám sebe, věčně se znovu formuje, proměňuje a přetváří, život je cosi mnohem vznešenějšího než všechny vaše tupohlavé teorie.“
„Ó, jak člověk občas touží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčení přírody, do zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku, oněmělého z přemíry něhy.“
Byla to láska na první pohled, intuitivně jsem se cítil na stránkách knihy dobře hned od samého začátku. A tenhle pocit mi zůstal celou dobu mého přebývání v Živagově světě. Roli v tom hrála úžasná Pasternakova práce s jazykem, jeho schopnost působivě skládat slova do vět, věty do odstavů, odstavce do kapitol... A tak jsem si čtení užíval i tam, kde se děj dopředu zrovna příliš neposouval: jako při rozhovoru přátel o společensko-náboženských tématech, nebo při popisu probouzejícího se jara podél železniční trati. Je to zvláštní paradox, kdy složitou a pečlivou prací s jazykem vzniká dojem, jako by vše bylo vyprávěno snadno a přirozeně, úplně samo.
Literární potěšení mi pomáhalo se přenést přes pár věcí, které se mi nelíbily. Nejvíc v rozpacích jsem byl asi z toho neustálého „náhodného“ prolínání osudů (vyloženou pěstí na oko byly vstupy bratra Jevgrafa), netuším, co tím pan Pasternak zamýšlel, ale působilo to na mě v tom jinak velmi realistickém pojetí dost rušivě. Nadšen jsem také nebyl z některých filosofických vsuvek, které samotné byly zajímavé, ale v ději nepůsobily přirozeně. A konec románu trochu vyzníval do ztracena, zdálo se mi, posledních pár desítek stran už klidně mohlo nebýt. Ale v té celkové úctyhodné románové katedrále to jsou drobnosti, které mi požitek ze čtení nekazily a já se radoval z toho košatého a široce rozkročeného děje – i když jsem se občas zapotil při identifikaci a opětovné identifikaci hrdinů (protože postav v tomhle románu bylo jako ... no, prostě jako v ruském románu ;-)
K rozhodnutí přečíst si Doktora Živaga mě před časem přivedl dokument Zvu vás na svou popravu, který popisoval peripetie sepsání a vydání knihy. A možná taky moje potřeba mít kontakt s něčím vznešeným a dobrým, co přichází z Ruska, abych se v době, kdy tato země působí tolik bolesti a přináší světu tak velkou krutost, nepropadl do tupé a černobílé nenávisti. A právě k pochopení současného Ruska může Pasternakův román přispět (částečně, něco takového lze chápat vždy jen částečně!), při čtení se mi zdálo, že už v době ustanovování Sovětského svazu se v chování národa objevovaly stejné motivy, jaké lze rozpoznat i dnes. „A tehdy přišla nepravda na ruskou zem. Hlavní bídou, jádrem budoucího zla byla ztráta víry v cenu vlastního názoru. Lidé si namlouvali, že doba, kdy se zachovávaly příkazy vlastního mravního cítění, už minula, a že teď je třeba zpívat kolektivním hlasem a žít z cizích představ, vnucených všem. Rozmohlo se panování fráze, zpočátku monarchistické, pak revoluční.“
Anebo tento Živagův postřeh: „Bylo nemyslitelné a nad lidské síly pouze přihlížet a setrvávat v nečinnosti, když všude kolem něho zuřil boj na život a na smrt. A nešlo ani o věrnost táboru, k němuž ho připoutalo zajetí, nešlo o jeho vlastní sebeobranu; šlo teď o to podrobit se řádu dění, podřídit se zákonům toho, co se před ním a kolem něho odehrávalo. Bylo proti pravidlům zůstávat k tomu netečný. Musel dělat totéž, co dělali ostatní. Na něho a jeho soudruhy stříleli. Musel střílet také.“
Přes pevné ukotvení knihy v ruské společensko-politické realitě, vnímal jsem tenhle příběh jako nadčasový a nad-prostorový.
Jednak je to srdcervoucí milostná zápletka, která naplňuje i přesahuje obvyklé schéma „konflikt mezi touhou a povinností“. Živago trpí rozpolcen, k Toně cítí víc než odpovědnost („Proč jsi ode mne odvrátil svou tvář, Bože, ty světlo věčné? Proč mi vás celý život pořád něco odnáší pryč, pryč ode mne? Proč jsme pořád každý jinde?“), ale zároveň si nedokáže odepřít Zaru, svoji osudovou ženu (slovy jeho básně: „jako by ve mne ryli / žhavými železy, / v mém srdci zajizvily / se tvoje zářezy“). Ale jak je pro celý román typické, není to doktor Jurij, kdo rozhoduje o svém osudu, ale je to osud, který jej od jedné či druhé ženy odděluje. A ještě tak dokresluje obraz Živaga jako člověka bezmocného vůči víru velkých dějin.
Ale ještě víc než milostný příběh je mi Živago vypovídá obecně o zoufalství apolitického člověka, který je soustředěn na svůj vnitřní život a své blízké, má v tomto smyslu mnohé dary, ale společenská situace mu nedovolí žít jeho život, být tím, kým vnitřně je. Živago se v turbulentních dobách, kdy se „všechno metaforické stalo doslovným“ nedokáže dobře zařídit, je všude trochu nepohodlným, nezapadajícím a znepokojivým prvkem. Jenže nějak žít musí, protože život se prostě musí žít okolnostem navzdory. A tak je tento slušný a poctivý člověk, tak nehodící se do své doby, odsouzen k trvalému neklidu a smutku, jen vzácně střídaném krátkými chvílemi štěstí, které si tu a tam na osudu vyvzdoruje.
„Od obrovské většiny z nás se vyžaduje ustavičné, na systém povýšené pokrytectví. Člověk nemůže bez úhony na zdraví hlásat opak toho, co cítí, horovat pro to, co nemá rád, mít radost z toho, co mu přináší neštěstí, Naše nervová soustava, to nejsou prázdná slova, není to výmysl. Je to z vláken složené fyzické tělo. Naše duše zaujímá místo v prostoru a je v nás uložena jak zuby v ústech. Nelze ji donekonečna beztrestně znásilňovat.“