Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431567/bmid_doktor-zivago-661f6cbad338c.png
4
673
673
Román Doktor Živago je považovaný za najvýznamnejší ruský román 20. storočia. Sčasti autobiografický a sčasti epický román sa začína v roku 1903, keď zomiera matka hlavného hrdinu Jurija Živaga. Živago vyštuduje medicínu a založí si rodinu. Jeho kariéru preruší 1. svetová vojna. Lieči sa zo zranenia a spoznáva svoju celoživotnú lásku Laru, ktorá sa z jeho života neustále stráca a znovu sa v ňom objavuje. Pred hladom a boľševikmi odchádza na Ural. Stráca rodinu i Laru a zlomený sa vracia do Moskvy, kde v preplnenej električke umiera na infarkt. "Doktor Živago v skutočnosti nie je výtvor ani pravý, ani ľavý, je to jednoducho dobrý román z revolučnej epochy, ktorý napísal úprimný, čestný a pravdivý básnik plný kresťanského humanizmu, s idealizovanými predstavami o človeku..." napísal v roku autorovej smrti spisovateľ a literárny kritik Boris Zajcev.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , Ikar (SK)Originální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago), 1957
více info...
Přidat komentář
Ruská literatura je trochu jiná než evropská. Je to asi dané tou širokou a smutnou ruskou duší.
Jeden z nejvelkolepějších pokusů a musím říct velmi zdařilých pokusů o dokonalý obrys dějin, národa, krajiny, společnosti a dokonale rozdílných jedinců v jednom díle. Nádherná atmosféra a úžasná ukázka novodobých ruských dějin, zejména srovnání velkoleposti carského Ruska se svou inteligencí a kulturou ve srovnání s následnými lety vleklých občasných válek o kterých se často nehovoří.
Přestože jsem se ze začátku ztrácela ve velkém množství postav, do knihy jsem se dobře začetla. Kniha popisuje život Jurije Živaga, jeho úvahy, názory a také to, jak se postupem času jeho názory vyvíjí a "obrušují". Řekla bych, že vztah s Larou není v knize ten hlavní a nosný prvek. Tedy pokud nebudeme uvažovat, že Lara představuje Rusko, jak jsem se dozvěděla v doslovu.
Trochu odbočím: viděla jsem zfilmování z roku 2002 - tam byla láska Jurije a Lary v popředí a mnoho postav i událostí bylo z filmu (vzhledem k jeho délce celkem logicky) vypuštěno, ale je to podle mého názoru zdařilé zpracování.
V knize mě okouzlily popisy počasí, přírody, měst, ulic. Přijde mi až neuvěřitelné, že autor uměl tolika různými a stále nápaditými slovy a přirovnáními znova a znova vystihnout třeba sníh a zimu.
Část úvah v knize šla mimo mě, část mi přišla hluboká nebo i aktuální. A doba to musela být strašně drsná.
Předmluva a doslov knihy - (tradičně) zklamání. Něco z toho bylo zajímavé, ale celkově mi to přišlo s prominutím jako nabubřelé kecy. Evidentně vůbec nerozumím literární kritice.
Abych to shrnula - Doktor Živago není žádná odpočinková kniha a je možná až moc spletitá, ale rozhodně doporučeníhodná.
Velkolepá freska, zachycující nejdramatičtější období novodobých ruských dějin, především pak první světovou válku a bolševickou revoluci, skrze osudy lékaře Jurije Živaga, muže s duší básníka, kterého víc než politické události zajímal obyčejný člověk, jeho bolesti, utrpení a cesta k lidskosti. Román je oslavou lásky k rodné vlasti, kterou hlavní hrdina miluje, přes všechny její nedostatky a ztráty, stejně jako miluje ženu, která příležitostně prochází jeho životem, aby zde nakonec zanechala trvalou stopu. Ne nadarmo se Živagova životní láska jmenuje Larisa – její jméno je přímo zpodobněním milované vlasti - La Russia.
Román svému autorovi vynesl v roce 1958 Nobelovu cenu za literaturu, ale také takový odpor sovětského režimu, že toto ocenění pro jistotu odmítl.
Zvláštní kniha, která mne tak do poloviny svojí poetičností velice otravovala, ale došlo ke smíření a přijetí tohoto stylu.
Bohužel musím konstatovat, že se z mé strany jedná o naprosté nepochopení díla. Jednání a osobnost hlavního hrdiny pro mě zůstává naprostou záhadou stejně jako to, proč je cesta vlakem do Permu popsána na asi sto stranách, zatímco svatba, narození dvou dcer a pět let Živagova života na pěti řádcích.
V knize vystupuje tak moc postav bez jakéhokoliv popisu, že jsem se v nich neustále ztrácel a na konci už mi to, kdo je vlastně kdo, bylo lhostejné. Pasternakův vypravěčský styl, kdy jsou například jeřabiny popsány nanejvýš podrobně (dokonce i s přeletem místního ptactva), ale zato se vůbec nedozvíme, kam je Živago zasažen střepinou, je mi cizí.
