Dombey a syn I.

07.12.2022

"Bože, bože! kdo by se byl nadál, že ten Dombey a syn bude nakonec přece jenom dcera!"

Takové je zvolání slečny Toxové v polovici první části románu, který v rámci celého Dickensova díla stojí tak trochu stranou. Přiznávám, že i já sám se knize trošku straním, protože první čtení před několika lety mnoho radosti nepřineslo. On je totiž Dombey a syn, jak se mi zdá, mírně odlišným románem oproti jiným příběhům z Charlieho dílny. Leč, s odstupem času - a díky tomu odlišným pohledem - zasluhuje novou šanci.

Protože mám za sebou teprve první část, určitě je brzy na hodnocení celku. Ačkoliv se závěry pomalu rýsují. Dickens, vždy humanista snažící se o společenskou spravedlnost a plísnící neduhy lidské, si v této knize bere na paškál téma velmi pozoruhodné - rodičovskou a dětskou lásku nelásku, stejně jako důsledky z toho plynoucí. Znovu k tomu využívá spoustu kontrastních postav a postaviček nebo scén z různých společenských sfér, to vše ohraničené hned několika dějovými linkami - typický Dickensův recept. Ačkoliv tentokrát se mi jeví jednotlivosti mírně "nedokonalé" a někdy až příliš připomínají věci v té době již autorem napsané nebo ty, které měly teprve přijít.

Určitá plochost některých charakterů a menších epizod má za následek, že dostat se pod kůži této knize není úplně snadná záležitost. Když se to však nakonec podaří, vyplavou na povrch ohromující myšlenky, nic neztrácející na živosti v dnešní době, a kouzlo některých postav. K celému příběhu se vypíšu až při druhé knize, teď jen zmíním několik postav, které stihly při první dávce vyniknout. Předně Zuzana Nipperová, věrná služebnice malé Florence. Její prudká, upřímná povaha, stejně jako upovídanost, přináší radost z každého setkání. Malá Florence, ta je samozřejmě středobodem celého vesmíru románu, což vychází najevo pomalu a decentně, ale za to velice silně. Kolem ní se točí ty nejzásadnější emoce, otázky, vývoj příběhu a teze autorovy. A s ní následně roste i čtenář a jeho vědomí. O pozdvižení se vždycky postará kapitán Cuttle se svým hákem a bodrostí vysloužilého námořníka. Za zmínku stojí i na začátku zmíněná slečna Toxová, trochu zvláštní dobračka, a slečna Blimberová, jejíž povaha není tak krutá, jak se může jejím studentíkům zdát. O co skvělejší jsou postavy kladné, o to temnější jsou ty z opačného spektra. Tedy především jedna - prokurista Carker a jeho zubatý úsměv. Směle by mohl konkurovat Uriáši Heepovi, avšak tento ďábel v mých představách natolik ožil, až mi něho bylo až fyzicky nedobře. Abych to k něčemu přirovnal, doporučil bych pohled na herce Conrada Veidta, jehož role ve filmu The Man Who Laughs dala vzniknout Jokerovi z Batmana=o)

Nakonec trocha kritiky k českému překladu. Mám vydání z roku 1964, na němž pracovali pánové Vařecha a Skoumal. Ač ve vší úctě, v nejednom směru jejich podání pokulhává. Chybí jim citovost a citlivost manželů Tilschových, jejichž překladů (byť někdy za cenu fantazie překladatelů) si velmi cením. Jméno Pavel - a jeho všemožné zdrobněliny - se mi stihlo hrubě zprotivit. Celkově překladatelská práce se jmény je mírně nešťastná. A ještě neveselejší je zpracování Dickensových promluv přímo ke čtenáři. Přímé tykání vystřelené z ničeho skutečně nepůsobí způsoby, jaké by Dickens zvolil=o)