Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431567/bmid_doktor-zivago-661f6cbad338c.png
4
673
673
Román Doktor Živago je považovaný za najvýznamnejší ruský román 20. storočia. Sčasti autobiografický a sčasti epický román sa začína v roku 1903, keď zomiera matka hlavného hrdinu Jurija Živaga. Živago vyštuduje medicínu a založí si rodinu. Jeho kariéru preruší 1. svetová vojna. Lieči sa zo zranenia a spoznáva svoju celoživotnú lásku Laru, ktorá sa z jeho života neustále stráca a znovu sa v ňom objavuje. Pred hladom a boľševikmi odchádza na Ural. Stráca rodinu i Laru a zlomený sa vracia do Moskvy, kde v preplnenej električke umiera na infarkt. "Doktor Živago v skutočnosti nie je výtvor ani pravý, ani ľavý, je to jednoducho dobrý román z revolučnej epochy, ktorý napísal úprimný, čestný a pravdivý básnik plný kresťanského humanizmu, s idealizovanými predstavami o človeku..." napísal v roku autorovej smrti spisovateľ a literárny kritik Boris Zajcev.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , Ikar (SK)Originální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago), 1957
více info...
Přidat komentář
Rozhodně to není jednohubka, a to nejen svým rozsahem. Na čtení je nutné se soustředit, vždy se trochu ponořit do děje. Je v něm spousta odboček z hlavního příběhu, mnoho postav, které pak pro další děj nejsou podstatné. Dohromady to ale tvoří úžasnou mozaiku, která chytne a nepustí.
„Rusové mají vůbec širokou duši,… širokou jako jejich země…,“ píše sa v Dostojevského Zločine a treste. Doktor Živago tento výrok svojím bohato vykresleným príbehom, postavami, dejom a zasadením do spoločenského kontextu plní do bodky.
Úvodná časť pripomína veľké fantazijné cykly. More postáv, oceán začatých dejových línií a nielen cieľ, ale aj samotný smer cesty v nedohľadne. Avšak rovnako ako vo fantazijných cykloch stačí vytrvať a po pár desiatkach stránkach čitateľ získa odmenu sladšiu než zmrzlinu. Ruskú, samozrejme.
Zatiaľ čo na začiatku je Živago idealistický rojko, na konci vyzretý a zlomený muž, ktorý toho zažil toľko, že už nikam nezapadá, a ktorému nerozumejú ani vlastní priatelia.
„Každý sa rodí Faustom – túži všetko obsiahnuť, všetko skúsiť, všetko vysloviť. Ak sa Faust stane vedcom, zaslúžili sa o to omyly jeho predchodcov a súčasníkov. Vo vede sa pokrok uskutočňuje podľa zákona odpudzovania, je vyvrátením vládnucich omylov a nesprávnych teórií.
Ak sa Faust stane umelcom, zaslúžili sa o to nákazlivé príklady majstrov. V umení sa pokrok uskutočňuje podľa zákona príťažlivosti, napodobňovaním, nasledovaním, obdivovaním milovaných diel.“
Knihu som čítala v krásnom slovenskom preklade. Veľdielo ruskej klasiky sa snúbilo s farbitosťou nášho jazyka. Pre ukážku: osuheľ, načim, korheľ, panuľka, smačný, spľuhaviť, mätežník, omaciavať, jarosť…
Pre dnešného uponáhľaného človeka je veľké plus, že jednotlivé kapitoly sa delia na mnohé menšie kapitolky. Stačí si každý deň nájsť päť-desať minút času a človek sa môže trochu posunúť, trochu porozmýšľať, prečíta ucelený úsek a nasledujúci deň nemusí pracne vyhľadávať kde to prepánajána skončil a o čom to vlastne bolo.
„Zmysel pre verejné veci u vás atrofoval ako u negramotnej dedinskej ženy
alebo u obmedzeného skostnateného meštiaka.“
Komisia, ktorá Pasternakovi udelila Nobelovu cenu mala pravdu pravdúcu. Skutočne dokázal skombinovať lyrickú poéziou s grandióznou tradíciou ruskej epiky.
Nádherná kniha! Ještě pár dní po dočtení jsem v noci ve snu jezdil těpluškou po Rusku a ve dne se mi do hovoru pletly zbytky školní ruštiny. Když mi v závěru došlo, že tou nešťastně milovanou Larisou nebyla jen krásná a chytrá ženská, ale i samotná "la Russia", nejradši bych se do knížky pustil znova. Je to ovšem taky dost vyčerpávající četba. Naštěstí se poslední kapitola skládá z nádherných Pasternakových básní, do kterých se dá ve chvílích největšího čtenářského vypětí zatoulat a nechat se jimi pohladit.