Když jsem se dozvěděl, že Lara je Rusko a přečetl si Žákův doslov, pocit nedorozumění, odcizení a pachuti ještě vzrostl. Přiznám se, že knihu jsem dočetl pouhopouhou silou vůle.
Kniha, která se hodí spíše na dlouhé zimní večery než k vodě uprostřed léta. Přesto jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
Velké množství postav s propracovanými, složitými charaktery. Několik prolínajících se dějových linií. Stránky filosofických úvah na rozličná, ne vždy s dějem plně související témata. Dlouhá a komplikovaná souvětí plná složitých vět.
A to vše souběžně s mnoha významnými událostmi ruských, a někdy i světových dějin, se spoustou odboček k místům a osobnostem té doby, s automatickým předpokladem čtenářovi zasvěcenosti k tématu. Opravdu intelektuálně velmi náročná kniha.
Přesto všechno - a možná právě kvůli tomu - ale poutavý osobní příběh Jurije Živaga, Lary, Toňi a mnoha dalších vystoupil ze stránek knihy, a udržel si svou napínavost až do konce.
„Životy jsou jako sněhové vločky, tvoří vzory, které jsou podobné a přeci nejsou nikdy stejné ... zůstáváme na svých ostrovech, protože tam nás nemůžou ty druhé příběhy ranit ...“
Životní příběh Jurije Živaga se mnou hluboce otřásl, ještě dlouho po dočtení mi rezonoval v mysli, ... byl to příběh o muži který byl hodný, podle jeho vlastních měřítek, ale i podle měřítek ostatních lidí, ... byl to příběh o muži, který miloval svou rodinu, svého syna, svou zemi, svou práci, poezii ... ale taky Laru ... „ a jeho srdce dostalo hlubokou ránu, příliš hlubokou“ ...
Jak v transu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o lásce, bolesti, zradě a naději ...
... ale taky jsem si nechala vyprávět ten velký příběh ... o manipulaci, příběh o Rusku, válce a o revoluci, příběh o utrpení, odvaze, vině, které je provázely,
... a to nebylo vše, bylo tu další vyprávění, ... šeptané něžnými slovy básníka Živaga ... o úchvatné, nádherné, nebezpečné, divoké, fantasticky pohádkové a tajemně krásné ruské krajině, popisované tolika rozmanitými slovy ... „jen vposlouchej se do hovoru, tajících kapek na střechách“ ... slyšíte to taky? ... to jaro přišlo do Varykina ...
„s jinými dny pak přišly žaly
Nebesa zřítila se z výšky těžká ...
Lhostejně stály hvězdy na obzoru“
V úžasu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o tom, jak válka, a pak hned revoluce prošly krajinou, tam a zpět a zničily co se dalo ... o tom, jak lidé, hodili osobní svobodu za hlavu a zničili a zpustošili tak sami sebe, protože prodali svou duši ... „je to naše prokletá schopnost trpět ... nemusíš se ani moc rozhlížet ... v Rusku najdeš utrpení, kam se podíváš, Rusové umí trpět ... a být přitom tvrdí“ ...
A pak už jsem jen s porozuměním sledovala Jurije a Laru ... „cítil vůni jejího parfému, opojnou směs jasmínu, zimolézu a ženské pleti ... rozesmála se hlubokým hrdelním smíchem ... a odpolední slunce ji vytvářelo z vlasů svatozář“ ...
... přiznávám, básník Živago mě okouzlil :-), a to ve své knižní, ale i filmové podobě, protože svou zásluhu na tom má i Omar Sharif :-) ...
„Kdekdo tě zbožňuje a uctívá,
neboť jsi líbezná a milá – chápu...
Nám tajemství je plachou úlevou
a nekonečnost je nám stejně známá ...
Je bílá noc, za městem slavíci
rozezvučeli dřímající vřesy ...
Noc tulačka jde tomu zpěvu vstříc,
podél zdí bloudí její nahá pata
a za ní z otevřených okenic
vyposlouchaný šepot tiše chvátá.
Ozvěny našich vyzrazených vět
přelézají přes bílé ploty v sadech ...“
„Život se vrátil stejně bez příčiny,
Jak podivně byl kdysi přerušen.
Zas v tamté dávné ulici jsem nyní ...
Nás dva – ať nechcem sebevíc –
vždy zas to k sobě vrátí ...
Na kouzlo dlaní jsem si zvyk
a ramen, zad a šíje také.
Ženských krás věčný služebník
chvěju se jako před zázrakem.“
Jako jeden z kladů této knihy musím přiznat to, že jsem si otevřela wikipedii a začetla se do dějin Ruska první čtvrtiny 20. let. Z knihy jsem totiž moc moudrá nebyla. Byla plná různých postav,popisů prostředí, situací, dlouhých přebujelých dialogů, milostný motiv, který byl tak výrazný ve filmu, se tady úplně vytrácí. Závěr, kdy Živago už jen přežívá s Marinou, jsem dočítala jen silou vůle. Pro mne další ukázka toho, jak někdy filmové zpracování může knize pomoct.
