Dokud jsou slzy
Hannelore Grünberg-Klein
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397856/bmid_dokud-jsou-slzy-KEh-397856.jpg
3
18
18
Téma holocaustu bylo zpracováno již mnohokrát, nikdy však nepřestane šokovat svou krutostí a nesmyslností. V knize "Dokud jsou slzy" navíc autorka přesvědčivě popisuje proces dospívání v nelidských podmínkách a českému čtenáři nabízí méně známé osudy německých Židů, pro něž nebyl Terezín první zastávkou na cestě hrůzy, ale již několikátým přestupním bodem na trase vedoucí přes Atlantský oceán. Pro Hannelore bylo dospívání určované politickou situací. Před očima čtenáře dospívá – a dospívá ve světě bizarních nařízení a ostnatých drátů – ze zmateného a plachého děvčete v rozhodnou mladou ženu, které nejen štěstí, ale i vlastní instinkt pomohly přežít.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , Lukáš a syn (Barrister & Principal)Originální název:
Zolang er nog tranen zijn, 2015
více info...
Přidat komentář
Mám smíšené pocity. Je to hrůza, co si prožila. Na druhou stranu si už toho moc nepamatovala. Moc jsem se toho nedozvěděla.
Já jsem tuhle knihu hodnotila pouze 2*. Nijak to nesouvisí s tématem, ale s pojetím a podáním všech informací. Byla to změť jmen a míst. Bylo pro mě neskutečně těžké udržet v paměti místa a jména. Jmen tam bylo miliony. Kdy autorka vzpomíná a s obdivem si pamatuje spousty jmen, ale v knize mi přišla naprosto zbytečná a rušivá. Pochopila bych popis míst, ale jména pro mě byla zbytečná, když neměla v knize dál už žádný prostor.
Jsem ráda, že jsem knihu přečetla. Přínosem pro mě byl popis událostí okolo emigrantských lodí na Kubu (které moc pěkně zpracovává např. kniha Uprchlík). Autorka tuto část historie sama prožila a navíc vysvětlila její politické pozadí. Při čtení to občas drhlo - styl autorky je nevyrovnaný, někde čtivé, jindy zdlouhavé. Pokud to ale člověk bere jako vyprávění starší paní o svém životě a o strašných věcech, které na vlastní kůži zažila, je to prostě síla.
Předně chci zdůraznit, že svým hodnocením *** nechci nijak snížit důležitost tématu. Spíš v porovnání s ostatními knihami nemohu (a ani nechci) hodnotit jinak.
Kniha, nevelká rozsahem stran, popisuje nelehké putování autorky židovského původu, nejprve zaoceánskou lodí St. Louis z nacistického Německa (trable na lodi zabírají celou třetinu knihy), poté projde m. j. např. Terezínem a Osvětimí.
Sama autorka přiznává, že byla hodně dětinská a naivní a dle mého jde zrovna toto přiznání plus odstup cca. 44 let po prožitém utrpení na díle znát.
Kniha vyšla v Amsterodamu v roce 2015, po smrti autorky (zemřela ve věku 87 let). Její syn, který se narodil v roce 1971 a je v současnosti uznávaným nizozemskýn autorem (Arnon Grunberg) , prý neměl tušení, ve kterém svém životním období (snad počátkem 90. let) svou knihu psala. Sám si celou knihu přečetl až po její smrti. Do té doby měl přečteno jen pár kapitol.
Přečteno: červenec 2019
Kniha je půlkou popisem o cestě lodí a o tom, že měla škrkavky a léčila je mrkví.
Poté popis transportů a pobytů v asi 4 táborech.
O plynování rodin a přátel pouze suché zmínky.
Žádný pocity z toho neplynou, je to pouze věcný popis, který ale dává mnohdy při popisování např. oslav narozenin v táboře nebo hlídání dětiček, které se učily krátké větičky do divadýlka pocit, že se až tak zle neměli, což je zarážející.
Měla obrovské dávky štěstí - jiní lidé umírali na prochladnutí a podvýživu, ona se z toho ale vyspala.
V práci se jí zželelo mistra, a tak jí šeptal, že má ve stole mazanej chlebíček máslem.
Německý voják ( !!) ji zval na procházku.
Další synovec si ji chtěl vzít. Prostě ji všichni chtěli, i když ku*evsky riskovali.
TaK URČITĚ.
Př kontrole oděvů se vězenkyním mnohdy oděvy už zpět nevrátily. jí VŽDY ANO.
Uměla si, zcela zesláblá a plazící se po 4, udělat z gumového pláště vak, kam si schovala věci, pomocí NĚJAK najité jehly s nití.
Měla dokonce i úžasný hledací talent jak vidno !!!
Po osvobození se s ostatními měly proplétat metrem v Paříži - všechny bloudily jen ONA ne, proto byla ONA průvodkyní.
Jasnýýýýý.
Jména a německé texty písní bez překladu tomu nepomáhají.
Prostě mě vytáčela no.
Jsou mnohem lepší knihy, ačkoliv je o pořád dokola.
Bylo pro mě lehce složité vyznat se v textu. Spousta jmen, názvů a německých slov v jednom odstavci. I tak stojí za přečtení.
Dokud jsou slzy
Z knihy mám smíšené pocity. Zdá se mi, že autorka napsala tu knihu, aby nezapomněla na lidi a jména... Taky se mi zdá, že je to hodně zmatečné a přeskakuje čas. Na druhou stranu chápu, že se jí čas musel špatně určovat, když jen spala a pracovala... Sama jak na konci napsala, byla naivní a plno věcí šlo kolem ní, nebo si vážnost neuvědomovala. Což měla "štěstí"...