Lyrickému ladění textu určitě velmi prospěl Zábranův překlad.
Ještě povzbuzení pro ty, kdo se jako já rádi ztrácejí v ruských jménech: I papoušek se jmenuje Kirill Modestovič.
I když jsem si letos dala předsevzetí, že každou knihu dočtu do konce, opět ho musím porušit. Čekala jsem strhující příběh o lásce. Čekala jsem bohatě vykreslené dějiny Ruska. Čekala jsem, že mě to prostě sebere. No, čekala jsem marně.
Dostala jsem se maximálně na stranu 300 a knihu jsem odložila. Už potřetí. Mám pocit, že zkrátka nemám trpělivost číst o každém zavanutí větru, o každém posunutí mraku, o nesmyslných a nepřehledných debatách o všem a o ničem a do toho sledovat tisíc postav, které autor jednou nazve příjmením a podruhé jménem a “otčestvem”, takže ani není jasné, kdo to vlastně je a co tam vůbec dělá - pardon, ale tohle ne. Dám šanci ještě filmu, ale knihu jsem nadobro vzdala.
Ponechám bez hodnocení.
Na rozdíl od předchozích knih, které jsem četl, jsem s ní strávil téměř dva měsíce a dávkoval si text po troškách. To, co zaznělo i v jiných komentářích, mohu jen potvrdit. Je to velký román s krásným jazykem. Pasternak mistrně zobrazuje ruské reálie od počátku století až po druhou světovou válku. Své životní a filosofické úvahy vkládá do úst hlavním hrdinům románu, nejvíce Juriji Andrejeviči. Někdy mi připadalo, že je až nemožné, aby dva lidé nacházející se v boji o holý život, vedli filosofickou diskuzi na tak vysoké úrovni. Knihu jsem nyní četl poprvé, kdy mám již za sebou pět desetiletí a mohu říct, že pokud bych se o to pokusil mnohem dříve, asi bych ji odložil. Vlastně jsem viděl pouze filmové zpracování s Omarem Sharifem v hlavní roli, film se mi velmi líbil a patří k mým kultovním, avšak s knihou to není možné srovnat. Tolik detailů, informací, jmen a další rozvinutí děje se pochopitelně do filmu nevešlo. Je to román, ke kterému se s chutí ještě vrátím.
K dočínaniu celej knihy som sa dostal až na tretí krát. Najväčší problém mi robilo prvých sto strán, no potom to už išlo veľmi hladko. Kniha je opisnejšia ako ostatné avšak nemyslím si, že je to jej slabá stránka. Za pozitívum považujem časté úvahy o umení a tvorbe. Živago je stelesnenie intelektuálnosti a jeho láska k Lare bola opísaná správnymi slovami. Je to jedna z tých kníh, na ktorú som musel dozrieť aby som si ju mohol prečítať a neľutujem.
Krásná kniha i o lásce na pozadí velkých ruských událostí.Nečte se lehce,ale můžu jen doporučit.
Náročný ale úžasný čtenářský zážitek. Knihu nelze jen tak přelouskat. Je hodně, popisná, filozofická, je v ní přehršle postav, které dějem jakoby jen proletí...To ale od ruské klasiky znalý čtenář ani nečeká.
Přesto Pasternak dokáže vtáhnout čtenáře do děje, příběh má atmosféru, drží pohromadě, žádná ze stránek knihy není zbytečná. Skvělá ruská klasika.
Pasternakovo životní dílo.Literatura je to trochu zvláštní-s četnými postavami
se autor příliš nepárá,nerozmazluje je a až přijde jejich čas,mizí rychle ze scény.
Náhodných/a osudových/setkání je zde také hodně,postavy se opakovaně a až
nepravděpodobně setkávají /a zase rozcházejí/.
To co ale román činí velkým je jeho hrdina-doktor Jurij Živago.Intelektuál
a individualista,osobnostně naprosto konzistentní,ujde v těchto kolektivistických
a protiintelektuálních časech vzpřímeně svou cestu.S noblesou,distancován od
špíny revoluční doby.Zasazení této pouti do rozlehlých ruských prostor dává
knize onu výjimečnou atmosféru,která dílem prostupuje.