Z této knihy mám opravdu smíšené pocity.
Z desítek postav mi šla hlava kolem, některé se objevovaly a mizely, některé by tam být nemusely a dopadlo by to stejně.
Doktor Živago pri svojej životnej púti stretol mnoho ľudí s rôznymi problémami. Zaujímavé je, ako sú jednotlivo poprepájaní a navzájom sa stretávajú v rôznych dobách na rôznych miestach.
Hlavná postava ako "tínedžer" stretne za hrozných okolností Laru, do ktorej sa vlastne zamiluje a neskôr ho táto láska núti rozmýšľať nad ťažkými rozhodnutiami. V prostredí Prvej svetovej vojny, revolúcie a občianskej vojny v Rusku nadobúda príbeh na sile. Niekedy boli monológy o náboženstve a politike otravné ale autor nimi určite niečo chcel dosiahnuť - aby ľudia premýšlali. V prvých sto stranách som sa strácal v osobách ale potom to už šlo doslova na jeden nádych. Postava Komarovského mi prišla až groteskná, nemôžem si pomôcť. Myslím, že zaslúžená nobelovka
Pasternakův Živago není pro každého. Není to typ literatury, která se čte snadno a zhltnete ji za jeden večer. Naopak donutí přemýšlet.
Spletitost postav, náročnost dialogů, dlouhé popisy krajiny, vojny, pasáže filozofické, historické i náboženské, vším tím je okořeněný silný milostný příběh.
Knize neubírám literární ani historické kvality, ale celkově se mi nečetla zrovna lehce, což se patrně dá u ruských autorů předpokládat...
Na tuto knihu, lépe řečeno na autorský styl Borise Pasternaka, jsem si musela dlouho zvykat. Připadá mi jako hlavní postava tohoto románu – na povrchu se zpočátku zdá odtažitý, nezúčastněný a k dění doby poměrně chladný. Až později zjistíte, že v náznacích, popisech a podobenstvích je cit hluboký, který se přenese i na čtenáře.
Přiznám se, že jsem měla problém se do této knihy začíst. Doufala jsem, že se v ní dozvím víc o ruské revoluci, a kniha moc faktických informací nepodává. Nemůžu říct, že by o revoluci vůbec nebyla, ale rozhodně nejde o výkres politických událostí. Spíše se Vám dostane představy o tom, jak revoluce zasahuje do běžného života a cítění, jak se s ní jedinec vyrovnává a ano, i nějakého morálního hodnocení. V zásadě však není primárním tématem, ale spíše jevištěm, kde se odehrává střet lásky, života, smrti. Revoluce se děje na pozadí, avšak toto pozadí se zásadně odráží v životech hlavních i vedlejších postav.
To mě ovšem zpočátku mátlo. Nebudu lhát, nemám příliš velkou povědomost o únorové a říjnové revoluci, a tím, že zásadní události autor zmiňuje jen tak na půl úst, jsem se v jednotlivých soupeřících stranách vůbec nevyznala a musela dohledávat informace jinde. Také jsem měla problém orientovat se v postavách a často jsem se vracela, abych si připomněla, kde že se tento muž objevil či zda je tato žena příbuzná s touto. První čtvrtina knihy mi proto přišla zmatená, zdlouhavá a připadalo mi, že se k životním událostem postavy staví s přílišnou lehkostí a nedostatečným citem.
Doktor Živago je ale kniha, u které doporučuji vytrvat a dočíst. Někde v druhé polovině knihy jsem si totiž zvykla na styl psaní, už jsem se orientovala i v postavách, a když jsem knihu dočetla, uvědomila jsem si sílu celého příběhu. Boris Pasternak nepíše revoluci- příběh plný velkých činů a kultovních hrdinů, píše život – velký svou prostotou a někdy silnější, než je sám člověk.
Nemůžu říct, že bych mezi své nejoblíbenější ruské autory odteď zařadila Borise Pasternaka, na můj vkus má v sobě příliš té chytrosti a precizní konstrukce psaní typické pro 20. Století. Stále mi asi bude milejší Dostojevskij, který v paralele s moudrostí úvah tne do živého masa a dostává se až na kost lidské existence. Doktor Živago ale rozhodně stojí za přečtení.
P. S. Ještě musím zmínit - na konci knihy najdete skvělý soubor básní Doktora Živaga, vtělení Borise Pasternaka. Básně poskytují skvělý komentář k etapám doktorova života, i celého díla a zdálo se mi, že ve větší míře osvětlily cítění a povahu hlavní postavy. S tímto doplněním literárního díla o uměleckou činnost hlavní postavy jsem se dosud jinde nesetkala.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 |  Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
A Moskva dole v dálce,rodné město autora a poloviny toho,co se s ním přihodilo,jim teď připadala nikoli jako město těchto událostí,ale jako hlavní hrdina dlouhého příběhu,k jehož konci tento večer dospěli se sešitem v rukou.80%.