Rozsáhlý ruský román. Zabývá se velkému časovému rozmezí (od počátku 20. stol. až do 50. let), kde se hlavní i vedlejší postavy setkávají, rozcházejí a o několik let později zase shledávají. Tato shledání jsou na pozadí významných ruských dějinných událostí, které život postav ovlivňují. Zřejmě nejvíce prostoru je věnováno VŘSR, kdy je naprosto jasné, proč byla kniha v SSSR zakázaná. Pořádně jsem se dokázal chytit asi až po 100 stranách, protože se postavy přece jen hodně prolínají (a často v docela náhodných situacích). Pasternak přesně vystihl unavenost lidí (i samotného Ruska), které se zmítalo v ekonomických problémech, válkách, kdy mnoho z nich věřilo v zlepšení po VŘSR, ale došli k tvrdému vystřízlivění, včetně Živaga...
nečudo, že Pasternaka nemilovali aparátčici. nečudo, že kniha sa počas besnenia komančov posúvala z ruky do ruky až do úplného zodratia - napriek tomu, že oficiálne vyšla. z knižníc sa kradla, na školách sa o nej neučilo. jediná skomolená informácia o Pasternnakovi hovorila o tom, že sa vzdal Nobelovej ceny za literatúru. samozrejme, nebolo vysvetlené, prečo to urobil.
vďaka za toto ohromné dielo, ktoré vnímam ako veľmi voľné pokračovanie Anny Kareniny.
Skvělá kniha.
Krásný překlad, vtáhne Vás do děje a místy rozerve. Silný zážitek.
Pokud někdo shání knihu, která zachycuje situaci a pocity lidí v Rusku od doby před 1. světovou válkou dále, jde o vynikající volbu.
Pokud ale od téměř 600 stránkového románu čekáte vykreslení charakterů a motivace alespoň hlavních postav a jejich vzájemných vztahů, máte prostě smůlu.
Do postav nevidíte, často se chovají nelogicky a zatímco se v knize na tisíci místech popisují nesmyslné detaily (jako všechny obrázky vyšité na ručníku použitém ve vlaku), tak důležité věci pro pochopení děje nebo postav tam nejsou.
Pripadam si trochu provinile za ne prilis vysoky pocet hvezd...nicmene, je to snad poprve, co se mi film libil vic nez kniha...na rozvlacnost ruskych autoru jsem pomerne zvykla, vetsinou je vse tak dobre vypointovano a osudy dlouhopritomne, ze to pokladam za dobrou kompenzaci...ale Zivago je misty rozvlekly az moc, nekolik osudu drobnych postav, ktere se znova vzpomenou az po sto stranach, filozoficke pasaze a nutnost sirsi znalosti ruske revoluce od roku 1905 az po rok 1920 - to vse cini z knihy nesmirne narocne ctivo, ktere si neprectete jen tak pro oddech...mozna jsem cekala vice zamerenou pozornost na vztah Lary a Zivaga, ale ten je spise paralelni k nekolika dalsim vztahum...taky me prekvapila mirna nevyvazenost pomeru poctu stran a dynamiky deje - nejvetsi zvraty patrne ocekavejte na poslednich 100 stranach...ale jelikoz je to klasika, nelituji casu, ktery jsem do cetby investovala
Byla to z počátku docela "dřina", není to totiž druh literatury, která se dá číst snadno a rychle. Mnoho postav, často složité dialogy, filozofické pasáže, dlouhé popisy krajiny a událostí, náznaky a podobenství naopak donutí se na četbu plně soustředit a přemýšlet. A výsledek? Parádní čtenářský zážitek.
Má druhá ruská kniha po Anně Karenině. Nečetla se snadno, ale s potěšením. Čekal jsem podobný styl dlouhého opisu. V Karenině se o vztahu Anny a Vronckého mluví s takovým taktem, že si člověk není jistý, jestli jsou opravdu milenci nebo jen na dobu až nevhodně důvěrní přátelé, dokud se nezjistí, že je Anna těhotná. Pasternak některé pasáže opisuje podobně rozvláčně, ale pak najednou přijde blesk z čistého nebe, a děj se posune o celé míle v jediné větě. Kniha si mě tím naprosto získala.
Četl jsem už asi osmkrát, vždy po pár letech. A nevím jak se na knihu dívají ostatní, ale pokaždé mám pocit, že ke trochu jiná. Člověk si prostě něco odžije a najednou z knížky vycítí něco, co tam dřív nenašel. Je nádherná. Patří do mé desítky.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 |  Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
Do čtení této knihy jsem šel naprosto, ale naprosto naslepo. Netušil jsem o čem kniha může být, neviděl jsem film, nečetl žádné recenze.
Abych byl naprosto upřímný, ze začátku čtení jsem byl poněkud rozpačitý. Začátek značí odhadem tak sto stran. Příběh jakoby neměl žádnou strukturu a ač hned první strana (pohřeb) ukázala neuvěřitelnou lyriku textu, četlo se mi špatně. Několik dní… mno, vlastně týdnů, mi trvalo se začíst. Nejen, že se v textu hned od začátku vyskytovalo i na mne až moc velké množství postav, což by se dalo snést, ale autor měl ještě k tomu tendenci neudržovat souvislý text déle než čtyři stránky a najednou hop k jiné postavě, do jiného měsíce, či dokonce do jiného roku. V jedné kapitole byl autor schopen přeskočit i několik let života postav. A tak se všechny charaktery najednou téměř bez kontextu, zmíněného jenom okrajově, ocitaly v různých, zdánlivě nesmyslných situacích.
Na rozdíl od mnohých si nechci stěžovat na užití otčestva sem, příjmení tam a titulu zase jinde, protože kdybych se v tomhle nebyl schopen orientovat, nemohl bych vůbec číst ruskou literaturu, ale i přes to pro mne faktory výše zmíněné od četby velice odrazovaly.
Po překonání těchto asi sto stran se to zlomilo. Děj se ukotvil (s odbočkami samozřejmě) na Živagovi. Text začal konečně být jakž takž konzistentní a jeho krása se začala plně vykreslovat. A jaký ten text je? Inu, abych to vyjádřil co největší oklikou, nepíší to takto: Pokud si správně pamatuj, měl Pasternak obdržet, potažmo obdržel, Nobelovu cenu hlavně za svou básnickou tvorbu. A kdybych měl ve svém životě od Pasternaka přečíst pouze Živaga, mohl bych si myslet, že jinou literaturu, nežli poesii, ani netvořil. Text je neuvěřitelně básnický a ač je to samozřejmě román – epický, celou dobu na člověka vyskakuje neuvěřitelně poetická lyrika. Nejsem si jist k čemu Doktora Živaga přirovnat. Ano, podobně konstruovaných knih jsem již četl více, ale z Živaga přeci jenom sálá jakýsi neuchopitelný chlad, navozený literárním mistrovstvím Borise Leonidoviče Pasternaka.
Děj knihy je mnohem drsnější než s čím jsem počítal. A musím říct, že Pasternak musel mít v krvi mnoho odvahy, protože s revolucí a „socialismem“ si nebere servítky. Doktor Živago krásně demonstruje osudy ruské inteligence a nutno podotknout, nebyly to osudy nikterak záviděníhodné. Krev, bolest, ztráta, to jsou esence jejich tehdejšího bytí.
Jurij Živago sám mi byl velice sympatický - nad veškerá očekávání, abych tak řekl – a nesmírně si ho jako postavy a do té míry jako osobnosti vážím. Ač na tu drobnou, řekněme, charakterovou vadu. A to sice že byl až přílišným milovníkem dam a zároveň byl člověkem slabé vůle, leč silného magnetismu. Tím způsoboval svým blízkým myslím neméně utrpení, nežli sama revoluce, ale tu už je asi jenom můj osobní pohled na věc. (Ne že by to tak samozřejmě nebylo s celým komentářem…
Závěrem už jenom zmíním poslední kapitolu, Básně Jurije Živaga. Jsou ohromné. Můžeme je rozdělit na dva druhy. Lyrické, čistě citové, které popisují vnitřní rozpoložení Jurije. A potom tam jsou epické, povětšinou náboženského charakteru. I to mnoho vypovídá nejen o Juriji Živagovi, ale také o Borisu Pasternakovi. Jak jsem řekl, všechny jsou fantastické a okouzlující. Kdybych měl však vyzvednout jednu, která mne asi nejvíce zaujala, budou to nejspíše Zlé dny. Ani nevím proč, ale je to tak.
P.S.
Dovolím si zde vypsat jeden citát z knihy, se kterým dosti sympatizuji, Kniha je celá doslova narvaná úžasnými postřehy, ale není zde prostor se o nich rozvášňovat. Tak jenom jedna z posledních vět, kterou v knize Lara pronesla: " Život je vůbec strašlivá záležitost..." No není to rozkošné prohlášení?